Jak vyřešit tragickou situaci na východě Ukrajiny? Jedni tvrdí, že nejlepší je vytvořit Novorusko a bude po problému, stejně toto území bylo odjakživa ruské. Jiní by šli na věc radikálně, přímo zrůdně, jak se kdysi chovali na Ukrajině Banderovci Ukrajinské povstalecké armády (UPA), resp. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).

Zvěrstva kyjevských nacistů v Oděse – 21. století

Ve své fašistické bohorovnosti odpovídal Václav Bartuška na dotaz, zda je Pobaltí připraveno na možný zásah neoznačených ruských vojáků podobný jejich intervenci na Krymu a východě Ukrajiny. A tento prý publicista, diplomat a šéf všeho možného vyslouženého bezostyšně prohlásil: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé…“

Stejný týpek Zaorálek, kdysi svými spolužáky pro svoji oblibu marxismu-leninismu nazývaný Zao Ce-tungc, nyní jako šéf české diplomacie má z Bartuška osypky. Citace naoko rozhořčeného prohlášení“ „Václav Bartuška použil výkladu, který je věcně nesprávný a morálně neobhajitelný. Je naprosto nepřípustné, aby zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí mluvil o upalování a zabíjení lidí jako o prostých metodách řešení konfliktů. Panu Bartuškovi jsem jeho výrazy ostře vytkl a vyjádřil jsem zásadní odpor k podobně cynickým prohlášením…“

A jak je pro mě signifikantní, musím zopakovat i jeho slova o Tymošenkové, aby bylo jasno, jak nemá v ničem naopak vůbec jasno; možná si vzpomene na svá slova pro HN: „Ten první případ, za který byla odsouzena na sedm let, se týká smlouvy s Ruskem o plynu, jež byla uzavřena v roce 2009. Trest stihl Tymošenkovou v podstatě za to, že smlouva je nevýhodná pro Ukrajinu. My bychom si měli připomenout, že podpis smlouvy byl naopak výhodný pro nás, protože také díky jemu začal téct plyn do pomalu zamrzávající Evropy. Zároveň byla Tymošenková obviněna z daňových úniků, protože vyváděla prostředky na Kypr. Je velmi pravděpodobné, že překračovala zákonný rámec Ukrajiny. Před Tymošenkovou se otevírá další kauza: vražda Jevgenije Ščerbakova a jeho manželky. Může se opravdu stát, že z vězení už opravdu nevyjde…“ Slyšel tento mírumilovný rozhovor Tymošenkové, zareagoval na něho…? Proč se neptají jednostranně zaměřená česká média?

Ale vraťme se k dnešnímu hlavnímu protagonistovi; Václav Bartuška, co se ve svých 22 letech stal členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu, aby na Národní třídě zažil v tamním pověstném masakru i jednoho zabitého student Šmída, z něhož se však k jeho velké nelibosti vyklubal nějaký Ružička, resp. estébák Zivčák, co zázračně ožil i navzdory tomu, že jiný trouba jménem Uhl iniciativně zatelefonoval do Svobodné Evropy, která ihned vysypala, že v Praze už zase zabíjejí studenty. A tento velvyslanec České republiky pro energetickou bezpečnost naspal o svých zkušenostech z práce v komisi knihu Polojasno. Zisk z prodeje knihy mu umožnil absolvovat cestu okolo světa.

Mimo jiné se v ní vyznal ke své životní lásce zvané peníze: … „Pro mě je dnes nepochopitelné, kolik času a energie jsme byli ochotni věnovat něčemu, z čeho jsme neměli žádný materiální zisk. Tehdy jsem do parlamentu chodil půl roku zadarmo, měl jsem pocit, že sloužit státu je věc cti. Tenhle étos je ve světle dnešní české politiky jako z jiné planety. A z dnešního pohledu tedy to naše snažení opravdu může být k smíchu. Pro mě je to smích dost hořký…“

Bartuška též přijal výzvu Havla a jeho přítele Schwarzenberga, zřídit instituci, která by shromažďovala dílo exprezidenta, především by ale sloužila ke studiu a podpoře hnutí za lidská práva po celém světě. Knihovna zatím sídlí v pronajatých místnostech, prvním úspěchem bylo knižní vydání depeší, které o událostech konce roku 1989 posílala do Washingtonu americká ambasáda v Praze. Do budoucna by měla mít vlastní budovu a tři nebo pět zaměstnanců. Knihovna se stala druhou kulturní institucí, která vznikla z Havlova podnětu.

Předzvěst děsivé tragédie, kterou by na rozdíl od pražské Národní třídy Bartušek nenazval masakrem, byla i porada „kyjevského vedení“, jež se týkala plánování Oděského masakru. Deset dní před útokem v Oděse se setkali předseda ukrajinského parlamentu Alexandr Turčinov, ministr vnitra Arsen Avakov, vedoucí SBU Valentyn Nalyvajčenko a tajemník Národní bezpečnostní a obranné rady Andrej Porubij. Nechyběl ani gubernátor Dněpropetrovského regionu Igor Kolomojskij. Ten je spolu s Avakovem obviněn pro podezření ze spáchání vraždy a vedení války zakázaným způsobem. Na 40 ruských vyšetřovatelů již vyslechlo přes 2400 očitých svědků, z nichž 1470 je pokládáno za zraněné. Je mezi nimi i 280 dětí…

Při požáru v Domě odborových svazů v ukrajinské Oděse vloni 2. května zemřelo při střetech zastánců jednotné Ukrajiny se separatisty 32 lidí. Nejprve se hovořilo o tom, že oběti – rusky mluvící Ukrajinci, kteří se v budově schovávali před svými odpůrci – se většinou otrávili oxidem uhelnatým, vyšetřování ukázalo, že je zabil chloroform. Celkem při střetech v Oděse zahynulo 48 lidí.  Teď se dívám na spálené mrtvoly mužů a žen z Oděsy; žádní ozbrojenci, žádné zbraně, kukly, helmy, žádní radikálové, ale obyčejní bezbranní civilové; něčí matky, otcové, dcery, synové, hledající jen úkryt před běsnícím davem, Zoufalí lidé, kteří se před plameny vrhali z pater budovy, aby je dobíjeli na zemi zločinci Pravého sektoru. Kdo jsou tito násilní extremisté a jaká je jejich ideologie?

