Myslet si, že stávající Romská strategie 2020 je převratné a všemocné integrační unikum, je velký omyl. Už v 70. letech 20. století fungovala Komise vlády ČSR pro otázky cikánského obyvatelstva, která si dala za cíl vyřešit romskou otázku.

Foto: cs.wikipedia.org | cc-by-sa-2.5

Počátkem 60. let 20. století došlo v ČSSR ke krizi dosavadní politiky zaměřené na Romy. Asimilace se ukázala jako velmi obtížnou, odstranit sociální a kulturní zaostalost se nedařilo, v osadách na východním Slovensku narůstal počet Romů, žijících v hrozných podmínkách. Někteří z nich se po válce rozhodli odejít do Čech, což nebylo pod kontrolou ÚV KSČ, proto se její politbyro v prosinci 1961 usneslo, že doporučí rozptyl asi 40 000 Romů z východoslovenských osad do průmyslových oblastí ČSR. Pro informaci: ze 4 870 Romů odeslaných z českých zemí do nacistických koncentračních táborů, se zpět do vlasti vrátilo jen 583, převážně mladých mužů a žen.

Vládním usnesením č. 502 byl dne 13. 10. 1965 zřízen tzv. Vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva s důrazem na vyrovnání sociálně ekonomické úrovně Romů, šlo o zaměstnanost, provedení likvidace romských osad a následné přesídlení do měst mezi majoritu. Dnes je možno tento plán vnímat jako naivní konstrukt v duchu dobové ideologie a jeden ze zásadních politických přehmatů tehdejšího komunistického režimu.

Hlavním cílem tehdejší vlády byla úplná asimilace nově příchozího romského obyvatelstva. Mezi lety 1966-1968 mělo na Slovensku být zlikvidováno asi 30% romských osad (338) a 32% chatrčí (4 000), 1 100 rodin se mělo přesunout do Čech.

V českých okresech mělo být zničeno asi 919 hygienicky závadných bytů. Celkově se zamýšlený úkol podařilo splnit pouze na 45%. Samotná migrace Cikánů, zvyklých žít v chatrčích na hliněných podlahách, bez vodovodu a kanalizace, s dřevem na topení, znamenala později pro přidělované byty v českých městech tragédii. Přesto společenský záměr pokračoval a na úseku bydlení bylo v letech 1967-1968 zlikvidováno 689 nevyhovujících bytů a přiděleno 2 479 vyhovujících. (V. Srb – Soupisy a sčítání Cikánů-Romů v Československu, pro jednotlivá období).

Porozptylová sociální politika a asimilace Cikánů mohla začít v duchu „My víme jak na to, s námi Romové společensky postoupí!“

Ze statistických šetření z té doby vyplývá, že v té době bylo v ČSR v produktivním věku zaměstnáno 91% Cikánů a jen 41% Cikánek, většinou na nekvalifikovaných pozicích. Pokud jde o žáky základního školství, v roce 1969 ukončilo školní docházku 987 romských dětí, 13% se nezařadilo nikam, 57% nastoupilo do práce a ostatní žáci studovali dál nebo zůstali doma. Rodiče už tehdy nejevili o vzdělání svých dětí velký zájem. V roce 1967 chodilo do MŠ jen 10% dětí, opět nebyl zájem a ani kapacity školek.

V roce 1969 chodilo do ZDŠ 15 430 dětí, tj. 94% všech romských dětí v daném věku. Obvykle však končily v 5. až 6. ročníku, a to s velkou absencí. Pro důslednější výuku byly v místech s vyšší koncentrací Romů zřizovány samostatné třídy pro výchovu zanedbaných dětí, v letech 1967-1968 šlo o 48 tříd, přičemž ministerstvo školství k tomuto vydalo 19. 7. 1969 Směrnici upravující výchovu a vzdělávání výchově zanedbaných a prospěchově opožděných dětí. Pro ně měly začít fungovat i samostatné třídy při MŠ, případně celé romské MŠ, školní družiny, kluby.

Pokud jde o sociální péči, starobní důchod pobírala jen menšina Romů, kvůli silné fluktuaci v zaměstnání, většina brala důchod invalidní. V roce 1967 bylo v dětských domovech 22% romských dětí. Na trestné činnosti se v té době romské obyvatelstvo podílelo více než čtyřnásobně v porovnání s většinovým obyvatelstvem. V roce 1967 bylo žalováno 3 897 Romů, z toho 57 % bylo recidivistů. V trestné činnosti převládaly násilné a majetkové trestné činy. Všechny tyto trestné činy byly v 39 % spáchány pod vlivem alkoholu.

V roce 1966 proběhlo jednorázové statistické šetření o romském obyvatelstvu, jejich zdravotním stavu a pohybu. Statistický úřad vypracoval výkaz včetně znaků, podle kterých bylo možno Romy kategorizovat:

I. kategorie – Romové žijící mezi většinou, pracující. Mají základní hygienické návyky a posílají děti do škol. Jejich způsob života stačí již jen mírně poupravit.

