Na summitu EU se zástupci evropských států shodli, že jsou ochotni africkým běžencům pomoci, ovšem na svém území je nechtějí. Britský premiér Cameron unii nabídl za určitých podmínek pro operace ve Středozemním moři vlajkovou loď britského námořnictva Bulwark, dvě menší lodě a tři ­vrtulníky. Ty budou ochotny uprchlíky vyzvednout, odvézt do Itálie, ale bez možnosti požádat o azyl v Británii. Členské státy finančně posílí námořní misi Triton a pomohou rozšířit a posílit základnu služby agentury Frontex, hlídající hranice EU. Unie je uprchlíkům ochotna pomoci, přijmout je na svá území, vyjma pěti tisíc z krizových oblastí, ale nehodlá. Uvědomuje si i to, že na vyplutí po Středozemním moři čeká na březích Libye dalších milion běženců, kteří jsou převážně ekonomičtí  a do Evropy je táhne vidina lepšího života!

Taky imigranti?

Rezolutní stanovisko vůči samotným pašerákům lidí na summitu nepadlo, ani návrh akcí, které by zabránily dalšímu vyplutí lodí s imigranty směrem k Evropě. Summit tedy s nějakými převratnými návrhy a radikálními opatřeními nepřišel, navíc si od europarlamentní liberální frakce ALDE vyslechl, že je nutné provádět i nadále záchranná opatření a vytvořit povinné rozmisťovací programy pro tyto běžence.

Před summitem evropské politiky australský premiér Tony Abbot, jehož země má s imigrační politikou velké zkušenosti, Evropu důrazně varoval před citlivým přístupem a doporučoval zpřísnění opatření na moři i tvrdší azylovou politiku. „Jediným způsobem, jak zastavit umírání, je zastavit ty lodě. Proto je tak naléhavě nutné, aby evropské země přijaly velmi přísnou politiku, která ukončí obchodování s lidmi napříč Středomořím.“

Přestože jeho zemi ochránci lidských práv i OSN kritizují za nelidský přístup k uprchlíkům na moři, Abbot ve svých přesvědčeních a postupu vůči nežádoucím běžencům v následujícím volebním období neuhne.

Neuatorizovaná námořní imigrace (dále IMA) je fenomén, s nímž se Austrálie rozhodla účinně vypořádat od počátku 90. let minulého století. Imigranti z Íráku, Íránu, Afghánistánu, Srí Lanky a dalších zemí jihovýchodní Asie v tu dobu začínají do země neoprávněně vstupovat po moři. Problém se stává jedním z hlavních bodů politických stran.

Mezi nástroje razantní imigrační politiky mají patřit zvýšené kontroly na hranicích a multilaterální dohody v oblasti boje proti pašování lidí. Novela zákona o imigraci z roku 1992 zavedla mandatorní zadržování jako reakci na vlnu lodí převážně z Vietnamu, Kambodži a Číny. Všechny příchozí osoby bez platných dokumentů byly dle této politiky automaticky zadrženy a přemístěny do detenčních center, kde byly vyhodnoceny jejich žádosti o azyl a rozhodnuto o případné deportaci nebo udělení azylu. Změnou oproti stavu ze 70. a 80. let bylo zadržování těchto osob mimo území Austrálie, v detenčních centrech na Velikonočních ostrovech, Manus a Nauru, a to tak, aby bez posouzení bezpečnostních a zdravotních rizik a nároků na azyl nedocházelo ke vstupu do australské komunity.

Ilegální imigrace pokračovala i v letech 1999-2001, proto tehdejší Howardova vláda přistoupila k zavedení tzv. Pacifické strategie. Od roku 2001 byly některé území Austrálie vyjmuty z klasických migračních zón. Nároky žadatelů byly díky této politice posuzovány mimo australskou jurisdikci, s žádnou garancí na usídlení v Austrálii. Současně se vláda snažila otáčet lodě s imigranty zpět do Indonésie nebo jiných zemí v Pacifiku. Tato politika byla reakcí na incident ze stejného roku, kdy norská dopravní loď MV Tampa zachránila z rybářského člunu poblíž Austrálie 438 (převážně afghánských) uprchlíků a pokusila se vstoupit do australských teritoriálních vod. Australská vláda reagovala odmítnutím požadavku na vysazení uprchlíků na území Austrálie a vysláním speciálních sil, které obsadily MV Tampa a požadovaly její přesun do mezinárodních vod.

Pacifická strategie postupně vedla ke snížení IMA a do roku 2008 se vyprázdnila většina detenčních center. V tomto období poklesla ilegální migrace na minimum. V letech 2008-2012 vláda Kevina Rudda reguluje předešlý systém mandatorního zadržování v detenčních centrech a ruší Pacifickou strategii, což vede k opětovnému nárůstu IMA, především ze Srí Lanky a Afghánistánu. Nové podmínky byly vůči žadatelům o azyl poměrně vstřícné, což obnovilo jejich zájem o služby pašeráků lidí. V rétorice politických stran se opět začíná mluvit o žadatelích o azyl jako bezpečnostní hrozbě pro zemi, a to z hlediska populačního růstu a hrozby terorismu.

