Hrdina, který vadil

|

Jmenoval se Geidl. Radola. Pak se nechal přejmenovat na Gajdu a Radolu počeštil na Rudolfa. Narodil se roku 1889 nebo 1892 v Kotoru (Černá Hora, Jugoslavie). Nebo možná v Kyjově na Moravě. I když v místním muzeu tvrdí, že rodina z Černé hory přišla do jejich města i s malým chlapcem. Každopádně k dispozici jsou pro dotvrzení ve třech životopisech dva křestní listy, ten černohorský dokonce v cyrilici. Národnost česká, otec moravský Němec, matka Italka z Černé hory. Náboženství katolické, ale pochován je v Praze na Olšanech jako pravoslavný.

                                               Generál Gajda se svými vyznamenáními

Jeho osud byl více než románový: drogista, ranhojič, lékař s nedokončeným vysokoškolským vzděláním, důstojník. Vždy podle momentální situace a potřeby. To vše stihl do necelých pětadvaceti let. Pak válečná služba ve čtyřech armádách první světové války. Než se dostal v Kyjevě do České družiny, stihl ještě bitvu u Zborova.

V následujících dvou letech ho čekal dramatický karierní skok: od vítězného pochodu s československou legií až po nejmladšího generála v sibiřské armádě admirála Kolčaka. A také studium v nejvyšší francouzské válečné škole. Po návratu domů vojenský velitel východního Slovenska. A další strmý skok: stává se náčelníkem generálního štábu československé armády. A pak zase pád: degradace na vojína, obvinění z velezrady. A osvobozující rozsudek. A konečně náčelník českých fašistů, který po roce 1945 zemřel ve vězení…

Kdyby s takovým příběhem přišel romanopisec, asi by mu ho nakladatel hodil na hlavu. Jenže tak se jeho osud skutečně odehrál. A pohlédneme-li ještě blíže, jeví se přímo neuvěřitelný.

Verze za verzí: co je pravda?

Rok a místo jeho narození jsou sice nejisté, jedna věc je však jistá je: do školy začal chodit v Kyjově. V polovině kvarty ale ze školy odešel, dva roky se učil drogistou – a pak si dodělal maturitu někde jinde. Dobrovolně odešel na vojnu někam do bosenské Dalmácie. Není úplně doloženo, že byl jednoročním dobrovolníkem, ale pak se jeho stopa objevuje ve Skadaru (dnes Kosovo). Na chvíli se opět stal drogistou a oženil se. Se svou ženou žil rok, pak opět zmizel na vojnu. Začátkem války se manželka přestěhovala k jeho rodičům do Kyjova, není však známo, že by se s manželem ještě někdy viděla. Po válce zmizela někam k Ivančicím, ale žádný doklad o rozvodu se nenašel.

Jiný zdroj zase tvrdí, že v Černé hoře studoval medicínu a otevřel si tam drogistickou praxi. Vzal si dceru bohatého lékárníka Tirona, založil drogisticko-kosmetický salón, ale po mobilizaci v roce 1914 byl odveden do rakouské armády. Po válce – už jako hrdina – si přivezl domů krásku z Jekatěrinburgu, kterou předtím učinil svou další manželkou.

                                                  Gajdova druhá manželka Jekatěrina

Také o jeho vojenských osudech existuje několik – archivně doložených – verzí:

Jeho první válečná štace prý byla v bosenské pevnosti, odkud již jako důstojník zběhl k černohorské domobraně. Jelikož vzdělaných lidí tam moc nebylo a léčit neuměl nikdo, udělali z něj frontového lékaře. Léčil tak úspěšně, že při ústupu do Řecka jej připojili k ruské misi Červeného kříže, a s ní ustoupil na jaře 1916 do Oděsy.

Odtud byl přeložen do srbské armády a znovu poslán na frontu. Po srbské porážce znovu přešel do Ruska, kde se přihlásil do kyjevské České družiny. Vzhledem k bojovým zkušenostem byl přijat rovnou jako kapitán 2. třídy (3. 1.1916).