II. kategorie – Romové žijící v romských soustředěních. Pracují bez kvalifikace, děti do škol neposílají a ani se o ně nestarají, žijí v bídných životních podmínkách.

III. kategorie – Romové žijící typicky romským způsobem života. Většinou nepracují, děti do škol neposílají, nestarají se o ně, žijí v nevyhovujících životních podmínkách.

Soupis přinesl následující zjištění: v roce 1966 bylo do souboru zahrnuto 52 519 Romů.

Kategorie I = 30,4%, kategorie II = 47,5% a kategorie III = 22,1%. Jen pro informaci v té době bylo 18,7% Romů od 15-19 let negramotných, a to na 100 všech osob ve stejném věku. V roce 1968 má ČSR už 61 085 Romů, pokračují sami v přesunu ze Slovenska, a to do hlavně do Severočeského, Západočeského a Severomoravského kraje, za prací a za svými rodinami.

V roce 1970 nechala vláda a MPSV proběhnout průzkum veřejného mínění, který přinesl následující zjištění:

Většina obyvatel v té době nestála o přátelství a soužití s Romy, což odhalila i tato výzkumná otázka:

„Pan D. má dvoupokojový byt II. kategorie a naskytla se mu možnost výhodné směny za třípokojový byt I. kategorie. Když si šel byt prohlédnout, zjistil, že ve stejném patře bydli větší cikánská rodina. Myslíte, že s ohledem na tuto okolnost pan D. byt smění nebo ne?“

Lidé s osobními zkušenostmi s nově příchozími Romy na ně v šetření vyjadřovali špatný názor. Už tehdy šlo o násilnictví, agresivitu, nechuť a vyhýbání se práci, většině bílých by ale nevadil slušný romský spolužák jejich dítěte, ovšem v sousedství by Romy mít nechtěli. Polovina respondentů viděla život Romů v horizontu 20-50 let jako lepším. Jako možnosti socialistické integrace majorita uváděla legislativní návrhy, výchovu a převýchovu Cikánů, zlepšení díky efektivní a přísné státní politice s finančními postihy, tlak na zvyšování vzdělávání a ochotu Romů pracovat. Z celkového postoje obyvatelstva vůči Romům vyplynulo, že na Romech jim vadí hlučnost, hádavost, lenost a agresivita. Dotazovaní měli uvést, jak těsný vztah by si připustili k příslušníkům jiných národností, žijících na území ČSSR, včetně Romů.

V případě Romů převládal v roce 1970, tedy pět let po zahájení cikánského rozptylu nejvyšší stupeň sociální distance a dokonce celá čtvrtina respondentů se vyslovila  pro jejich vypovězení ze země!

To už nebylo možné, neměli by se kam vrátit. Vláda si uvědomovala, že si tímto zadělala na vážný problém, který musela začít řešit! Proto byla na základě usnesení vlády ČSR ze dne 25. 11. 1970 zřízena Komise vlády ČSR pro otázky cikánského obyvatelstva.Měla fungovat jako odborný, iniciativní, poradní koordinační orgán vlády pro řešení otázek romského obyvatelstva. Předsedou komise se stal stávající ministr práce a sociálních věcí ČSR věcí ČSR, RSDr. Emilian Hamerník. Funkcí tajemníka komise byl pověřen JUDr. Jiří Vyšín, pracovník MPSV. Bylo stanoveno dalších 18 členů komise, včetně zástupce Romů, Ing. Miroslava Holomka, předsedy Svazu Cikánů-Romů.

Komise se scházela třikrát v roce, jednou z priorit byl mimo jiné i výchova a vzdělávání romských dětí a mládeže, děti do 15 let tvořili tehdy více než polovinu Romů. Naivní byla představa, že na ně lze zapůsobit a přivést je snadno ke vzdělání a naučit je postupně hodnotám většinového českého obyvatelstva.

Byla vypracována dlouhodobá koncepce pro výchovu a vzdělávání romských dětí.Počátkem roku 1972 dostaly ONV metodický návod, včetně definice výchovně zanedbaných romských děti: „děti z rodin, které se dosud nepřizpůsobily společenskému vývoji, což se odráží v nízké sociální a kulturní úrovni rodiny, v nedodržování hygienických návyků…“ Nedovedu si představit, kdyby se něco podobného objevilo dnes na úřadech a ve školách!

A teď pozor, opravdu se píše rok 1972 a už tehdy se ve vládní koncepci hovoří o nutnosti docházky romských dětí do mateřských škol, romské děti do nich mohou chodit i pokud  jejich matky nepracují! V oblastech s ghetty se zřídí MŠ jen pro Romy a vzniknou tzv. přípravná oddělení pro děti od 5 let, s docházkou nejméně jednou týdně na 2-3 hodiny. hlavní důraz je kladen na osvojování základních hygienických návyků dětí! Pořád máme rok 1972, a tak v případě školní docházky, způsobilé romské děti nastupují na běžnou ZŠ, prospěchově opožděné jdou do speciálně zřízených výchovných zařízení, a to na základě zhodnocení rodinného zázemí dítěte, tělesného stavu a doporučení psychologa.

