THE REMNANT: Biskup Athanasius Schneider o tom, jak Církev přistupuje ke koronavirové krizi

Diane Montagna (DM): Vaše Excelence, jaký je váš obecný dojem z toho, jak se Církev staví k epidemii koronaviru?

+ Athanasius Schneider: Můj všeobecný dojem je, že převládající většina biskupů reagovala ukvapeně a panikářsky, když zakázala všechny veřejné mše, a co je ještě neuvěřitelnější, zavřela kostely. Tito biskupové se chovali spíš jako státní úředníci než jako pastýři. Zaměřili se výhradně na hygienická preventivní opatření, ztratili nadpřirozený pohled a opustili nadřazenost věčného dobra duší.

DM: Římská diecéze okamžitě zrušila všechny veřejné mše, aby vyhověla nařízením vlády. Podobně se zachovali biskupové po celém světě. Polští biskupové naproti tomu vyzvali k tomu, aby se mší sloužilo více a zmenšil se tak počet přítomných. Jaký máte názor na rozhodnutí zrušit kvůli prevenci šíření koronaviru veřejné mše?

Pokud jsou otevřené a přístupné supermarkety a lidé mají přístup k veřejné dopravě, není důvod zakazovat lidem účast na mši svaté v kostele. V kostelech je možné zajistit tytéž a dokonce lepší hygienické podmínky. Například je možné před každou mší svatou dezinfikovat lavice a dveře a každý, kdo vstupuje, si může dezinfikovat ruce. Lze přijmout i jiná podobná opatření. Je možné omezit počet účastníků a mší svatých sloužit víc. Inspirující příklad nadpřirozeného pohledu v době epidemie nám dává prezident Tanzánie John Magufuli, který je praktikujícím katolíkem. V neděli 22. března 2020 (Laetare) řekl v katedrále svatého Pavla v tanzanském hlavním městě Dodomě: „Vyzývám vás, své spolukřesťany, ale i muslimy: nebojte se. Nepřestávejte se shromažďovat ke společné oslavě a chvále Boha. Proto jsme my jako vláda nezavřeli kostely a mešity. Naopak by měly být stále otevřené, aby se lidé mohli utíkat k Bohu. Kostely jsou místem, kde mohou lidé hledat skutečné uzdravení, protože tam přebývá pravý Bůh. Nebojte se chválit Boha a hledat v kostele Jeho tvář.“ Prezident Magufuli také pronesl tato povzbudivá slova v souvislosti s Eucharistií: „V eucharistickém Těle Kristově nemůže koronavirus přežít. Brzy shoří. Právě proto nepanikařím, když přistupuji ke svatému přijímání, protože vím, že s Ježíšem v Eucharistii jsem v bezpečí. Je čas budovat svou víru v Boha.“

DM: Myslíte si, že je zodpovědné, slouží-li kněz soukromou mši svatou s několika přítomnými věřícími, pokud jsou dodržena nutná hygienická opatření?

Je to zodpovědné, a také záslužné. Je to opravdový pastorační skutek, samozřejmě pokud kněz dodrží všechna nezbytná hygienická opatření.

DM: Kněží jsou za této situace v obtížné pozici. Někteří dobří kněží jsou kritizováni za to, že poslouchají příkazy svého biskupa a ruší veřejné mše (přičemž nadále celebrují soukromě). Jiní hledají kreativní způsoby, jak zpovídat, i když se snaží chránit lidské zdraví. Co byste poradil kněžím, kteří v této době žijí své povolání?

Kněží si musejí připomínat, že jsou především a hlavně pastýři nesmrtelných duší. Mají napodobovat Krista, který řekl: „Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. Ale námezdník a ten, kdo není pastýřem, kterému ovce nepatří, vidí přicházet vlka, i opouští ovce a utíká, a vlk je trhá a rozhání. Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. Já jsem dobrý pastýř a znám své a znají mě moje“ (Jan 10,11-14). Pokud kněz rozumně dodržuje všechna nutná hygienická opatření a používá zdravý rozum, nemusí poslechnout nařízení svého biskupa či vlády a rušit věřícím mši svatou. Taková nařízení jsou čistě lidský zákon, ale nejvyšším zákonem v Církvi je spása duší. Kněží v takové situaci musejí být maximálně kreativní, aby věřícím, byť malé skupině, zajistili slavení mše svaté a přístup ke svátostem. Tak v dobách pronásledování pastoračně jednali všichni kněží-vyznavači a mučedníci.

DM: Je neuposlechnutí autority, zejména církevní, ze strany kněze vůbec někdy legitimní (například když je knězi řečeno, aby nenavštěvoval nemocné a umírající)?