Zcela jinou verzi lze ovšem najít v černohorských archivech: V Mikšiči měl sloužit jako dobrovolnický kapitán u černohorského vojvody Gjury Petroviče a při srbském ústupu přes Dobrudžu jej generál Hadžič začlenil do zdravotnické mise Červeného kříže. Jisté je, že v těžkých bojích s rakouskou přesilou musel těžce bojovat a svých válečných zkušeností v České družině pak plně využil v bitvě u Zborova na Ukrajině.

                                         Štáb Sibiřské armády Gajda sedící první zleva

Bratrovražedný boj

Při základním výcviku našich dobrovolců, většinou lidí pracujících v ruských městech jako úředníci, živnostníci, učitelé a podnikatelé, kteří neměli téměř žádné armádní zkušenosti, působil dojmem ostříleného důstojníka. Svěřili mu nejprve četu (27. 1. 1717), pak rotu (27. 3.), poté prapor (9. 6.) a posléze celý 2. střelecký pluk (12. 7.). Jako voják si patrně počínal udatně, což se projevilo i řádem Kříže sv. Jiří, který mu osobně udělil předseda vlády Kerenský.

Další vyznamenání získal v ústupových bojích na Ukrajině, kde již zformovaná československá legie musela ustupovat před německou přesilou k Volze a Uralu. Bitva u Zborova byla z hlediska celé války jen drobná epizoda, ale z našeho hlediska šlo o zcela zásadní křest ohněm první československé střelecké brigády. Jejich prvních 3530 legionářů provedlo hluboký průlom do rakouských zákopů. Zajali přitom 4000 vojáků 9. sboru 9. divize. Tragedií bylo, že nepřítelem byly z poloviny české pluky, takže šlo o bratrovražednou řež.

Bitvu naplánovali a řídili z naší strany většinou nezkušení, čerstvě jmenovaní čeští poručíci Kutlvašr a Čeček, jižnímu úseku pak velel právě kapitán Gajda. Slávu si také vydobyl jistý praporčík Syrový, který postupně získal velení nad celou legií. Později všichni z nich byli jmenováni generály, ale právě tehdy patrně přeskočila první jiskra budoucí nenávisti mezi Syrovým a Gajdou, pro oba z nich to byla příčina a základ neslavného konce v první republice a později v protektorátu.

                           Během přehlídky československých jednotek v Jekatěrinburgu

Lenin s Trockým podle německých not

Pro velitele ruské armády po svržení cara a faktickém rozpadu celé fronty byli naši legionáři jednou z mála konsolidovaných jednotek, a počet dobrovolníků ze zajateckých táborů se rozrůstal přímo geometrickou řadou. Připravovali se na odsun severní cestou přes Murmansk do Francie, kde krvácely v zákopových bojích Dohodové armády i Trojspolek.

V listopadu 1917 ale přišla bolševická revoluce. Lenin pro zachování alespoň části Ruska podepsal s německým císařem potupnou Brest-litevskou smlouvu. Nová sovětská moc podle ní musela Němcům vyklidit Ukrajinu a zabránit Čechoslovákům v odjezdu na francouzskou frontu. A také otevřít sibiřské zajatecké tábory a na západní frontu odeslat asi 650 000 německých, maďarských a rakouských vojáků.

Následoval tedy náš heroický ústup z Ukrajiny – směrem na východ, za Ural, přes Sibiř a Dálný východ až do Vladivostoku. U Bachmače legie Němce zadržela a začala postupně své vojáky v železničních ešelonech transportovat na východ. Ústup již od Kyjeva organizuje a zajišťuje 2. střelecký Tatranský pluk, kterému velí – kapitán Gajda. Naše velení vyhlásilo po dobu přesunu ozbrojenou neutralitu s tím, že k odevzdání všech zbraní dojde až po příjezdu do Vladivostoku.

Naše ešelony odjížděly z ruského Povolží na východ zpočátku spořádaně a se souhlasem bolševických vůdců Lenina a Trockého. Němci však důrazně žádali jejich rozpuštění a Trocký byl nucen vyslat staničním komisařům po celé trase magistrály tajný telegram k jejich odzbrojení a rozpuštění. To měly zajistit tzv. internacionální jednotky, složené hlavně z Němců a Maďarů ze zajateckých sibiřských táborů, bohužel také českých rudoarmějců. Ruské zemljáčky v tom čase ještě bratrovražedný boj s bolševiky nezajímal, ti se hrnuli z fronty domů a hladově zabírali půdu podle Leninova dekretu.

