Bývalý trojnásobný italský ministr hospodářství z let 1994 až 1995, 2001 až 2006 a 2008 až 2011 Giulio Tremonti zveřejnil v listu Il Giornale zajímavá článek s názvem "Globalizace skončila. Je to jako Sarajevo 1914". Domnívá se, že koronavirus způsobí ukončení éry globalizace a volného trhu stejně jako 1. světová válka skočila „belle epoque“. Exministr v něm velmi výstižně popisuje politický vývoj, který v Evropě vyústil v nedostatek roušek, spotřebního zdravotnického materiálu, zdravotnických přístrojů a omezené kapacity nemocnic, které způsobují, že na koronavirus zbytečně umírají lidé.

Jde o velmi zajímavou komplexní analýzu popisující, proč se někdejší evropské průmyslové velmoci, které v minulosti vyvážely své výrobky do celého světa, dostaly do pozice rozvojových zemí závislých na humanitární pomoci od vlád jiných zemí. V době, kdy se český tisk hemží články varujícími před návratem socialismu v důsledku koronaviru, které jak na běžícím pásu tvoří „ekonomové“ zabývající se pořád dokola se opakujícím nákupy a prodeji akcií – což vydávají za tvorbu hodnot - jde o velmi inspirující čtení.

Italský exministr správně upozorňuje na to, že odprůmyslnění Evropy a přesuny výroby do Asii způsobila dohoda o Světové obchodní organizaci (WTO) z roku 1994 a zrušení omezení pro volný tok kapitálu, které prosadil bývalý amerických prezident Bill Clinton. „Dohoda o WTO se tváří jako obchodní dohoda, ale ve skutečnosti jde o výsostně politickou dohodu.“, upozornil Tremonti. Podle něj šlo o prosazení politiky volného obchodu a odstavení států od možnosti upravovat podmínky pro mezinárodní obchod tak, aby to bylo ku prospěchu domácích výrobců a zaměstnanců.

Celých 30 let od pádu komunistických režimů ve východní Evropě podle italského exministra bylo provázeno „zdivočelým“ prosazováním politiky volného trhu a omezování státu. Celá dohoda o WTO je zaměřena tak, aby umožňovala dosahovat co nejnižších cen. Tento systém je podle něj „defektní“, protože neumožňuje na trhu vytvořit „spravedlivou cenu“, která by zohledňovala náklady na ochranu životního prostředí ani na předpisy pro ochranu zdraví zaměstnanců. Bývalý italský ministr upozornil na to, že celých 30 let proti sobě působí dva procesy. Na jedné straně neustále se zpřísňující pravidla EU v oblasti životního prostředí, která v mnoha oborech prakticky znemožňují výrobu. Opačným směrem jsou další a další dodatky k dohodě o WTO, která nutí státy rušit omezení vzájemného obchodu a odstraňovat cla.

Typickým příkladem následků, které to způsobuje, je přesun výroby do Asie, kde žádná pravidla na ochranu životního prostředí neplatí. A pak když přijde nějaká pohroma, jako výbuch sopky nebo pandemie, divíme se, že nemáme součástky do přístrojů, s jejichž pomocí by bylo možné zachraňovat životy, že nemáme dost roušek a dalšího zdravotnického materiálu a že musíme čekat na to, jestli Čína udělá politické gesto a pošle nám je v podstatě jako humanitární dar.

Tremonti si všiml i pohromy, kterou politika volného obchodu způsobuje národním rozpočtům. Stále více ziskové části obchodů se realizuje „na volném moři“ nebo „v pásmu nikoho“. Nadnárodní korporace mají řetězec obchodů a cen nastaven tak, že zisk papírově nevzniká v zemích výroby ani prodeje konečnému spotřebiteli, kde by musel být daněn. Peníze končí v daňových rájích. Exministr upozornil na to, že EU místo aby našla řešení tohoto problému, pod taktovkou Německa členským zemím nutí politiku „austerity“, neboli snižování veřejných výdajů a omezování veřejného sektoru. Proto máme málo lékařů a zdravotníků, proto máme málo lůžek na jednotkách intenzivní péče. A proto zbytečně umírají lidé, které bychom se současnými medicínskými dovednostmi dokázali zachránit.

