Liberální demokracie uvěřila své vlastní absurdní pohádce, že umí pomoci každému na světě, že otevřenost migraci je zárukou jejího vlastního rozvoje, a že „zelený úděl“ učiní planetu Zemi novou, se zárukami a právem na cokoliv, co si sobectví jedince za právo vyhlásí.

Koronavir tomuto historickému omylu liberální demokracie nastavil ono pověstné zrcadlo se silou, která vykolejila řadu vlád a politiků. Zatímco socialismus až posedlý nebezpečím války trvale chystal obranu a přesně stanovil, že  hranice nepředstavují procházkové korzo, tak liberální demokracie se tomu všemu jen smála. Zatímco socialismus strategii rozvoje stavěl na suverenitě státu a národa, liberální demokracie prohlásila národy a státy za přežitek.

Evropský socialismus se utopil v neschopnosti konkurovat demokracii bez přívlastku, tj. Evropskému hospodářskému společenství (EHS), a proto poražen a převálcován EHS skončil. Avšak dnešní Evropská unie není EHS, protože místo demokracie se její lídři chopili liberální demokracie. Prosáklá utopickými projekty a marasmem aktivismu se prosazovaná liberální demokracie dostala do trvalého pádu, který začal ten poražený socialismus v mnoha směrech šokově dohánět.

Evropská unie postavená na liberální demokracii s nesporným deficitem skutečné demokracie je utopický projekt, který nemá velkou budoucnost.  Liberální demokracie se po skončení pandemie koronaviru stane předmětem kritické debaty, protože stejně jako se v socialismu beztřídní společnost ukázala  být utopií, tak stejně tak bezstátní a beznárodnostní unie je utopií. Ale při porovnání přístupu k bezpečnosti a zdraví občanů se jeví liberální demokracie mnohem horší a mnohem nebezpečnější utopií, než představoval ten ekonomicky málo výkonný socialismus.

Liberální demokracie téměř zlikvidovala soudržnost a sociální společnost, kterou zatomizovala na opuštěné jedince na jedné straně a nekonečné sobce na straně druhé, když v tom středu se občanská společnost začala potácet na hranách vzájemné nesnášenlivosti a nesmiřitelných postojů. Liberální demokracie nahradila vedoucí úlohu jedné strany vedoucí úlohou nevolených úředníků Evropské unie saturované politikou globalismu. V této recyklované  ideologii se slibovaný socialistický světlý zítřek nahradil pojmem „udržitelnost“, tedy jakési stability na věčné časy a bezobsažnou „solidaritou“.