Struna napětí mezi legionáři a příslušníky internacionálních rudých jednotek se napínala na nejvyšší možnou míru, na železničních stanicích docházelo k částečnému odzbrojování legionářů. Vedení české odbočky našeho odboje v Moskvě nařizovalo velitelům legionářských jednotek odevzdávat zbraně rudým komisařům na nádražích za slib zajištění volného průjezdu až k Tichému oceánu. Tomu se československé vojsko v ešelonech bránilo.

Legionáři svolali sjezd volených zástupců pluků do Čeljabinska, aby se poradili, jak dále postupovat. A právě zde začíná naplno zářit hvězda jednoho z účastníků, zvoleného delegáta důstojnického sboru, velitele Tatranského pluku kapitána Rudolfa Gajdy. Co se dělo pak, zaznamenal ve svých pamětech:

                    S plukovníkem Borisem Bogoslovským, jedním z vůdců tzv. Bílého hnutí

Jak jsme obsadili Sibiř

„Nejdříve telegramy. 16. března 1918 posílá vrchní velitel jižní rudé armády Antonov-Ovsejenko instrukci všem svým jednotkám, aby prokázali čest bratrským Čechoslovákům, odevzdávané zbraně přijali jako dar a umožnili jim hladkou cestu přes Sibiř. 26. března nařizuje všem orgánům sovětské moci zajistit bezodkladný pohyb všech československých ešelonů do Vladivostoku rozkazem Rady lidových komisařů Josef Stalin.

Místní orgány za vydatné pomoci českých rudoarmějců však těchto telegramů a dohod naší odbočky se sovětskou vládou nedbaly a vyhrocovaly situaci na ostří nože. Náš korpus byl roztažen na délku 7000 km v mnoha skupinkách a jeho postup byl prakticky zastaven. Sovětská vláda navíc požádala o změnu transportu na severní cestu do Murmanska. To bylo prakticky neproveditelné a Odbočkou Národní Rady v Rusku striktně odmítnuto. A shodou okolností byl na den 17. května svolán do Čeljabinska sjezd volených delegátů našeho vojska na Rusi a na místním nádraží stály ešelony třetího a části šestého pluku.

Situace dozrála. Den před zahájením jednání v Čeljabinsku projížděl směrem na západ vlak Němců a Maďarů, vracejících se ze zajetí možná domů, ale spíše na západní frontu. Vykřikovali na dobrovolce hanlivá hesla. Některý z Maďarů úspěšně trefil kusem železa do hlavy jednoho z našich a těžce jej poranil. Muži provinilce vytáhli z vlaku a na místě ho zlynčovali.

Čeljabinský sovět – v němž bylo i několik Maďarů – požádal o vyslechnutí svědků, aby mohl záležitost sám vyšetřit. Když se dostavili, okamžitě je uvěznili. Pluk poslal další delegaci s požadavkem na jejich propuštění, byla však uvězněna také. Obě strany zmobilizovaly všechny síly k útoku. Podplukovník Vojcechovskij poslal pro své muže ozbrojenou jednotku. Osvobodil zajatce, zajal komisaře a ovládl celé město. Ztratili jsme při tom dva muže, ale sovětská moc byla zlomena. Naše pluky získaly jako kořist dělostřeleckou baterii a 2800 pušek. Druhý den byla podepsána dohoda o smíru, vrácena část kořisti a komisaři se zavázali nebránit dalšímu průjezdu kolon směrem na východ.

                                   Své válečné paměti dedikoval Gajda Aloisu Jiráskovi

Jenže obratem byla zachycena jejich depeše sovětům do Jekatěrinburku a Tjumeně se žádostí o silnou vojenskou pomoc proti vzbouřeným Čechoslovákům. A další depeše z Moskvy, nařizující zastavit naše vlaky za každou cenu, odzbrojit je a každého, kdo se postaví na odpor zastřelit. Podepsán komisař Aralov.

