O tom, že vyznat se v současné době v nepřeberném toku zpráv a informací“ v běžně dostupných médiích není právě jednoduché, jsem psal před nedávnem (1). Dříve to ale až tak složité nebylo. Mám na mysli dobu „socialismu“. To člověku stačilo prolistovat si Rudé právo (většinou bylo na první pohled zřejmé, co je pravda a co lež), Svobodné slovo, Lidovou demokracii, Večerní Prahu nebo Jihočeskou (či jinou) pravdu – nic jiného snad ani k dispozici nebylo, poslechnout si Československou televizi a Československý rozhlas, Hlas Ameriky, mimopražští (tam a asi nejen tam byla rušena) i Svobodnou Evropu, podívat se z okna a hned věděl na čem je.

Tato doba, alespoň z hlediska relativní přehlednosti mediálních zpráv a informací jednoduchá,  naštěstí v listopadu 1989 skončila. Ale kdo se tehdy naivně snad i domníval, že už bude navždy platit, že co je psáno, to je dáno, musí být dnes velice zklamán.

Bezprecedentní „mediální masáž“ o životě a smrti v souvislosti se současnou zdravotní krizí  musí nutně tyto negativní pocity ještě výrazně umocnit. Proti ní je dnes již legendární sci-fi drama Smrt v přímém přenosu pouze jakýmsi romantickým odpočinkovým filmem (2).

Dnes a denně jsme „informováni“ o počtu testovaných, nakažených, vyléčených a zemřelých. Jednotlivá média se předhánějí, kdo bude mít nejčerstvější a pokud možno i nejsenzačnější informace. A tak se postupně, po částech dovídáme, že ten a onen zesnulý byl sice nakažen koronavirem, ale měl ještě jiné vážné zdravotní komplikace. Zatím ale asi všichni zemřeli v  nemocnici. I proto zpráva o tom, že nakažená zdravotnice zemřela doma, doplněná videem s označením „bez komentáře“ se dvěma policejními vozy v záběru, nebudí příliš důvěryhodnosti. O pacientovi, kterému byl podán experimentální lék ze Spojených států a jehož stav se snad měl zlepšit, se po několika dnech dovíme, že je obézní a trpí astmatem.

V jakémsi deníku se objeví dementi informace, že ochranné prostředky dovezené z Číny mají prošlou záruční lhůtu s tím, že číslo 2006 neznamená rok, ale číslo normy.

Každou chvíli se dovídáme o tom, že v jakémsi domově pro seniory je tolika a tolik nakažených klientů a personálu, abychom téměř vzápětí byli svědky mediální přestřelky mezi představiteli centrálních a regionálními orgánů o tom, kdo za to může.

Rozpaky nutně budí i „dohady“ náměstka ministra zdravotnictví a Světové zdravotnické organizace (WHO) o smysluplnosti nošení roušek.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, toto bylo jen několik příkladů. Ale většina z nás umí číst a rozumí mluvenému slovu a tak si může, samozřejmě pokud bude chtít, jednotlivé zprávy a informace zařadit do v nadpisu uvedených chlívečků sama, či si vytvořit další.

Někoho možná dočasně „uklidní“ zpráva, že v březnu dosud zemřelo při dopravních nehodách 33 lidí, což je o 3 méně než loni a stále ještě více, než za stejnou dobu zemřelo v souvislosti s nákazou.

A do toho všeho se mj. ještě dovíme, že podle známého novináře by měl být rozpuštěn Evropský parlament, že generálnímu řediteli „veřejnoprávní“ televize nestačí současná výše televizních poplatků a nestydatě natahuje ruku po dalších penězích.

Ale pro většinu lidí je nejdůležitější život, zdraví, pohoda a dostatek hmotných i nehmotných statků. To je to, o co v této chvíli běží.

Proto je nejdůležitější najít rozumný poměr mezi zdravotními restrikcemi a zachováním funkční ekonomiky, neboť výrazné upřednostnění jednoho, může znamenat katastrofu druhého.

V posledních dnech se v médiích objevily vyhraněné úvahy o tom, že epidemiologická omezení  jsou krajně přehnaná, že by ve svých důsledcích mohla znamenat hlubokou hospodářskou krizi se zpětným negativním dopadem i na zdravotnictví a dostupnost lékařské péče, na kterou jsme zvyklí.

To je jistě relevantní úvaha, kterou je nutné mít na zřeteli. Je samozřejmé, že všechna současná restriktivní opatření poškozují ekonomiku. Ale je někdo v současné době schopen zodpovědně říct, zda jde opravdu „jen“ o nakažlivější chřipku, která si vyžádá, ostatně jako i v předešlých letech, životy velmi starých a v drtivé většině ještě k tomu vážně nemocných lidí a opatření jsou přehnaná, nebo je to děsivá smrtonosná pandemie, která může zabít nezanedbatelnou část lidstva v produktivním věku? Kde je ta hranice? Kdo to posoudí? Budou to jistojistě muset být vlády jednotlivých zemí a jejich exponenti. A to je  na Nobelovu cenu. Ale stejně bych nechtěl být v jejich kůži.