Jestliže církevní autorita zakáže knězi navštěvovat nemocné a umírající, nemůže kněz poslechnout. Takový zákaz je zneužitím moci. Kristus nedal biskupovi pravomoc zakázat návštěvy u nemocných a umírajících. Opravdový kněz udělá všechno, co může, aby mohl umírajícího člověka navštívit. Mnoho kněží se tak zachovalo, i když to v případě pronásledování nebo epidemie znamenalo ohrožení jejich života. V dějinách Církve máme příkladů takových kněží mnoho. Svatý Karel Boromejský například podával svaté přijímání vlastníma rukama do úst umírajícím nakaženým morem. I v naší době máme dojemné a povzbuzující příklady kněží, zejména v oblasti Bergama v severní Itálii, kteří byli nakaženi a zemřeli, protože pečovali o umírající pacienty s koronavirem. Před několika dny zemřel v Itálii dvaasedmdesátiletý kněz, jenž se vzdal ventilátoru, který potřeboval k přežití, a umožnil ho dát mladšímu pacientovi. Nechodit navštěvovat nemocné a umírající je spíše chování člověka najatého za mzdu než dobrého pastýře.

DM: Mládí jste strávil v podzemní Církvi v Sovětském svazu. Co byste řekl nebo o jaké hledisko byste se podělil s věřícími laiky, kteří se nemohou účastnit mše a někdy se ani nemohou modlit před Nejsvětější svátostí, protože všechny kostely v jejich diecézi jsou zavřené?

Povzbudil bych věřící k častému úkonu duchovního svatého přijímání. Mohou si číst a rozjímat mešní čtení z daného dne a celý mešní řád. Mohou požádat svého anděla strážce, aby se klaněl Ježíši Kristu ve svatostánku místo nich. Mohou se duchovně spojit se všemi křesťany, kteří jsou ve vězení pro víru, se všemi křesťany nemocnými a upoutanými na lůžko, se všemi umírajícími křesťany, kteří jsou zbaveni svátostí. Bůh tuto dobu dočasného zbavení mše svaté a Nejsvětější svátosti naplní mnoha milostmi.

DM: Vatikán nedávno oznámil, že velikonoční obřady budou slouženy bez přítomnosti věřících. Později uvedl, že „se promýšlí způsob jejich organizace a liturgické služby, aby byla respektována bezpečnostní opatření, stanovená v souvislosti s prevencí šíření koronaviru“. Jaký je váš názor na toto rozhodnutí?

Vzhledem ke striktnímu zákazu masových shromáždění ze strany italské vlády lze pochopit, že papež nemůže sloužit obřady Svatého týdne za přítomnosti velkého počtu věřících. Domnívám se, že by je mohl celebrovat se vší důstojností například v Sixtinské kapli (jak mívali papežové ve zvyku před druhým vatikánským koncilem) za účasti kléru (kardinálů a kněží) a vybrané skupiny věřících při aplikaci hygienických preventivních opatření. Nelze chápat logiku zákazu zapálení ohně, žehnání vody a křtů při velikonoční vigilii, jako by se při těchto úkonech mohl rozšiřovat virus. Téměř patologický strach vítězí nad zdravým rozumem a nadpřirozeným pohledem.

DM: Vaše Excelence, co způsob zacházení s epidemií koronaviru prozrazuje o stavu Církve a zejména hierarchie?

Prozrazuje ztrátu nadpřirozeného pohledu. V posledních desetiletích se mnoho příslušníků církevní hierarchie zabývalo převážně sekulárními, světskými a časnými záležitostmi, a proto se stali slepými vůči nadpřirozeným a věčným skutečnostem. Jejich oči naplnil prach světských činností, jak kdysi řekl svatý Řehoř Veliký (srov. Regula pastoralis II, 7). Jejich reakce na epidemii koronaviru prozrazuje, že větší význam přikládají smrtelnému tělu než nesmrtelné duši lidí a zapomínají na slova našeho Pána: „Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí?“ (Mk 8,36). Titíž biskupové, kteří se nyní snaží chránit (někdy za pomoci nepřiměřených opatření) těla svých věřících před nákazou hmotným virem, klidně umožňovali, aby se mezi jejich stádem šířil jedovatý virus heretických nauk a praktik.

DM: Kardinál Vincent Nichols nedávno řekl, že až koronavirová epidemie pomine, nastane nový hlad po Eucharistii. Souhlasíte?