V Moskvě byla delegace Odbočky uvězněna. Sjezd delegátů v Čeljabinsku odmítl dále smlouvat a prosit a vzal věci do vlastních rukou. Ustavil komitét po čtyřech delegátech členů Národní rady a vojáků, který odepřel poslušnost rozkazů velení armády i Odbočky Národní rady a nařídil vybojovat si postup do Vladivostoku „vlastním pořádkem“.

Poslední kapku zla dolil nejvyšší vojenský lidový komisař Lev Trocký tajným rozkazem všem sovětům k okamžitému úplnému odzbrojení našeho vojska: Jakýkoli odpor okamžitě trestat zastřelením na místě. Ani jeden vagon se nesmí pohybovat dále na východ, do jejich týlu vysíláme spolehlivá vojska k jejich rozehnání do táborů nebo přechodu do Rudé armády. Československý sbor budiž ihned rozpuštěn a z něho vytvořeny pracovní oddíly.

Sjezd volených delegátů vypověděl definitivně poslušnost velení československých vojsk na Rusi i odbočce Národní rady, a po Trockého telegramu se rozhodl vynutit si cestu pro všechny ešelony násilím – vyjádřeno okřídleným souslovím „vlastním pořádkem“.

Pokusy odbočky Národní rady o jednání u Trockého v Moskvě byly striktně odmítnuty. 25. května byly napadeny naše dva vlaky v Marianovce, 26. dělostřelecký vlak v Irkutsku a 27. další vlak ve Zlatoustu. Výkonný výbor sjezdu rozdělil magistrálu na tři úseky podřízené polním velitelům. Nejvíce ohrožený západní voj v Povolží byl svěřen poručíku Čečkovi, střední část až po Omsk dostal podplukovník Vojcechovskij a východní předvoj do Irkutsku dostal kapitán Gajda.

Ešelony přešly do aktivní obrany a obsazovaly stanice i města na trati, aby si vynutili spojení všech částí. 9. června jsme dosáhli trvalého spojení Gajdy s Vojcechovským. Dobytím Krasnojarska byla obsazena celá střední Sibiř a 6. července Čečkovy oddíly dostihly zadní voj Vojcechovského. Spojení bylo dosaženo za cenu krutých bojů, ale obsazena byla prakticky všechna města podél magistrály. Přesun k Vladivostoku mohl nerušeně pokračovat. Naši legionáři se stali za pár dnů vládci celé Sibiře!

                        Radola Gajda na portrétu od maďarského malíře Sándora Bortnyika

Nesl si v torně maršálskou hůl

V půli cesty do Vladivostoku uvázla drtivá většina všech našich jednotek po velkých nádražích, ale i zapadlých rozjezdech v délce až do 12 tisíc kilometrů. Bohužel nikoliv jako jednolitá fronta, ale jen větší nebo menší ostrůvky podle toho, kde právě naše vlaky stály. To se mělo za pár dnů radikálně změnit. Vedení dalšího postupu na východ a rychlé obsazení všech měst a celých oblastí převzal po demokratické volbě triumvirát zvaný „kolegium“ – Čeček, Vojcechovskij a Gajda.

Noví velitelé opět vydali heslo „vlastním pořádkem“, což znamenalo, že vypověděli poslušnost moskevské odbočce Československé Národní Rady a začali si cestu na východ probojovávat sami. Syrový jako poslušný důstojník nejvyššího velení se musel podřídit. Kapitán Gajda se postupně stal neformálním vůdcem triumvirátu a celé frontové stuhy od Povolží až na Dálný východ.

20. července 1918 převzal velení všech vojsk východní sibiřské fronty. Po obsazení celé magistrály pak předal velení ešelonů po magistrále opět původním náčelníkům a zástupcům Dohody.

Celý vojenský svět zíral v úžasu: Jak se mohlo nějakých padesát tisíc špatně vyzbrojených vojáků – bez pomazaných generálů s radily všechnoznalých štábů Dohody – postavit na odpor Goliášovi s miliónem mužů a držet ho pod krkem uvázanou stuhou sibiřské magistrály?