Během australských parlamentních voleb v roce 2013 se téma ilegální migrace stalo pro politické strany jedním z klíčových. Vítězí Liberálně-národní koalice, získává většinu v australském parlamentu a spouští svůj plán na omezení IMA a zvýšenou ochranu hranic.

Jedná se o částečné přesunutí agendy z politického sektoru do vojenského sektoru. Jde o tzv. Operaci Suverénní Hranice (Operation Sovereign Borders – OSB), která není typickou vojenskou operací. Do její struktury je zapojeno celkem 16 australských úřadů, z nichž je většina pod civilní kontrolou. V  rámci této operace byla vytvořena hierarchická struktura velení, přičemž vedením operace byl pověřen zástupce náčelníka generálního štábu (Liberal Party of Australia).  Základem operace je velitelství tzv. Joint Agency Taskforce (JATF), které zahrnuje tři operační skupiny. První skupina je vedena Australskou federální policií (AFP), je zodpovědná za opatření v boji proti pašování lidí a její cíl je aktivně narušovat pašování lidí. Tyto aktivity mají být založeny na spolupráci s regionálními partnery, především s Indonésií a Srí-Lankou. Mezi hlavní zmiňované nástroje patří odměny pro vesnice v Indonésii za poskytování informací o pašerácích lidí, nasazení australské policie v těchto oblastech a nákup lodí potenciálně sloužících k pašování lidí. Současně se AFP zaměřuje i na osoby organizující pašování lidí na území Austrálie.

 Druhou část operace vede australský úřad Celní správy a ochrany hranic. Tato skupina se zaměřuje na odhalování a zastavování podezřelých plavidel. V místech, kde existuje „bezpečný“ způsob, mají být plavidla vstupující ilegálně na území Austrálie obrácena zpět .Vláda se zavázala zadržené lodě na moři dopravit do 48 hodin do detenčních center nebo mimo území Austrálie.

 Třetí složkou operace je skupina Oddělení imigrace a ochrany hranic,  spravující offshorová detenční centra, která zpracovávají žádosti o azyl, nebo naopak  rozhodují onávratu  ilegálních imigrantů do zemí původu. Cílem této politiky je umístit oprávněné žadatele o azyl do detenčních center, nebo ty neoprávněné vyhostit. Vstup do Austrálie je upraven speciálním dočasným vízem a má sloužit pouze jako poslední instance. V tomto režimu fungují celkem tři detenční centra, z toho jedno na území Austrálie (Velikonoční ostrovy) a dvě na území Papuy-Nové Guineje a Nauru. Politika směřování IMA mimo Austrálii komplexně zahrnuje diplomatické návštěvy Indonésie, Srí Lanky, Nauru a Papuy-Nové Guineje a jednání o podpoře operace OSB, posílení počtu patrolujících lodí v australských vodách, vytvoření operačních procedur pro otáčení ilegálních lodí zpět, tzv. Operace Reflex II, zvýšení kapacity detenčních center a zrušení trvalých azylových víz pro ilegálně cestující žadatele.

Austrálie, která má na 7,6 milionů km² 23 milionů obyvatel, tvořených převážně katolíky, anglikány a křesťany (muslimové tvoří pouze 1,1%), zaujala vůči nelegální námořní imigraci tvrdý a účinný postoj. Represe mají odradit všechny potenciální obtěžující žadatele v chatrných rybářských člunech, plující za vidinou svého snu o lepším a šťastném životě.

Vzkaz všem ilegálním přistěhovalcům, ekonomickým uprchlíkům a naivním chudákům, kteří touží po lepším životě v Austrálii, zaznívá z úst generálporučíka Anguse Campbella (OSB) jasně: „Nemáš šanci! Nemáš šanci, že se Austrálie stane tvým domovem.“Dokladem razance australských imigračních úředníků i politiků byla mediální drsná a nákladná kampaň, spuštěná v letech 2013-2014 několika jazykových mutacích v Afghánistánu, Pákistánu, Íránu nebo Súdánu pod názvem „V Austrálii se neusadíte!“(pokud připlujete bez víza). Běžence v ní varuje, že je v Austrálii nečeká nic jiného než tvrdé zacházení v detenčním zařízení na Papuy-Nové Guineji nebo ostrově Nauru. Následovat bude pozdější deportace.

Podle poslední zprávy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Austrálie eviduje v rozmezí let 2000 až 2014 téměř 1 500 úmrtí uprchlíků směřujícím k pobřeží země. V roce 2013 šlo o 214 lidí, v roce 2014 o pár izolovaných případů. Australský přístup k námořní imigraci je účinný a Evropská unie by se mohla v mnohém poučit!

Austrálie nezavrhuje všechny migranty. Pro období 2014-2015 vyčlenila 190 tisíc míst, pro příchozí, splňující jasně stanovené podmínky.

Pro nelegální běžence po moři Austrálie žádné kvóty nemá a nehodlá zavádět! Dává jim i světu jasně najevo, kdo je ve vodách kolem Austrálie i ve své zemi pánem.

Austrálie je zemí, která na rozdíl od humanisticky vstřícné a váhající Evropy dokáže nezvané hosty suverénně odmítnout!

Zdroj: Blog autorky