Zaorálek prý zajišťuje úplnou likvidaci tohoto segmentu kultury, zničí mnoho divadel, festivalů, uměleckých agentur, pořadatelů, producentů, a hlavně DESÍTKY TISÍC herců, zpěváků a všech dalších profesí, které jsou na tyto subjekty navázány.

Málokdy se čtenáři dostane takové nekomplikované, krystalicky čisté ilustrace pojmu „chucpe“, nota bene nezkreslené, protože jde o autoportrét!

Politicky odhadnuto, pražská soukromá divadla budou asi většinově podporovat politické strany, které chtějí „méně státu“. Nyní se však nestydí servat se o místo u scvrklých státních cecíků.

Umělecky vzato, skutečná kultura nikdy nezávisela na penězích – spíše by se zdálo, aniž by člověk umělcům to kručení v žaludku přál, že historie vztahu peněz a kvality v kultuře dosvědčuje dokonce spíše úměru nepřímou.

Podnikatelsky vzato, jde zde pouze o velkými slovy maskovaný nátlak na podporu podnikání v oblasti kultury, nikoliv o kulturu samou.

Kdyby šlo o skutečnou kulturu, šlo by to poznat jednoduše – autoři oné výzvy by žádali ministra, aby odstoupil, protože nepodpořil JINÉ. Ale tito chamtivci ne, těmto jde jen o vlastní byznys.

Že jde dokonce o pokus vydírat, je zřejmé z onoho počtu „ohrožených“ – prý jde o desetitisíce lidí, v první řadě o umělce, ale i o profese na ně „navázané“, ať už se tím myslí cokoliv. Žasnu, kolik lidí v tomto státě prý „podniká v kultuře“.

Když před třiceti lety byl jeden režim střídán jiným, psal jsem v návaznosti na teze Martina Ivana Jirouse o tom, co vlastně skutečná kultura potřebuje od státu? Vlastně skoro nic. Hlavně aby jí už konečně stát dal pokoj. Když bude něco peněz, prima – když ne, skutečná kultura to přežije. Kulturu totiž dělají kulturní lidé, a ti na penězích závislí nejsou.

On dokonce nedostatek peněz není vždy nedostatkem absolutním, neboť přirozeně reguluje produkci a zvyšuje kvalitu. Dělá-li někdo něco kulturního ve svém volném čase, a občas ho to ještě něco stojí, je to bezpochyby zajímavý člověk, a jistě má cenu jeho konání věnovat pozornost, neboť věci, které vytvořil, nejsou z přežranosti, ale spíše – a trochu vzletněji řečeno – z existenciálního nezbytí. A to je případ naprosté většiny lidí, kteří nepodnikají v pražské „kultuře“, ale v malých městech a ještě menších místech vytvářejí to nejcennější, co národ má, totiž kulturu regionální.

Tato koronakrize má při vší té hrůze ještě i pozitivní aspekty. Jedním z nich je, že si člověk uvědomí, co k životu potřebuje, a co ne. Jaké profese potřebuje, a bez jakých se obejde. A když zjistí, že si svůj život bez kultury představit nedokáže, rozhodně se nevydá do metropole hledat, co nám pražští podnikatelé v kultuře servírují za krmi, ale to divadlo, tu muziku, tu výstavu, tu literární soutěž si prostě udělá sám. A bude cenná, protože to ti lidé opravdu vytvoří téměř z ničeho.

Toto je základ kultury národa, sem patří směřovat státní podporu. A do těch vlajkových státních kulturních institucí též, ale vysloveně konzervativním způsobem. Nemělo by to být rozporné, protože experimentální umělci přece nehodlají týt ze státního, to by nebyl žádný experiment, přisát se na státní struky! K umělecké svobodě nerozlučně patří i riziko. Proto podnikání v kultuře opravdu není prioritou ministerstva kultury.