Zrodila se legenda o zachránění legií a Syrový v čele dalších závistivců musel za skřípění zubů souhlasit se svěřením velení celé 2. divize Gajdovi, který byl jmenován plukovníkem. 2. září 1918 se stal generálmajorem, 7. října již rovnou velitelem celé severozápadní fronty, přejmenované na jekatěrinburskou skupinu.

Z mladičkého Gajdy, který vlastně neměl žádné vojenské vzdělání, a ostatně i s tím civilním to bylo všelijaké, vyrostl během několika měsíců ostřílený generál, který se svým štábem legii vyvedl z pasti a zachránil ji před zničením. Ale nyní stál před ním úkol ještě těžší – probojovat si cestu na východ.

Posledním dobytým městem na magistrále směrem k Tichému oceánu byl Irkutsk. Ten hájily sovětské síly v první polovině července velmi urputně a ustoupily až po deseti dnech těžkých bojů. Jenže za Irkutskem bylo Bajkalské jezero a za ním nepřístupné horské pozice. Gajda se svými vojáky provedl poprvé pěší obchvat zakopaného nepřítele – metoda, kterou později proslul jako skvělý stratég.

Jeho vojáci v blízkosti jezera pronikli do hlubokého týlu podél skalnatého břehu jezera, zachránili na padesát podminovaných tunelů, železničních galerií i mostů. Zbývalo ještě dobýt horské průsmyky. Pokud by se tento úkol nezdařil, technicky náročná trať by se stala neprůjezdnou na řadu měsíců a postup ešelonů k oceánu by se zcela zastavil. Podařilo se jim však rudé jednotky zcela rozbít urputným útokem podplukovníka Kadlece a náčelníka štábu Ušakova z týlu a léčkami Gajdových jednotek. Rudým se podařilo vyhodit do vzduchu pouze jediný důležitý tunel číslo 36.

Konflikt s vlastními na obzoru

Obklíčení bolševických štábů v Mysově a jejich kapitulace přinesla obrovskou kořist: 67 kompletně vybavených vlaků a tisíce zajatců. Cesta k Tichému oceánu a spojení s jednotkami od Vladivostoku mandžuskou dráhou byla otevřena. Měsíc trvající bitva dokreslila nimbus slávy, která nadále generála Gajdu provázela. Měl punc nebojácnosti a neporazitelnosti. Armáda jej milovala, byl nebojácný, náročný a spravedlivý.

Nejvyšší velitelé však začínali být jiného názoru. Velitelem armádního sboru byl jmenován generál Syrový. A ze vzájemného jiskření začaly probleskovat plamínky. V několika dalších měsících došlo na celém dobytém úseku ke konsolidaci a novopečený generál a hrdina Gajda začal na svém písku velet po svém. V Irkutsku začal vydávat vlastní noviny, pokud šlo o rozkazy z vedení legie, na jeho území platily jen ty, které potvrdil, vracel štábní rozkazy, které čpěly neodborností a veřejně je pranýřoval. Dokonce ustavil vlastní polní soud.

A když pak přijel z Francie na inspekci generál Štefánik, hledala se cesta na hlavním štábu ke Gajdovu „upozadění“. „Ale musí se to provést velmi opatrně, páni generálové a pařížští plnomocníci, aby se vojáci kvůli svému hrdinovi nevzbouřili. Stejně to máte celé na hraně. Jak dojedou první ešelony probojovanou cestou do Vladivostoku, armádní masu bude zajímat hlavně kdy a na kterém parníku bude lavička pro jejich evakuaci,“ prohlásil styčný francouzský důstojník generál Janin, jmenovaný vojenským velením Dohody za nejvyššího důstojníka celé Sibiře.

Nejsložitější gordické uzly se často rozetnou samy, a bylo tomu tak i v našem příběhu. Je třeba připomenout, že první housle v boji s rudými měla hrát sibiřská bílá armáda zbytku Ústavodárného shromáždění, která jmenovala velitelem admirála Kolčaka. V průběhu roku se velmi rozrostla do nevídané síly ze záloh kozáků a sedláků až po Dálný východ.

