MICHAL SEMÍN se ptá, proč se naši duchovní představitelé tak hladce podvolili vládním opatřením a varuje před jedním z nich, který likvidaci křesťanské víry přímo podporuje a současná opatření tak velmi vítá

Tato neděle, kterou křesťané slaví, má příznačný název – smrtná. Není to proto, že by církev předvídala nový koronavirus, který není o nic smrtelnější, než jiné viry či jiné nemoci. Předně nás přibližuje k událostem, spjatých s utrpením Ježíše Krista a jeho krutou popravou, Také nám však připomíná důležitost umrtvování našich vášní, jakož i zaběhaných představ o tom, jak duchovně prožívat kající postní čas v přípravě na klíčovou událost lidských dějin – Kristovo vítězství nad smrtí skrze oběť na Golgotě a následné vzkříšení. 

Znamením letošní přípravy na Velikonoce je již tři týdny trvající nemožnost účastnit se veřejných bohoslužeb. Pro nás věc nová a v něčem historicky výjimečná. Absence mší a svátostného života však není něčím, co by věřící v různých koutech světa neznali. Z dob pronásledování křesťanů existuje řada svědectví o tom, jak si věřící po generace předávali víru bez jinak tolik potřebné a žádoucí asistence kněží. 

Rezignace 

Dnes jsou však kostely zavřené nikoli z důvodu vnějšího útlaku, ale z více či méně svobodného rozhodnutí pastýřů bránit možnému šíření viru při veřejných bohoslužbách. Bylo to opravdu v této míře a podobě nutné? Mohou-li být na jednom pracovišti desítky dělníků, aby udrželi chod velkých průmyslových či energetických firem, jsou-li na ploše obchodu s potravinami desítky nakupujících, proč by se nemohli věřící – při zachování přiměřeného počtu a fyzického odstupu – účastnit mše svaté? Je ostatně mnoho kostelů, kde počet věřících nepřesahuje onu původní míru třiceti osob a tam, kde se věřících schází více, by jistě bylo možné sloužit mši svatou vícekrát. Když ne v každém kostele, tak alespoň – podle úsudku diecézního biskupa – v některém. A kdo by měl z přítomnosti na veřejnosti obavu, že onemocní, byl by od jinak povinné účasti na mši svaté církevní autoritou dispenzován.

Opravdu nestálo za to pokusit se s vedením státu podobné opatření prosadit?

Na věci nic nemění ani to, že k rušení bohoslužeb postupně přistupují i biskupové v jiných státech, dokonce i v Polsku, které se uzavření kostelů bránilo nejdéle. Absurditu celé situace snad nejlépe ilustruje přísný zákaz přístupu k léčivé vodě ve francouzských Lurdech…

Na legitimní diskusi o tom, zda se měli naši biskupové pokusit prosadit zmírnění restrikcí pro bohoslužebné účely, vše lze demonstrovat nejen touhu po svátostném setkání s Kristem, ale i časté nepochopení důvodu, proč se mše svaté účastnit. 

Čtěte ZDE: Advent začíná: Očekáváme příchod Spasitele. Klíč k bráně života - liturgie. Nedovolme zničit pravou podstatu bohoslužby. Naději nám nikdo vzít nemůže

Podstata mše

Pro mnohé, zvláště pak pro ty, kteří navštěvují mše svaté sloužené v novém obřadu (prosazeném modernismem inspirovanými novátory po Druhém vatikánském koncilu), je smyslem účasti na mši svaté přijímání. Jejich touha po svátostném Kristu je jistě úctyhodná, k podstatě účasti na mešní bohoslužbě však svaté přijímání věřících nepatří. Tradiční mešní liturgie oproti té současné daleko lépe vyjadřuje důležitý aspekt víry, spočívající v chápání mše svaté jako Kristovy oběti, identické s obětí na kříži. Svaté přijímání pak není středem této oběti, ale „jen“ jejím plodem. 

V dobách před jinak oprávněnou reformou papeže Pia X. (umožňující častější přistupování ke stolu Páně) nebylo samozřejmostí, že věřící při každé mši svátostného Krista přijme. Dnes, kdy ke svatému přijímání chodí takřka každý, kdo se v kostele zrovna nachází, bohužel včetně těch, kteří k tomu nejsou vnitřně disponováni, to může znít skandálně, ale dřívější praxe nenechávala nikoho na pochybách, že svaté přijímání věřících nepatří k podstatě mešní bohoslužby. Dnes je mnoho kněží, kteří, pokud jsou sami, mši svatou vůbec neslouží – bez aktivní přítomnosti věřících k tomu nevidí důvod. 

