Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

Vypadá to, že viry globálně nenapadají jen plíce lidí bez rozdílů rasy a politického přesvědčení, ale také srdce a mozky okoralé a zasažené infekcí zapomínání. V letošním roce se v Moskvě vzpomínalo osvobození Bratislavy (4.dubna 1944) desetiminutovým ohňostrojem. V Bratislavě tomu v minulosti bývalo za účasti vládních představitelů Ruské federace (prezidenta Putina, premiéra Medveděva, MZV Lavrova aj.). Tentokrát se to přešlo mediálním mlčením. Snad proto, aby se  paní e-komisařka Jourová, která bojuje proti ruským vzpomínkám 75.výročí konce druhé světové války, které by nás desinformované mohlo ovlivnit tak, že bychom zapomněli na fakta a přemýšleli jen o tom, co se skutečně stalo.

S „osvobozováním Slovenska“ to je na Slovensku po rozdělení Československa těžké.  Nemají tam sice tak radikální interprety světových dějin, jakým je v Praze na New York University působící pan Tomáš Klvaňa (*1966), prý stážista na Harwardově universitě a mimo své CV někdy zmiňující svůj roční pobyt v Moskvě, který je přesvědčený, že nejen Bratislava a Praha, ale i Berlín a Vídeň nebyly osvobozeny ale dobyty. Že tento hořký úděl pomohl přežít Čechům, Slovákům, východním Slovanům, zbytkům židovské a romské populace už podle jeho názoru dnes není tak důležité. Ale přesto se i v Bratislavě dodnes vedou diskuse na podobné téma.

Slovensko se v předvečer zničení posledních zbytků ČSR postavilo na stranu Adolfa Hitlera a německého expansionismu, ale kromě naplněných tužeb o samostatnosti to byl také projev politického realismu. Málokdo dnes ví, kromě akademiků, kteří vidí tehdejší ČSR jako nesamozřejmost, co se tehdy mělo dělat. Konec konců, Slovenskou republiku uznal 16.září 1939, v předvečer záboru části území Polska, také Sovětský svaz a udržoval s ní své neutrální styky. Nehledě na tento stav však vypověděl slovenský prezident Tiso 23.června 1941 SSSR válku, čím se odlišil od Německa, které se takovou diplomatickou formalitou neobtěžovalo.

Samostatný Slovenský stát ještě stačil vyslat svou „rychlou divizi“ na východní frontu v červenci 1941, ale jejích asi 50 tisíc bojovníků bylo u Lipovce rozehnáno. Rychle přestavěné „rychlé a zajišťovací divize“ už v září 1941 táhly znovu na Východ a v prosinci 1941 Slovensko dokonce vyhlásilo válku Spojeným státům,  Velké Británii a celému Commonwealthu. Po vojenském neúspěchu slovenské armády byla tzv. zajišťovací divize přesunuta do severní Itálie, kde měla pod německým dozorem bojovat s italskými partyzány. Příliš často nebojovala a její vojáci se někdy dokonce přidávali k těm, které měli pronásledovat a pobíjet. Podobně to bylo s oddíly na východní frontě. Slovenští vojáci tam vstupovali,  někdy i masově, do česko-slovenských jednotek. Během SNP pak Slovenská vláda souhlasila s německých rozhodnutím nasadit proti povstání jednotky Wehrmachtu, vč. protipartyzánských oddílů.

Od podzimu 1944 na Slovensku probíhaly boje mezi Rudou armádou a německou ozbrojenou mocí a jednotky SS a Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy represionovaly místní obyvatelstvo. V lednu 1945 byla založena tzv. slovenská Domobrana a přísné tresty byly pro všechny, kteří odmítli do těchto oddílů nastoupit. Ještě 23.leda 1945 Tisova vláda a Slovenský sněm přijaly „prohlášení o neochvějné věrnosti Slovenského státu a spojenectví s Velkoněmeckou říší“. Byl to její poslední politický akt,  ale o dva týdny později ještě stačila vydat slovenské politické vězně,  kteří měli být, a někteří byli, zavlečeni do Německa.  Rudá armáda v té době útočila nejméně ve dvou směrech, dobývala a osvobozovala, podle toho, jak si to kdo chce pamatovat. Tak byla  osvobozena a dobyta Bánská Bystrica, Komárno, Nitra, Nové Zámky a 4.března 1945 i  Bratislava.

Na bratislavském Slavíně byl po válce vybudován memoriál k uctění padlých a pohřbených dobyvatelů a osvoboditelů a zdá se, někteří obyvatelé Bratislavy dnes mají jasno, kdo byl kdo. Stejně je to jasné přicházejícím ze zahraničí, kteří mají často úplně jiný názor než místní. Podobné starosti jako v Praze 6 zatím v Bratislavě nemají, stejně jako  je nechtějí mít ani s areálem padlých sovětských vojáků ve Vídni, nedaleko Schwarzenbergského paláce,  nebo v Treptowském parku v Berlíně.

Trochu složitější to bude mít paní komisařka s dnes neposlušnými Maďary a jejich ještě zlobivějším premiérem Viktorem Orbánem.  Rozhodování o tom, co zbourat a nechat stát bude v Maďarsku jen zdánlivě  jednodušší než na Slovensku. Maďarské vlády v letech  druhé světové války horlivě koordinovaly svou politiku  s už od vojenského obsazení Podkarpatské Rusi v březnu 1939 a účasti na  politickém ai vojenském rozbití Jugoslávie do územních celků téměř identických s dnešními nástupnickými státy SFRJ. V roce  1940 se připojily k Ose Berlín-Řím-Tokio a v rámci své tradiční revizionistické politiky rezignovaly na neutrální politiku. V prosinci 1941 Maďarsko vyhlásilo válku Velké Británii a Spojeným státům, a to už bylo ve válečném stavu se SSSR od 22.června. 11.dubna 1942 se přesunulo 200 tis. maďarských vojáků na východní frontu, ale jen 20 tis, tzv. německých Maďarů, se mohlo stát čestnými členy jednotek SS-Waffen. Ti všichni se účastnili součástí stalingradské operace a asi 80% lidí i jejich výzbroje zde bylo zničeno. Až na podzim 1944, po odvlečení Horthyho s celou rodinou do Německa, byla vyhlášena totální mobilizace, ustaveno osm nových divizí a do Budapešti přijel Adolf Eichmann organizovat vraždění Židů.

20.ledna 1945 byla podepsána dohoda o příměří mezi Maďarském a SSSR, na Vánoce byla obklíčena celá Budapešť  a kruté boje se vedly hlavně mezi Němci a Rudou armádou.  Budapešť byla dobyta  a zničena už v únoru a 4.března 1945 bylo obsazeno celé Maďarsko. Válka v méně krvavé podobě pokračovala. Na  území maďarského státu byly umístěny vojenské posádky a po povstání v roce 1956, rozdrceném jednotkami pod velením maršála I.S.Koněva, politického rozhodování J.V.Andropova, extatického povzbuzování Svobodné Evropy a neutrálního postoje Západu v čele se Spojenými státy se  heslo revoluce Rusové domů! uskutečnilo až dohodou Ševarnadze-Horn, bez zprostředkovatelské mise maďarského Michala Kocába, a odchodem vojsk 11.března 1990.