Myslel tím nejen na události v Evropě a ve Francii, ale také na étos politického jednání a chování, který dodnes nepozbyl na svém významu. Kdy bychom si jej měli připomínat než při výročích nelidských masakrů, ke kterým docházelo v letech druhé světové války a ještě dlouho po ní, píše v komentáři Zdeněk Zbořil pro Prvnizpravy.cz.

Snad na nás nenasadí komisařka Jourová své hlídací psy demokracie placené v eurech, zatím jen do výše pěti milionů, když si dovolíme tvrdit, že ani v době globální virové infekce bychom neměli opomenout, že lidskost, humánnost a humanita se může demonstrovat i při příležitosti oslav 75,výročí konce druhé světové války. Jak tak učinit dnes není jednoduché.  A to ani ve Spojených státech, Evropské unii a Ruské federaci.

Všechny tyto stání útvary doznaly během let, které uplynuly od vzpomínaného okamžiku, nejen změn svých hranic a daly vzniknout hranicím novým. Dva z těchto soustátí dokonce změnily od vzpomínaného výročí svoje jména a všechny tři mají až osudově odlišné vzpomínky na to, co to byla druhá světová válka.

Asi nejjednodušší to budou mít v Moskvě, kde se tradičně považuje za Den vítězství 9.květen 1945, a to bez ohledu na to, že Sovětský svaz, významný člen Spojenecké koalice, už skoro třicet let neexistuje a Ruská federace se považuje jen za jeho nástupnický stát. Navíc, slavná paráda na Rudém náměstí se konala vždy dříve než došlo k válečným operacím proti japonské Kuantungské armádě. Na této frontě pak válka skončila obsazením přístavu Port Arthur a Kurilských ostrovů 1.října 1945.  Válka, kterou SSSR nejprve považoval za imperialistickou, od přepadení německou armádou v červnu  1941 za Velkou vlasteneckou. Podle aktuální situace se představitelé dnes samostatných  republik do Moskvy dostaví nebo nedostaví, ostatní velcí Spojenci pak přijedou podle toho, jak si budou vykládat aktuální vztahy mezi nimi a RF, a že nezapomenou na lidskost  jako podmínku zachování míru.  

Také přítomnost reprezentantů Spojených států při takových událostech bývá proměnlivá. Nejen proto, že v USA se považuje za konec druhé světové války až den kapitulace císařského  Japonska (2.září 1945) a také proto, že tato země vstupovala do války až po japonském útoku na  Pearl Harbor (8.prosince 1941).

V nejobtížnější situaci pak bude většina členských států EU, které stály na straně Osy (Německa, Japonska, Itálie) a posílaly své armády na různé fronty světové války a za svou účast na straně německých válečných zločinců se některé už přestaly stydět. Je zvláštní, že protiruské a protisovětské resentimenty jsou tak  intenzivní ve Velké Británii a Polsku. Snad si to můžeme vysvětlit nejen léty konfrontace v době tzv. studené války, ale i poválečnou frustrací z toho, že se jim „nedostalo vítězství“. Ale i v zemích, kde se formovaly „národní divize“ SS Waffen, které pak prošly zkušeností na východní frontě a v zajetí, a zřejmě se už nebojí, že by jim to někdo mohl připomínat, je absence uvažování o míru ve prospěch zatím jen konfontace trochu zvláštní. Dokonce už v kuloárech EU, a nemusíme z toho podezřívat jen poslance expedované do těchto lavic z ČR,  se někdy žertem, někdy vážně mluví o tom, že by se tato 75. vzpomínka měla zapomenout a bude-li se vzpomínat, pak raději v Berlíně než v Moskvě.

Nemusíme se ani ptát, proč se v Praze odstraňuje pomník maršála Koněva, jednoho z velitelů Ostravské a Berlínské operace. Paměť zejména českých politiků, ale i některých historiků, je jako často v minulosti nebo současnosti krátká. Ani v Praze Dejvicích nebo Řeporyjích tomu nebude jinak. Toho, čeho bychom se ale mohli bát jsou resentimenty těch, které dnes považujeme za své nepřátele. Vydrží dnešní hrdinové ve své víře, až se mezinárodně-politická situace změní? A že k takové změně dojde si už dnes můžeme být skoro jisti.