Německu, Rakousku či Nizozemí se jeví rozhazovačná politika „jižní“ části eurozóny nezodpovědná. Nepochybně  podstatné ručení za příp. euro-bondy by připadlo na výše uvedené státy. Ale neměly by být právě tyto státy nyní solidární? píše Rudolf Mládek v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

ESM (European Stability Mechanism) disponuje kapitálem ve výši 750 mld. euro. Z toho 80 mld. je splacený kapitál a 670 mld. tzv. disponibilní kapitál, který bude nyní poskytnut na požádání členských zemí eurozóny. Za tímto účelem je fond ESM oprávněn půjčovat si na kapitálových trzích. Jinými slovy, místo toho, aby si vydáním euro-bondů vypůjčily státy eurozóny, vypůjčí si fond ESM. Je v tom totiž zásadní rozdíl.

Připomeňme v této souvislosti politickou obhajobu ručitelského závazku Česka od ex-premiéra Vladimíra Špidly: „To jsou teoretické náklady, které se od nás budou požadovat v případě, že se všechno v EU zhroutí a nastane totální katastrofa. Je to prostě nesmysl."  Nesmysl to zjevně až  tak není.

Jak uvedl  šéf euro skupiny, Mário Centena, země eurozóny (pouze!?) budou moci čerpat z ESM úvěry až do výše dvou procent svého hrubého domácího produktu. Pokud využijí tyto peníze pro zdravotnictví nebo prevenci proti nákaze koronavirem, nebudou muset splňovat žádné obvyklé podmínky pro využívání financí z tohoto fondu, protože původně jedním ze základních principů pro čerpání z ESM bylo právě splnění podmínek hospodářské a rozpočtové disciplíny. To dávno postižené země ale neplní. A jen tak plnit nebudou.

Co z toho plyne pro země V4 jako poučení z „koronavirové krize“, máme-li parafrázovat nechvalně známé Poučení z krizového vývoje v KSČ? Poprvé, že koloniálně-sovětské myšlení EU se opět projevilo. Solidaritu bohaté země EU s chudými členy eurozóny opět odmítly. Naopak do „povinné solidarity“, jak ji EU vytyčila jako nový okupační program, zřejmě přispějí i země ne-eurozóny. A ručení za závazky fondu ESM je až do výše 750 miliard eur. A to zatím!

ESM nemusí ke svým útratám mít žádné souhlasy parlamentů  jednotlivých členských států. Ručitelé jsou z rozhodování o utrácení (poskytnuté pomoci, chcete-li), vyloučeni. Rada ministrů eurozóny je navíc oprávněna, jako guvernéři ESM, navýšit kapitál ESM přes uvažovaných 750 miliard eur. Hranice utrácení není vůbec stanovena.

Bohaté země EU, resp. eurozóny, mohly ukázat skutečnou solidaritu se zeměmi postiženými nejvíce koronavirovou pandemií, místo toho „povinnou solidaritou“ zatáhly do problému celou EU.

V zásadě, pokud by  bývala integrace vyústila ve federální stát, jak zakladatelé plánovali, tak by nikdo proti řešení na využíti  ESM  neprotestoval.  Ale za situace, kdy některé státy pro sebe využívají pozici silnějšího a na žádná pravidla se poté neohlížejí, je užití ESM v této podobě stejně tak špatné, jako byly kvóty na přijímání migrantů. Jde opět o nekontrolovatelnou a nepostižitelnou svévoli. Po stejně tak téměř nepostižitelné Evropské komisi tu máme z titulu funkce neodpovědného guvernéra ESM a už si asi zbytečně klademe otázku, kde je ta deklarovaná demokracie a právní prostor tzv. Západu.