Kolčak se tajně domlouval s Děnikinovou armádou. Společně chtěli vytvořit takovou sílu, která by byla schopná bolševiky rozmetat jednou provždy. S Gajdou se znal a velmi dobře si rozuměli. Proto mu v plánovaném tažení na Moskvu nabídl jmenování vrchním velitelem. A tady – s vidinou dalšího přeskoku dvou generálských stupňů v sedmadvaceti letech (!) – asi Rudolf Gajda přecenil své možnosti.

Přinejmenším nezvážil, zda je v takto mladém věku dostatečně obrněn proti nástrahám nově sestaveného Kolčakova polního štábu. Vždyť každý z jeho členů byl dva– až třikrát starší než on. Budou jej vůbec poslouchat? Bude mít autoritu? Ambice a mládí zatemnily Gajdovi úsudek – a Kolčakovi kývl. Požádal o dočasné uvolnění z legie na neurčito. Spolu s několika dalšími mladými veliteli obdobně dobrodružného ražení se pak nestačil divit, jak rychle od československého velení souhlas pro služby u admirála Kolčaka dostal.

Vítězství u Permu

Hlavní stan si vybudoval v Jekatěrinburku. Nařídil mobilizaci po celé Sibiři a Dálném východě, přestavěl novou armádu, vojáky oblékl a nakrmil, secvičil jednotlivé korpusy a obrátil sibiřské vojsko na západ proti Permu a Vjatce – klíči k Moskvě.

S čím ovšem nepočítal, to byly Kolčakovy tajné plány. Ten nyní provedl násilný vládní převrat, nechal zavraždit nebo v ledu utopit vládu a členy Direktoria, a nakonec začal vládnout úplně sám. Ostatně – měl k dispozici vlak s carským pokladem, který mu předala československá legie po jeho odvezení z Kazaně, aby jej nedostali bolševici. Nyní se nemusel nikomu zodpovídat, jak s ním hospodaří. Začal vládnout železnou rukou, zavedl hrůzovládu a jeho dřívější spojenci prchali k rudým.

Gajdu ale zajímal boj – a pro válečné operace měl nyní volné ruce. Ofenzivu proti Permu připravil tak výtečně, že po létech i slavný maršál Žukov přiznal, že se sovětští velitelé ještě za druhé světové války učili podle jeho strategie plánovat své mohutné údery. Perm do konce roku 1918 dobyl a získal i mnoho kořisti: 1 500 kulometů, 158 děl, 5 000 vagonů a na 700 lokomotiv. A kromě toho ještě na 30 000 zajatců, kteří většinou přešli do jeho armády...

V blahopřejném telegramu mu Kolčak napsal:

„Vzetí Permi je výsledkem soustavné práce velení a nekonečné chrabrosti a sebeobětování Tvé skupiny. Vaše udatnosti tvoří jednu z nejsvětlejších stránek historie obrození Ruska a nebudou zapomenuty potomky. Vřele blahopřeji Tobě i udatným vojskům k novému slavnému vítězství na poli cti!“

Přišel i telegram od vrchního velitele legií generála Syrového:

„V kopii telegramu ministra národní obrany RČS generála Štefánika posílám blahopřání Vám i všem Vašim částem zúčastnivším se vítězných permských bojů k novému velkému úspěchu. Dobytí Permi jest novým důkazem, že udatný vojenský duch překoná všechny překážky.“

K tomu je ovšem zapotřebí učinit malou poznámku: generál Syrový pracoval v tomto případě jen jako listonoš. Přeposlal telegram od Štefánika, sám k tomu nepřidal nic. Musel se asi hodně užírat, když si přečetl vyjádření vrchního velitele armád Dohody generála Janina:

„Pane generále, vysoce uznávám Vaši brilantní operaci s výsledkem dobytí Permi. Výsledek této úžasné bitvy kladu jako třetí Vaše vítězné tažení – operaci za záchranu Sibiře.“

               Stavovská demokracie národního státu je Gajdovým uceleným politickým dílem

Osudový úder

Ale i kdyby byl Gajda králem kouzelníků, na dlouhodobé tažení k Moskvě to bylo málo. Stál proti němu jeho nejbližší spojenec – nyní již svérázný diktátor – admirál Kolčak. Nejenže zasahoval do velení i v průběhu operací, ale zavedl takovou hrůzovládu, že od něj utíkaly celé spřátelené jednotky a v týlu Sibiře vybuchovala povstání jedno za druhým. Byla to často celá města nebo průmyslové oblasti.

