Třeba i o tom, jaký bude Váš svět poté, až se v této republice uvolní dost míst v zatím přeplněných starobincích i v LDN pro další generaci, která k tomuto způsobu existence brzy doroste. Také lze meditovat o tom, jak a o kolik poklesnou výdaje na mizerně placené důchody a o jiných „bonusech“, která dnešní pandemie přinese pro státní rozpočet.

Kromě těch  mladších, kteří dobře vycházejí se svými babičkami a dědečky asi zde ale není moc mladších lidí, kterým by se mohlo po odcházející zestárlé generaci moc stýskat. Jenže – a to si ne každý z nich je možná schopen uvědomit – jsou to Vaši předkové, tedy pamětníci. Třebas to nemusí být přímí příbuzní, ale jsou to ti, kteří si aspoň něco z toho, co tuto společnost již potkalo, pamatuj a někdy o tom i něco vědí. Představují funkční, zatím ještě živou paměť, která těm mladším nejspíše bude jednou scházet. Až se – aspoň někteří z nich - začnou probírat dokumenty, paměťmi (vydanými i nepublikovanými) a jinými věcmi z pozůstalostí po gerontech, nejspíše zjistí, co jejich odchodem (určitě ale ne ve všech případech) přece jen něco ztratili.

Možná, že je i zamrzí, že se na mnohé nezeptali, tak jako to  mrzí ty dnešní seniory, že se na leccos nezeptali předchozí generace. Třeba jak prožívali to či ono, a co – a také proč - hýbalo v minulosti českou společností. Nikdo asi nechce být špatným prorokem, ale  dojem, že těm mladším, kteří nezažili totalitu  z dob normalizace - i to jak se jí bránit - budou jejich předkové s jejich zkušenostmi chybět,  má jisté opodstatnění. Bude už ovšem pozdě. Dnešní senioři by zcela určitě neměli být posuzováni jen podle těch tzv. úspěšných starochů, kteří stačili obsadit přední pozice v politice či v jiných oblastech společenského dění. Někteří si je tzv. vyseděli, jiní se k nim někdy dost hrubým způsobem prodrali. Dá se očekávat, že asi nikdo nebude moc strádat, pokud si je virus tzv.vezme.  Měli přece vědět, kdy a také jak se má odcházet ze scény. Nemyslím nutně ze života, jen z toho pódia, na kterém hrají své „velké role“.  Nemám na mysli jen Zemana, ale třeba i Trumpa, Merkelovou či Putina a jiné  „zasloužilé“ a „vysloužilé“. Ne že by snad „mlaďoši“ jako třeba onen Macron či Trudeaux či jim věkově blízcí  „velikáni“  současné politiky byli snad o něco lepší a zdatnější, než ti předešlí. Je  ale u nich větší pravděpodobnost, že mohou a měli by být jiní. A o to někdy  - a dnes zvláště - jde.

Velkým problémem dnešních stařešinů je totiž to, že se už jaksi nedokáží měnit a tedy lépe se přizpůsobovat  novým poměrům i problémům. U mnoha dnešních politiků je to zřetelně vidět  právě na případu koronaviru.  

Vývoj v Číně, kde to - jak známo - začalo, jim dal šanci tento názor vyvrátit, ale oni toho nevyužili. Dokonce  není slyšet ani o nějaké výjimce z tohoto pravidla. Čuměli jako telata na nová vrata, jak s tím kitajci zápasí. Čuměli by dál, kdyby najednou ten virus nebyl už i v jejich zemích. Pak teprve to s nimi začalo hýbat.  Ale jen trochu a jen s některými z nich. Někteří dokonce hráli role komiků. Byl to zvláštní pohled na shluk českých politiků, kteří v humlu stáli na ruzyňském  letišti, když přiletělo první velkoletadlo s rouškami a kompresory, které Číňané dokázali v poměrně krátké době již vyrobit navíc a prodat jim je. To vše pod dohledem přítomného čínského ambasadora. 

