„Známe i jiné demonstrace. Takové ty s prefabrikovanými transparenty, které vedoucí zájezdu přiděluje účastníků zájezdu na demonstraci ve dveřích autobusu. Ani o vlajky třepetalky či prefabrikované červené karty na takových akcích nebývá nouze," pokračoval ve vzpomínkách Petr Štěpánek.

„Podobné je to se spontánností některých akcí, když jsme kvůli protivirovým opatřením omezení na pohybu a zavření doma. Slzy do očí nám vhánějí některá videa ze sociálních sítí. Třeba ta z těžce zkoušené Itálie, kdy starý pán na balkóně zpívá árii z opery, za což se mu záhy dostane potlesku z ulice i ostatních balkónů. Nebo když lidé vytáhnou harmoniky a tamburíny a stejně spontánně z oken a balkónů spolu zpívají oblíbené písně nebo hymnu. Taková lidská vzájemnost je opravdu dojemná a posilující," píše se dál ve Štěpánkově komentáři.

„Ale servírují nám i jiná „videa“. Třeba to, že "není nutno, není nutno". Něco úplně jiného totiž je, když věci do rukou vezme profesionální marketér, aby sám sebe vystrčil do popředí, zatímco ostatním je přisouzena role cvičených opiček, jež zpívají a poskakují na povel z obrazovky. Navíc z obrazovky televize, jež je mnohými opovrhovaná za svoji názorovou jednostrannost," má jasno Petra Štěpánek.

„Přičtěme k tomu ještě, že ten marketér již dávno není oním všeobecně milovaným vypravěčem, jímž kdysi býval, nýbrž spacákovým aktivistou a profláklým chvilkařem z nechvalně proslulé kulturně-mediální fronty, zaslouženě mnohými nenáviděným, a neštěstí je hotovo," je naspáno ve Štěpánkově komentáři.