Doufám, že se tato slova u mnoha katolíků projeví jako pravdivá. Je obecnou lidskou zkušeností, že dlouhé zbavení nějaké důležité skutečnosti zažíhá v lidských srdcích touhu po ní. To samozřejmě platí pro ty, kdo skutečně věří a mají lásku k Eucharistii. Taková zkušenost člověku také pomáhá hlouběji se zamýšlet nad významem a hodnotou svatého přijímání. Snad ti katolíci, kteří si na Nejsvětější svátost tak zvykli, že ji začali považovat za něco běžného a obyčejného, prožijí duchovní obrácení a Eucharistii budou od nynějška chápat jako něco mimořádného a vznešeného a podle toho se k ní chovat.

DM: V neděli 15. března se papež František modlil před obrazem Salus Populo Romani v bazilice Santa Maria Maggiore a před zázračným krucifixem uchovávaným v kostele San Marcelo al Corso. Pokládáte za důležité, aby biskupové a kardinálové konali podobné veřejné modlitby za ukončení epidemie?

Příklad papeže Františka může mnohé biskupy povzbudit k podobným aktům veřejného svědectví víry a modlitby a ke konkrétním znamením pokání, při nichž budou prosit Boha za ukončení epidemie. Lze doporučit, aby biskupové a kněží pravidelně procházeli svými městy, městečky i vesnicemi s Nejsvětější svátostí v monstranci za doprovodu malého počtu kněží či věřících (jednoho, dvou nebo tří), podle opatření vlády. Taková procesí s eucharistickým Pánem přinesou věřícím i občanům útěchu a radost, že v době soužení nejsou sami, že Pán je opravdu s nimi, že Církev je matkou, která na své děti nikdy nezapomíná ani je neopouští. Bylo by možné spustit celosvětový řetěz monstrancí s eucharistickým Pánem v ulicích tohoto světa. Taková eucharistická miniprocesí, i kdyby je vykonal jen samotný kněz či biskup, vyprosí milosti fyzického i duchovního uzdravení a obrácení.

DM: Koronavirus propukl v Číně nedlouho po amazonské synodě. Někteří lidé v médiích vyjadřují přesvědčení, že jde o Boží odplatu za události kolem pačamamy ve Vatikánu, jiní, že to je Boží trest za dohodu mezi Čínou a Vatikánem. Domníváte se, že na některém z těchto názorů něco je?

Epidemie koronaviru je podle mého názoru nepochybně Boží zásah, který má potrestat a očistit hříšný svět, a také Církev. Neměli bychom zapomínat, že i náš Pán Ježíš Kristus považoval fyzické katastrofy za Boží tresty. Čteme například: „V té době přišli někteří lidé a vypravovali mu o Galilejských, jejichž krev smísil Pilát s jejich obětmi. A řekl jim na to: ,Domníváte se, že tito Galilejští, poněvadž tolik vytrpěli, byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejští? Ne, pravím vám; ale nebudete-li se káti, všichni podobně zahynete. Nebo se vám zdá, že těch osmnáct, na něž spadla věž v Siloe a usmrtila je, že i ti byli větší viníci než všichni obyvatelé Jerusalema? Ne, pravím vám; ale nebudete-li činiti pokání, všichni podobně zahyneteʼ“ (Lk 13,1-5). –

Kultické uctívání modly pačamamy ve Vatikánu se souhlasem papeže byl jistě veliký hřích proti prvnímu přikázání, byla to ohavnost. Žádné pokusy o zlehčování tohoto aktu uctívání nemohou obstát před tíhou zjevných důkazů a rozumu. Domnívám se, že tento modloslužebný úkon byl vyvrcholením celé řady jiných aktů nevěry mnoha vysoce postavených příslušníků církevní hierarchie v uplynulých desetiletích, kteří nestřežili božský poklad víry. Nemám absolutní jistotu v tom, že šíření koronaviru je Boží odplatou za události kolem pačamamy ve Vatikánu, ale uvažovat o této možnosti není od věci. Již na počátku Církve Kristus vyčítal biskupům („andělům“) církví v Pergamu a Thyatirách tichý souhlas s modlářstvím a cizoložstvím. Postavu „Jezabel“, která svedla Církev k modloslužbě a smilstvu (srov. Zj 2,20) lze chápat jako symbol dnešního světa – s nímž dnes flirtují mnozí, jimž je svěřena odpovědnost za Církev. I pro naši dobu platí tato Kristova slova: „I dal jsem jí čas, aby se obrátila, ale nechce se obrátit od svého smilství. Hle, vrhám ji na lůžko, a ty, kteří s ní cizoloží, do velkého soužení, neobrátí-li se kajícně od jejích skutků. A její děti zahubím smrtí. I poznají všechny církve, že já zkoumám ledví a srdce, a dám každému z vás podle vašich skutků“ (Zj 2,21-23). Kristus hrozil trestem a vyzýval církve k pokání: „Mám však něco málo proti tobě: máš tam některé, kteří se drží učení Balaama, … aby jedli z masa obětovaného modlám a smilnili. … Obrať se tedy! Jinak na tebe přijdu brzy a budu s nimi bojovat mečem svých úst“ (Zj 2,14-16). Jsem přesvědčen, že Kristus by stejná slova zopakoval i papeži Františkovi a ostatním biskupům, kteří dovolili modlářské uctívání pačamamy a implicitně schvalovali sexuální vztahy mimo platné manželství, když takzvaným „znovusezdaným rozvedeným“, kteří jsou sexuálně aktivní, umožnili přistupovat ke svatému přijímání.