Odmysleme si ty kecy, jak jsme na tom dobře, když velký čínský bratr nás při těchto dodávkách preferoval před našimi evropskými soukmenovci, kteří na tom přece jsou ještě hůře než my. Seděli na svých zadcích ve svých kabinetech dokonce i v době, když už dávno měli kmitat. Komické jsou nejspíše naděje vkládané do tzv. chytré  karantéry, kterou na jižní Moravě má ověřovat česká armáda. Armáda, která nikdy s ničím české společnosti v celém svém vývoji po roce 1918 k ničemu nebyla, a kterou tak názorně vypodobnil Švandrlík ve svých knihách o majoru Haluškovi, nikdy nevynikala nějakým chytrolínstvím. 

Bývalá Čepičkova armáda nepomohla ani Amerikánům v jejich pokusech demokratizovat feudální Afghanistán. Možná si toho byli již vědomi už Sověti, když dostávali od mudžahídů na zadek někde v Kandaháru či  u Bagrámu a marně se snažili  o jejich integraci do tábora socialismu. Určitě si toho byl  ale vědom Hitler, který odmítl nabídku E. Moravce, bývalého prvorepublikového plukovníka a legionáře na vyslání protektorátního vojska na východní frontu. Znal své pappenheimské. 

Zdejší armáda a její velitelé měli vždy pozoruhodnou tendenci se připravovat na války podle scénářů těch minulých válek. Nejspíše to první dubnovou středu zase připomenou. V poledne bývalí soldáti ze štábů civilní obrany a z jiných krizových center asi spustí své sirény, aby varovali obyvatele před hrozbou ničivé povodně tak, jak to dosud pravidelně činí. Povodňová katastrofa tady sice před osmnácti lety skutečně  byla, teď je tady ale pandemie, na kterou sirény moc nepomůžou. I dnes řídí ústřední krizový štáb zřízený pro řešení problémů s pandemií někdejší plukovník, který – ač  zatím neprošel prověrkou na přísně tajné  materiály – je považován jako někdejší hygienik za vrcholného odborníka na dnešní problémy.  

Máme se tedy na co těšit. Roman P. kdysi studoval hygienu, kterou jako zbytečnou před mnoha léty zdejší experti na vysoké školství zrušili, resp. rozpustili ve snaze ukočírovat chaotickou změť různých lékařských vysokých škol v této republice (jen UK musí mít tři takové fakulty!). Je ale otázkou, kdy naposledy svoji původní specializaci tento bývalý děkan vojenské lékařské fakulty a později náměstek na ministerstvu zdravotnictví skutečně vykonáva. A jak tomu všemu ještě dnes rozumí. Za jeho nominováním do role jedničky, která má řešit superproblém s nákazou stojí nejspíše Babišovo přesvědčení, že národ má vědět, že ten velký průser řídí odborníci  a ne on jak to podle televizních briefingů zatím vypadalo. 

Jediné, co mu lze možná přiznat je to, že spoluobjevil nový druh kapitalismu.Tedy tzv. zlodějský kapitalismus.  Nebyl ale jediný. Dnešní kapitalismus a vůbec Západ (a  s ním i EU) se díky  pandemii  ukázal být naprosto neschopným systémem nebo spíše způsobem, jak řídit pandemií zasažený svět. Jen doufejme, že to nepovede k přesvědčení, že tou správnou alternativou by mohl být čínský totalismus. Ten ani náhodou. Ostatně pandemie začala právě tam.
   

Dnešní staří a starší lidé jsou pamětníky nejen toho, co zde v podobě prvorepublikového či polistopadového kapitalismu již bylo, ale i  různých totalismů. Pokud vymřou, nemělo by s nimi zmizet i  poznání, že se dosud nepodařilo najít cestu, jak se vyhnout problémům, které dnešní pandemie jakoby uvolňuje z pootevřené Pandořiny skřínky mezi nás. Třeba v podobě právě těch zatím nějak stále neřešitelných zmíněných problémů. Starší  lidé k tomu mohou  říci  jedno: je třeba hledat něco jiného. Nám se to nepodařilo, končí komentář Vladimír Čermák..  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)