Z fronty musely být odvolávány jednotky potřebné k likvidaci nepokojů. Opět se tím také zhoršilo zásobování, dokonce i zbraněmi a náboji. V severním proudu ještě Gajda postupoval dále, ale na scéně se objevila nová bolševická 5. armáda. Na jižním úseku bílé jednotky pomalu, ale stále tlačila u Ufy k východu, a na rozdíl od bílých málo secvičených jednotek v důsledku Kolčakovovy hrůzovlády stále mohutněla.

Kdyby se podařilo rudým ohrozit Čeljabinsk, musel by ustoupit i Gajda na severu. Navíc proti němu začali intrikovat staří carští generálové a silně se drolilo při porážkách i jeho přátelství s Kolčakem. Nakonec musel – proti své vůli – tvrdě zasáhnout při vzpouře vojáků v Tjumeni. Nařídil zastřelit 150 mobilizovaných vzbouřených sedláků, kteří se ve skladu zmocnili zbraní a nastolili ve městě krvavý pořádek. Hrnec trpělivosti tím pravděpodobně přetekl: Gajda se s imperátorem těžce nepohodl, a funkci složil. Rozešli se ve zlém.

Začátkem listopadu 1919 tragédie dospěla k vrcholu. „Třicetiletý generál Gajda, dvojnásobný osvoboditel Sibiře od bolševiků, největší muž Československých legií, geniální stratég Kolčakovy sibiřské armády,“ (tak o něm psal americký, francouzský a japonský tisk) udělal osudové rozhodnutí. Se svou vojáckou přímočarostí a tajným příslibem japonské podpory přijel do Vladivostoku, aby zde proti krutému diktátoru Kolčakovi vyvolal vojenskou vzpouru. Chtěl dobýt město a přístav, za pomoci Japonců zajmout Kolčaka – a předat vládu vojsku Ústavodárného shromáždění.

Zvolil si k tomu symbolicky 18. listopad – první výročí státního převratu v Omsku, jímž se admirál Kolčak zmocnil vlády, a poté vyhlásil stanné právo. Čím však Gajdu především zklamal: své osobní ambice postavil nad strategický cíl. I když jejich armády měly slibné předpoklady vytvoření spojené fronty se severní armádou generála Děnikina a společného útoku s archangelskou armádou na Moskvu, Kolčak to neudělal. Chtěl totiž táhnout na srdce země sám a stát se nejsilnějším mužem celého Ruska.

Místo tažení na Moskvu nechal postřílet levicovou sibiřskou vládu a zaživa naházet v Irkutsku pod led všechny poslance, kteří před ním nestačili uprchnout. Gajda protestoval, ale marně. Marně se snažil Kolčaka přesvědčit, aby obnovil parlament a sjednotil všechny síly v Rusku pod společnou vládu s ostatními povstaleckými generály. K tomu mu přece slíbil veškerou svou pomoc. Teď definitivně pochopil, že neuspěl.

To byl hlavní důvod, proč rezignoval nejen na velení celé Kolčakovy armády, ale i na jakoukoli další spolupráci s ním – a proč odjel salonním vlakem do Vladivostoku „udělat pořádek“.

Pád

18. listopadu ráno vyhlásil ze svého vlaku na vladivostockém nádraží admirálovi odpor. Jeho ochranka a spřátelené jednotky spolu se železničáři obsadili nádraží Plazza. Jenže nepočítal se zradou. Ataman Semenov obsadil ráno svými ešelony vjezd do nádraží, aby Gajda nemohl dobýt obrněný vládní vlak Kalmykovec a musel ustoupit do nádraží.