Hodnota mešní oběti se však neodvíjí od přítomnosti věřících, ani od jejich počtu. Důstojně sloužená mše svatá je z objektivního hlediska stejně hodnotná, jako mše za přítomnosti věřících. Pro ně je jistě bolestí, že za současné situace nemohou přistoupit ke svatému přijímání (jsou však kostely, kde kněží v určitou dobu zpovídají, a následně udílejí svaté přijímání), mohou však tuto nenaplněnou touhu připojit k sebezáporům a obětem, které si pro letošní postní dobu již předtím uložili. Dále mají možnost alespoň na dálku se vnitřně sjednotit s přinášenou obětí na některém z oltářů prostřednictvím internetového přenosu, jako například zde. 

Jistě, nejde o plnohodnotnou účast na mši svaté, přesto je za současné situace vhodnou příležitostí, jak neděli – nejen tu dnešní – oslavit. I „mše na dálku“ může zprostředkovat Boží milosti, neboť platí, že Bůh není ve svém milosrdenství vázán na prostředky, které jsou za normálních okolností nutné. To platí i pro samotné svaté přijímání: není-li možné přijmout Krista fyzicky, lze tak učinit alespoň duchovně, například touto modlitbou:

Ježíši, v Tebe věřím,
Ježíši, v Tebe doufám,
Ježíši, Tebe nade všechno miluji.
Otevírám ti srdce své,
přijď ke mně, Pane Ježíši, a posiluj mne,
přijď ke mně, Pane Ježíši, a posvěť mne,
přijď ke mně, Pane Ježíši,
a živ mě k životu věčnému. Amen. 

Čtěte ZDE: Václav Klaus: Halíkův levičácký progresivismus je nebezpečím pro společnost. Odpadlictví kněze v přímém přenosu. Obrana profesora Piťhy a všech normálních lidí

Ďábel pracuje

Je na místě přidat varování před sledováním kázání z Akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora v Praze, z něhož se lze například dozvědět, že kdo „chce konzumovat mši přes obrazovku“, pak je na špatné adrese. Že je na špatné adrese, o tom není pochyb, ale ze zcela jiného důvodu, než si kazatel myslí. Fakt, že je video přenášeno jen po dobu kázání, není dáno tím, že v kameře došla baterka, ale absencí mešní oběti. Té oběti, kterou nám Kristus o Velikonocích otevřel cestu ke spáse. 

Rozbor obsahu obou dostupných kázání by si vyžádal samostatné pojednání, z těch několika desítek minut je však nad slunce jasné, na jaké pastviny nás chce kazatel vyhnat. Uzavření kostelů vnímá jako příležitost k zásadnímu přeformátování našich náboženských názorů a zvyklostí a jako příklad udává osud židovského národa po zničení Jeruzalémského chrámu. 

Jak známo, synagogální judaismus je náboženstvím bez podstatné náležitosti každého náboženství, pravého i těch falešných, totiž oběti. I proto různé proudy v ortodoxním judaismu usilují o to, aby byla obnovena zpřetržená mezigenerační nit kmene Lévi, z nějž se rekrutovali chrámoví služebníci, a obnoven Jeruzalémský chrám, v němž by se obnovila starozákonní praxe přinášení obětí. Kazatel v překrásném barokním chrámu, v němž jeho předchůdci přinesli tolik smírných mešních obětí, tedy katolíky vyzývá, aby se vydali cestou synagogálního judaismu. 

V tomto pojetí víry však Velikonoce, k nimž se skrze tuto neobyčejnou postní dobu den ode dne přibližujeme, postrádají smysl. Nenechme si je vzít. Ani virem, ani státem, který mu vyhlásil válku ohrožující jiné důležité životní hodnoty, než je naše tělesné zdraví, ani falešnými pastýři, vyhánějícími svěřené stádce ze šťavnatých luk na neúrodnou půdu, v níž život – časný ani věčný – neklíčí.