Navždy zůstane symbolem jednoho z nejtragičtějších dnů Oděsy; v průvodu, který se ubíral městem, šli prý samí mladí lidé v “pokojném pochodu”, v němž se však zázrakem ocitly spousty holí, nožů, litrů benzínu a připravené zápalné láhve v takovém množství, že byly schopné vmžiku zažehnout zděnou budovu tak, až z ní úmyslně učinili ohnivou past pro desítky bezbranných lidí. Rowdies moc dobře věděli, co dělají; že lidé uvnitř buď uhoří, nebo musí skočit z oken a zabíjí se, nebo je dobijí sami…

Začalo to nenápadně, spirála násilí se však pozvolna roztáčela. Na jedné straně náměstí Kulikovo pole, na něm stany a v nich proruští občané Oděsy, proti nim žoldáci Pravého sektoru. Během naplánovaného střetu spálila svoloč Majdanu celý tábor a své protiruské soky honili gauneři po ulicích Oděsy, jak bezmocnou zvěř. Koho nezbili a nezranili, ten se ukryl v Domě odborů, vlastně byl cíleně nahnán do této smrtící léčky. Budova byla ze všech stran obklíčena, každý, kdo se snažil uprchnout, byl masakrován, hlavně železnými tyčemi, baseballovými pálkami, kopanci a pěstmi…

Okna domu byla napřed rozbita kameny, aby se do nich lépe dostaly zápalné láhve a podařil se další úkol ochlokracie – zapálit dům a lidi uvnitř za žádnou cenu nepustit ven, proto měli hasiči zákaz přijet včas. I tak bylo první požární auto zastaveno běsnícím davem. Ozvala se střelba z hořícího domu, kde řadila banda Pravého sektoru. Kdo žil, toho na místě zastřelili, ostatní kontrolovali, jestli jsou všichni mrtví, aby nezůstali žádní svědci vraždění. Nějací však přece jen byli; lumpové si ve své zrůdnosti vše natáčeli na mobilní telefony či kamery… Krvelačná pomstychtivost těchto vrahů neznala mezí…

Dne 2. května 2014 zahynulo v Domě odborů 48 lidí; 9 z nich se otrávilo oxidem uhelnatým, 13 se udusilo kouřem, 12 zemřelo v důsledku popálení dýchacích cest, 8 zemřeli po pádu z výšky, 6 bylo zastřeleno. Tolik ze zprávy policie. Italský film o mafii, jejíž členové byli raději omilostněni, než aby si vyšetřovatelé pálili prsty, se jmenoval: “Vyšetřovaní skončilo, zapomeňte…” Svinstvem prolezlý systém vězeňství-korupce státních zaměstnanců, provázanost s mafií a na pozadí její temná minulost, takový byl rovněž ”scénář” děsivých událostí z Oděsy roku 2014, jejichž vyšetřování právě skončilo. Říct, že za vším je “hrdinný” Pravý sektor? Raději mlčte a zapomeňte; majdanské revoluce musí přece zvítězit…

Výše popisovaný masakr však nebyl v Oděse prvním vražděním dle Bartuškova gusta. Ve dnech 22. – 25. října 1941 zde bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno až 35 tisíc Židů, (minimálně o deset tisíc víc mrtvých, než činily vraždy polských důstojníků v Katyni – pozn. autora); byli svázáni do skupin o 40 – 50 lidech, vhozeni do protitankového příkopu a zastřeleni. Když Rumunům vzrostly obavy, že by zabíjení mohlo trvat moc dlouho, přestěhovali zbytek Židů do čtyř velkých skladů, ve kterých vytvořili díry pro kulomety. Dveře byly zamčené a vojáci stříleli do budov.

Ve snaze zajistit, zda byli všichni uvnitř budov opravdu mrtví, následujícího dne zapálili tři budovy, ve kterých byly převážně ženy a děti. Ti, kdo se pokusili utéct okny nebo dírami ve střechách, byli zastřeleni nebo se střetli s ručními granáty; 25. října byla odstřelena čtvrtá budova, která byla plná mužů. Tyto masakry byly provedeny na příkazy Lieutenant-Colonel Nicolae Deleanu a Lieutenant-Colonel C.D. Nicolescu. Němečtí vojáci a banderovci se také účastnili střelby… Způsoby patologických zločinců se v Oděse nemění ani po pětasedmdesáti letech…

Inu, vyšetřování masakru v Oděse je definitivně u konce, zapomeňte, tady si na demokracii nehrajem, tady se doslova pěstmi a krví ”pracuje na hledání důkazů”, co by prokázaly, že separatisté ”podpálili” Dům odborů, a byť neumí ovládat sofistikovanou techniku rakety BUK, “sestřelili” rovněž malajsijské letadlo; kdyby vraždili Rusové, NATO by na to už dávno vlétlo… Jako na Bělehrááád a se Švejkem na invalidním vozíku v čele, nebo snad s duševním invalidou Bartuškem…?

Zdroj: Blog autora