DM: Poukázal jste na evangelia a knihu Zjevení. Poskytuje nám to, jak Bůh jednal ve Starém zákoně se svým vyvoleným lidem, nějaký klíč k pochopení současné situace?

Epidemie koronaviru v Církvi vyvolala situaci, která je, pokud vím, unikátní. Tím myslím téměř celosvětový zákaz všech veřejných mší. To se zčásti podobá zákazu křesťanské bohoslužby v téměř celé římské říši v prvních třech staletích. Současná situace je však bezprecedentní, protože v našem případě zákaz vydali katoličtí biskupové, a to ještě před vydáním příslušných státních opatření. Určitým způsobem lze současnou situaci také přirovnat k zastavení obětí v jeruzalémském chrámě v době babylonského zajetí vyvoleného Božího lidu. V Bibli  se Boží trest pokládal za milost, např.: „Blaze člověku od Boha trestanému; proto kázeň Páně nezamítej! Neboť on raní, ale též ošetřuje; tepe, – a jeho ruce uzdravují“ (Job 5,17-18), nebo „Já kárám a trestám ty, které miluji; buď tedy horlivý a obrať se!“ (Zj 3,19). Jedinou adekvátní reakcí na soužení, katastrofy, epidemie a podobné situace – nástroje v ruce Boží prozřetelnosti, aby se lidé probudili ze spánku hříchu a lhostejnosti vůči Božím přikázáním a věčnému životu – je pokání a upřímné obrácení se k Bohu. V následující modlitbě dává prorok Daniel věřícím všech dob příklad pravdivého smýšlení, které by měli mít, i toho, jak by se měli chovat a modlit v čase soužení: „Všichni Israelité přestoupili tvůj zákon a uchýlili se, aby neslyšeli hlasu tvého.. … Nakloň, Bože můj, ucho své a slyš, otevři své oči a viz, že zpuštěni jsme my i město, jež má tvé jméno; neboť prostíráme prosby své před tebou nedůvěřujíce se ve spravedlivé skutky své, ale v milosrdenství tvá mnohá.19 Slyš, Pane, usmiř se, Pane, viz a neprodleně čiň, neprodlévej pro sebe samého, Bože můj, máť jméno tvé město i národ tvůj!” (Dan 9,11;18-19).

DM: Svatý Robert Bellarmin napsal: „Jistými známkami příchodu Antikrista bude … největší a poslední pronásledování, a rovněž veřejná oběť (mše svaté) úplně ustane” (Proroctví Danielovo, s. 37-38). Domníváte se, že zde naráží na to, čeho jsme nyní svědky? Je to počátek velkého trestu, který prorokuje kniha Zjevení?

Současná situace poskytuje dostatek rozumných důvodů k domněnce, že se nacházíme na počátku apokalyptické doby, která zahrnuje Boží tresty. O Danielově proroctví hovořil i náš Pán: „Až tedy uvidíte, jak je na místě svatém ohavná spoušť, o níž mluvil prorok Daniel – ten, kdo čte, rozuměj“ (Mt 24,15). Kniha Zjevení říká, že Církev bude muset na nějakou dobu utéci na poušť (srov. Zj 12,14). Téměř všeobecné zastavení veřejné oběti Mše svaté je možno interpretovat jako útěk na duchovní poušť. V naší situaci je politováníhodné to, že mnozí příslušníci církevní hierarchie nechápou současnou situaci jako soužení, jako Boží trest, to znamená jako „Boží navštívení“ v biblickém smyslu. Tato slova Páně platí i pro mnohé příslušníky kléru v době současné fyzické i duchovní epidemie: „Nepoznali jste čas svého navštívení“ (Lk 19,44). Současnou situaci této „zkoušky ohněm“ (srov. 1 Petr 4,12) musí papež a biskupové brát vážně, aby mohli vést celou Církev k obrácení. Pokud k tomu nedojde, budou pro naši situaci platit také slova Sørena Kierkegaarda: „V zákulisí divadla vypukl požár. Vystoupil klaun, aby varoval publikum, lidé si však mysleli, že to je žert, a tleskali. Zopakoval to a aplaus byl ještě větší. Domnívám se, že právě tak skončí svět: všeobecným potleskem chytrých hlav, které jsou přesvědčeny, že to je vtip.“

DM: Vaše Excelence, jaký má to všechno hlubší smysl?