Kolčak měl v přístavu několik dělových člunů a jejich salvy pak obsazenou část nádraží rozstřílely. Při následném útoku s desítkami mrtvých bylo nádraží Kolčakovými jednotkami dobyto, a poražení, většinou železničáři, zajati a jejich vůdci popraveni. Zajat v boji byl i Gajda, kterému při útoku prostřelili nohu. Bohužel ani velení Československých legií nepřišlo Gajdovi na pomoc. Nevyužilo příležitosti zbavit se krvavého diktátora a zachovalo ozbrojenou neutralitu.

Gajda byl našemu velitelství předán pod podmínkou, že Čechoslováci zajistí, aby při nejbližší příležitosti opustil Rusko lodí z Vladivostoku, a zabrání každému možnému pokusu o jeho návrat. To naši generálové slíbili velice rádi, a také to dodrželi. Zbavili se tak nejsilnějšího kohouta na stále více zapáchajícím smetišti východního Ruska.

                                       Jeden z volebních letáků Národní obce fašistické

Temná katarze dramatu

Po návratu domů byl přijat vskutku triumfálně. Samozřejmě se našlo několik bulvárních novinářů, kteří se začali šťourat v Gajdově životopisu a veřejně klást nebezpečné otázky. Jenže vítěz a národní hrdina na utrhačné řeči odpovídat nemusí, za něj mluví skutky. Zatím.

Složitější je, že velitelské židle jsou již obsazené. Generální štáb proto Gajdu uklidil na studium k francouzské generalitě, do nejvyšší válečné školy. Jenže i tam si stačil znepřátelit zasloužilé maršály zákopové války svým moderním pojetím útočných operací. Po návratu domů jej jmenovali velitelem vojsk na východě republiky v Košicích. Až později – opět se skřípěním zubů – jej museli pustit jako lišku do kurníku do velení generálního štábu. To už ale byla labutí píseň.

Pak už to šlo, jak to známe – vlastně až dodnes: „přesvědčili“ Gajdova věrného štolbu, který mu sloužil už od Jekatěrinburku (přivezl si jej domů spolu s novou manželkou), aby slavného generála udal jako bolševického špiona. V roce 1924 začala rozsáhlá vyšetřovací komedie. Svou jedovatou „polívčičku” si v ní přihřál i Eduard Beneš, který chtěl zabít dvě konkurenční mouchy jednou ranou: politicky zlikvidovat hrdinu 28. října, poslance Jiřího Stříbrného, a s ním si konečně došlápnout i na generála Gajdu. Pokusili se hrdinu legií degradovat, zavřít a totálně vyřadit z veřejného života.

Nepodařilo se. Obvinění byla plytká, museli jej propustit. Největší hrdina legií a talentovaný vojevůdce však přesto dobrovolně a demonstrativně odešel z armády. Ze vzdoru se spolu s Jiřím Stříbrným dal k českým fašistům, za které pak byl i dvakrát zvolen do parlamentu. Je však třeba říci, že tenkrát byli čeští fašisté opravdu ryzí vlastenci, protiněmecky ladění národovci, a v jejich řadách figurovala slušná část elity našeho národa. Jenže pak jedna jejich pomatená brněnská buňka zaútočila na kasárna, a Gajda si jako nejvyšší šéf zase poseděl rok ve vyšetřovací vazbě.

                                           Hrob na pražských Olšanských hřbitovech

Pro nedostatek důkazů jej opět museli propustit. Náčelníkem fašistů ovšem zůstal a nepřestal bojovat. V době kolem Mnichova punktoval juntu vlasteneckých důstojníků proti Benešově kapitulantství. Za Háchy v konspiraci pomáhal vlastencům zleva i zprava, staral se o ruský partizánský oddíl.

Nicméně po válce jej opět zavřeli. A po roce 1948 nanovo. Nikdy mu nic nedokázali, a museli jej zase pustit. Ale to již byl Rudolf Gajda, slavný vojevůdce, který možná mohl změnit dějiny, jen zlomený a všemi opuštěný, nemocný člověk.

Brzy nato zemřel. Neštěkl po něm ani pes.