U žáků s nedodatečným prospěchem se počítalo už s odchodem ze ZŠ v 5. ročníku. Podle pokynu měli být romští žáci učiteli zaktivizováni, neboť: „pasivita a nezájem degraduje sebevědomí člověka a u cikánského žáka zvlášť výrazně posiluje komplex méněcennosti, jímž většinou trpí.“ Škola dbala i na čištění zubů po příchodu do třídy a někdy trvala i na výměně páchnoucího šatstva. Učitelé měli žáky motivovat, nedávat špatné známky a zajistit pravidelnou docházku žáků. Poznat rodinu, pohrozit odebráním rodinných přídavků, i to dělala škola. Děti měly chodit na obědy, do školní družiny, do tanečních a hudebních kroužků, zase i tehdy pokud jejich matka nepracovala a byla doma. Pořád se píše rok 1972!

Vstřícný učitel v 70. letech musí na základě doporučení ministra školství vycházet ze všech souvislostí, znát historii, kulturu a specifika  Romů, aby je dokázal pochopit!Romský jazyk se u něj v 70. letech neočekává!

Zajímá vás výsledek tohoto vládního snažení v 70. letech? Uvedu změny v oblasti školství:

Efekt řízeného plánu se dostavil a celkové počty docházejících romských dětí do škol se navýšily. V MŠ oproti 24% na 47% docházejících dětí. Pokud jde o ZDŠ – v roce 1979 odešlo v 9. ročníku 29,6% žáků oproti 9,9% v roce 1971. Převážná většina žáků tj. 92% odešla mezi 5.-9. ročníkem. Zmeškané hodiny včetně neomluvených se u romských dětí snížily, nicméně problémem byly stále. (1971 – 124/žáka, 1979 – 87/žáka). Podíl romských žáků ve zvláštních školách narostl z 11,5% v roce 1971 na 16,1% v roce 1979.Zajímavé je, že od 1. září 1979 začali učitelé pracující s romskými žáky dostávat zvláštní finanční ohodnocení v závislosti na počtu romských dětí ve třídě. K 1. 12. 1970 žilo na území ČSSR 219 555 Romů, z čehož na území ČSR 60 279. (C. Nečas, Historický kalendář)

V roce 1965 předpokládal Vládní výbor pro romské otázky (zrušen 1968, úkol předán na federální a národní MPSV a sociální odbory), že během pěti let  posune romské etnikum víc k většinovému obyvatelstvu. Zřejmě i z důvodu špatného svědomí vůči Romům, když je na základě politického rozhodnutí vyhnal z původních polorozbořených osad ve víře, že on, bílý gadžo, je spasitelem, který tím Cikánovi pomůže. Naučí ho žít a pracovat ve městě, převychová ho a vytvoří k obrazu svému. Neuvědomil si, že potomci předků z východoslovenských osad, i jiných slovenských míst, na dlouho zaměstnají politické představitele dalších nastupujících režimů. Že se plánovaná a nedokončená asimilace postupně překlopí v dlouhodobou integraci bez většího efektu.

A tak po téměř padesáti letech od řešení cikánské otázky nastupující multikulturní politici hledají chyby u české majoritní společnosti, ohánějí se diskriminací Romů a poukazují na  xenofobní chování Čechů, neochotu chápat a tolerovat odlišnost Romů. Píše se rok 2015 a Romové měli téměř 50 let na začlenění do české společnosti! Jak využili tento čas, co převratného dokázali na cestě k prosperitě svého národa?

Direktivní apely, nařízení a doporučení proromských odborníků z Bruselu, vytváření vládních strategií a vizí, které se podobají jako přes kopírák  těm komunistickým ze 70. let, protože s Romy jsou a budou stále stejné problémy, a prohlášení sociálních politiků, že integrace Romů je tou jedinou a správnou cestou, protože jednou to přece musí vyjít, nic z toho nefunguje! Všechno už tu bylo, tak v čem je tedy problém?!

Odpověď je prostá. Pokud má dojít k trvalé a žádoucí změně, musí iniciativa a ochota se začlenit, přizpůsobit se majoritě, respektovat a dodržovat normy státu, učit se, mít práci a vážit si jí, vzejít  od samotných Romů. A je jedno jestli od asimilovaných, integrovaných, nebo segregovaných. Zatím ale sami Romové prokazují, že potřebu zlepšit svůj sociální status nemají a o začlenění do majoritní společnosti nestojí! Žijí svůj život přítomností a pokud jim hloupý gadžo dává, tak berou. Desítky strategií, stovky odborníků i stovky milionů a žádná razantní změna!

Nelze se pak divit, že většinová společnost odmítá další integrační strategie Romů a oprávněně nabývá dojmu, že romský problém je politiky dlouhodobě a uměle udržovaný fenomén, který sice stojí, ale také přináší obrovské peníze, a který tudíž nemůže být a nebude nikdy vyřešen!

Zdroj: Blog autory