Jedinečnost Kristova zmrtvýchvstání

Představme si, že je rok 1273, nacházíme se v Itálii, v Neapoli, a nasloucháme, jak sv. Tomáš Akvinský káže v místním dominikánském kostele o „Apoštolském vyznání“. Zrovna dnes vysvětluje pátý článek, jehož druhá část zní: „Třetího dne vstal z mrtvých.“ Říká zhruba toto: Zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista bylo jedinečnou událostí v lidských dějinách. Na stránkách evangelia najdeme zprávy o tom, že se i jiní zemřelí vrátili do života, jako např. Lazar v Betanii, mládenec z Naimu nebo dcera Jairova. Avšak zmrtvýchvstání Pána Ježíše je výjimečné.

Za prvé proto, že Kristus vstal z mrtvých vlastní mocí, kdežto Lazar a další byli vzkříšeni Kristovou mocí. Je třeba rozlišovat dva pojmy: „zmrtvýchvstání“ a „vzkříšení“. Z mrtvých vstal pouze Kristus, ostatní byli toliko jeho mocí vzkříšeni. Za druhé, Pán Ježíš vstal z mrtvých, aby už nikdy více nezemřel. Syn vdovy po vzkříšení a po prožití Bohem daného času znovu zemřel.

Za třetí, Kristovo zmrtvýchvstání bylo podmínkou a předpovědí vzkříšení při parusii, tedy Kristově druhém příchodu na zem. Kdežto návrat do života např. dcery představeného synagogy k žádným podobným důsledkům nevedl; byl potvrzením božství Kristova a udělal radost těm, kteří dotyčnou dívku znali. Nacházíme o něm zprávu v evangeliu a dnes je součástí paměti Církve, ale to je vše.

A za čtvrté, ke Kristovu zmrtvýchvstání došlo třetího dne po jeho slavné smrti na kříži. Pán nejenže vstal z mrtvých vlastní mocí, ale také sám určil čas oné události. Nikdo jiný čas návratu svého těla k životu sám neurčil. Kristus vybral třetí den po své smrti. Tři dny pobytu v hrobě stačily, aby případné pochybovače přesvědčil, že skutečně zemřel. Kdyby Ježíšovo tělo odpočívalo v hrobě déle, mohli by učedníci ztratit víru a jeho umučení by se jim mohlo zdát zbytečným.

Praktické závěry

Teď si představme, že Andělský doktor na chvíli přerušuje své kázání. Proud slov, který se linul z kazatelny v neapolském nářečí, ustal. Řečník se hluboce nadechuje. Oči všech přítomných ho sledují. Okamžik ticha… a znovu se rozezní hlas sv. Tomáše. Tentokrát se na nás obrací s výzvou: a nyní z toho, co bylo řečeno, vyvoďme čtyři praktické závěry pro svůj život.

První závěr: pokud nás potká neštěstí hříchu, který v naší duši usmrtí život milosti, pamatujme, že je možné opět povstat do života milosti a že máme povinnost o něj skrze pokání usilovat. Jako Kristus nezůstal v hrobě, tak ani my nemáme zůstávat ve stavu duchovní smrti způsobené hříchem.

Druhý závěr: nesmíme odkládat návrat do duchovního života v milosti na poslední chvíli hříšného života v těle. Pán Ježíše neodložil své zmrtvýchvstání na konec světa. Vstal po třech dnech. To je pro nás pokynem, abychom co nejdříve usilovali o své duchovní vzkříšení, bez zbytečného otálení. Pokud to budeme brát na lehkou váhu, může se jednoduše stát, že se už před smrtí nestačíme obrátit nebo přilneme ke hříchu tak silně, že se naše vůle od něj před smrtí už nedokáže odtrhnout.

Třetí závěr: povstat z duchovní smrti, k níž došlo následkem hříchu, nestačí. Povstat z ní co nejdříve, je také málo. Je nutné povstat s pevným předsevzetím, že už nebudeme více hřešit. Kristus přeci nevstal z mrtvých proto, aby opět zemřel. Stejně tak ani my nemáme oživovat duchovní život v milosti proto, abychom ho zase za nějaký čas ztratili.

A za čtvrté: vstáváme-li z duchovní smrti způsobené hříchem s předsevzetím vytrvat v milosti posvěcující, musíme si položit otázku, co nám pomáhá vyvarovat se hříchu. Odpověď není jednoduchá. Pokud se chceme vyvarovat hříchu, tak se především vyvarujme příležitostí k němu.

Kázání skončilo. Je čas vrátit se ke každodenním záležitostem. Končí rovněž liturgie velikonočních svátků, a my znovu budeme muset ve svých životech činit rozhodnutí a čelit těžkostem, které souvisejí s plněním povinností našeho stavu. Dej Bůh, abychom byli po velikonočních svátcích silnější, stejně jako byli obyvatelé Neapole po vyslyšení kázání sv. Tomáše Akvinského o pátém článku „Apoštolského vyznání“.

Piotr Szczudłowski

Převzato ze Zawsze Wierni 2/2015.
Přeložila Marta Trnková.
Vyšlo v Te Deum 2/2015.