Pandemie COVID – 19 všechny tyto nešvary odhalila, takže si jich může všimnout i laik. V tom s bývalým italským ministrem hospodářství souhlasím. Stejně jako s jeho názorem, že bude nutné znovu nastavit vztahy mezi státem a soukromým sektorem tak, aby byly více v rovnováze. Stát není jen ten, kdo překáží podnikání. Stát je i ten, kdo má v době krize pomáhat. A na to musí mít schopnosti a kapacity. Na rozdíl od Tremontiho se však obávám, že politika divokého trhu, která byla prosazována v uplynulých třiceti letech, zdaleka není věcí minulosti. Pandemie koronaviru může být rozbuškou, která způsobí, že dosavadní systém bude přebudován. Čeká nás však hodně práce a nebude to jednoduché.

Tremonti upozornil i na neblahou roli, kterou dnes sehrává EU. Žádný jednotlivý členský stát dnes nemůže změnit svoji obchodní politiku tak, aby domácím podnikům umožnil znovu rozjet výrobu potřebného vybavení. Stejně jako nemá možnost jakkoli upřednostnit své výrobce životně důležitého vybavení. Brání mu v tom totiž pravidla EU. Do Bruselu všechny členské státy předaly veškeré pravomoci, které se týkají zahraničně obchodní politiky. O výši cel stejně jako o množství povoleného dovozu se dávno nerozhoduje v Římě ani v Praze, ale v Bruselu. Všechny vládní podpory domácím podnikům, které chce vláda realizovat, podléhají předchozímu souhlasu Evropské komise ve formě tzv. notifikace.

A „dvousettisíchlavá horda“ eurokratů prosazuje ideologii volného trhu, který je výhodný jen pro nadnárodní korporace, se zběsilostí, s jakou Rudé gardy prosazovaly stejně hloupá opatření na totální zestátnění ekonomiky v počátcích minulého režimu ve východoevropských zemích. V tom má Tremonti naprostou pravdu. Stejně jako v postřehu, že všechny evropské předpisy byly psán jen pro „dobré časy“. Právo EU podle něj vůbec nepočítá s tím, že by mohly nastat „špatné časy“ v podobě krizí, přírodních pohrom nebo právě pandemie. Jenže krize se pravidelně opakují. Bruselská pravidla se pak vždy ukáží jako jedna z hlavních překážek jejich úspěšného řešení. Stejně jako v době finanční krize v roce 2008 a stejně jako dnes.

Na rozdíl od Giulia Tremontiho se obávám, že náprava nebude vůbec jednoduchá. Současný režim nezmizí jen tak nějakým „mávnutím kouzelného proutku“. EU byla podle mého názoru záměrně konstruována tak, aby všechny špatné kroky, které národní vlády umožnily Bruselu udělat, bylo velmi obtížené – ne li nemožné – zvrátit. Příklad německého blokování finanční pomoci koronavirem nejvíce postiženým zemím, jako Itálie a Španělsko, mé obavy jen prohlubuje. Bruselští úředníci se tváří, že politika, kterou prosazují, tu má být „na věčné časy“. Stejně jako si to do roku 1989 mysleli komunisté v Moskvě a ve východní Evropě. K dalšímu urputnému prosazování politiky, která evidentně páchá škody, dává eurokratům právo EU do ruky velmi silné nástroje. Stejně jako řada dalších lidí se domnívám, že Brusel je překážkou záchrany ekonomik evropských států. A tím i životů jejich občanů. Brusel však sám od sebe nezmizí.

Autor je europoslancem za hnutí SPD.