Situace zastavení veřejných mší svatých a svátostného svatého přijímání je tak unikátní a vážná, že za tím vším můžeme odhalit hluboký smysl. Tato událost přišla téměř padesát let po zavedení svatého přijímání na ruku (v roce 1969) a radikální reformě mešního obřadu (1969/1970) s jejími protestantizujícími prvky (modlitby ofertoria) a horizontálním a instruktážním stylem celebrování (některé pasáže ve volném stylu, celebrace v uzavřeném kruhu a čelem k lidu). Praxe svatého přijímání na ruku za padesát let vedla k neúmyslné i úmyslné desakralizaci eucharistického Těla Kristova v bezprecedentním měřítku. Padesát let po Tělu Kristovu (většinou neúmyslně) šlapou kněží i laici v katolických kostelech po celém světě. Také krádeže proměněných hostií alarmujícím tempem rostou. Způsob, kdy člověk bere svaté přijímání přímo do ruky a prstů, se stále více podobá gestu, kterým si bereme obyčejné jídlo. U nemalého počtu katolíků praxe svatého přijímání na ruku oslabila víru v reálnou Přítomnost, v transsubstanciaci a v božskou a vznešenou povahu svaté hostie. Kristova eucharistická Přítomnost se během času pro tyto věřící nepozorovaně stala jakýmsi druhem posvátného chleba nebo symbolem. Nyní Pán zasáhl a zbavil téměř všechny věřící účasti na mši svaté a svátostného svatého přijímání.

V tomto soužení trpí společně nevinní i viníci, neboť v tajemství Církve jsou všichni vzájemně spojeni jako údy: „A jestliže trpí jeden úd, trpí s ním všechny údy“ (1 Kor 12,26). Současné zastavení veřejné mše svaté a svatého přijímání by papež a biskupové mohli pochopit jako Boží výtku za uplynulých padesát let desakralizace a trivializace Eucharistie a současně jako milosrdnou výzvu k opravdovému eucharistickému obrácení celé Církve. Kéž se Duch svatý dotkne srdce papeže a biskupů a pohne je k vydání konkrétních liturgických norem, aby byla eucharistická bohoslužba celé Církve očištěna a znovu se obrátila k Pánu.

Bylo by možné navrhnout, aby papež společně s kardinály a biskupy vykonal v Římě veřejný akt pokání na smír za hříchy proti Nejsvětější svátosti a za hřích náboženského uctívání sošek pačamamy. Jakmile současné soužení skončí, měl by papež vydat konkrétní liturgické normy, v nichž vyzve celou Církev, aby se ve způsobu celebrace opět obrátila k Pánu, to znamená aby celebrant i věřící byli při eucharistické modlitbě obráceni stejným směrem. Papež by měl rovněž zakázat praxi svatého přijímání na ruku, neboť Církev nemůže nadále beztrestně nakládat s Nejsvětějším v malé svaté hostii tak minimalistickým a nebezpečným způsobem.

Následující modlitba Azariáše v ohnivé peci, kterou se každý kněz modlí při mši v obřadech ofertoria, by mohla papeže a biskupy inspirovat ke konkrétním úkonům smíru a obnovy slávy eucharistické oběti a eucharistického Těla Páně: „Ale s myslí zkroušenou a s duchem ponížením buďme přijati! … Tak buď před tebou, co ti dnes v oběť přinášíme, takovou zálibu v tom měj, neboť nebývají zahanbeni, kteří doufají v tebe. Nyní tedy jdeme za tebou celým srdcem, bojíme se tebe, a hledáme obličeje tvého. Nezahanbuj nás, ale učiň s námi podle své dobroty, podle množství milosrdenství svého. Vysvoboď nás podle předivných svých skutků, a oslav jméno své, Pane“ (Dan 3,39-43).

Nový zákon je v češtině citován podle Škrabalova překladu (Olomouc: Krystal, 1948), Starý zákon v překladu Hejčlově dostupném online. (Pozn. překl.)

Diane Montagna

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/4826-exclusive-interview-bishop-athanasius-schneider-on-church-s-handling-of-coronavirus