Koronavir v sociální nauce církve

Epidemie spojená s šířením COVID-19 má silnou souvislost s mnoha aspekty lidského soužití, a proto vyžaduje také analýzu z hlediska sociální nauky církve.

V tomto případě sanitárního typu je prvním projevem nákaza, a tím i spojitost s obecným blahem. Zdraví je určitě jeho součástí. Současně představuje problém pro vztah člověka s přírodou a vyzývá nás k překonání naturalismu, který je dnes velmi rozšířen, přičemž se zapomíná, že bez lidské nadvlády produkuje příroda také pohromy a že příroda jenom dobrá a nijak nenakažená neexistuje. Pak je zde problém účasti na obecném blahu a solidaritě, a to nás vyzývá, abychom vzali v úvahu subsidiaritu různých politických a sociálních subjektů, které mohou přispět k řešení závažného problému obnovy normálního stavu po překonání epidemie.

Ukázalo se zcela jasně, že tyto skutečnosti je třeba vymezit, skloubit a koordinovat. Financování zdravotnictví, problém, jaký koronavirus evidentně odhalil, je ústřední morální problém při zajišťování obecného blaha. Objevují se zde úvahy o účelnosti zdravotního systému, o jeho zajišťování a využívání zdrojů vzhledem k tomu, že ve srovnání s nedávnou minulostí můžeme konstatovat značné omezování ve financování, což je ústřední problém při zajišťování obecného blaha.

S tím jsou spojeny otázky ekonomie a sociálního míru, neboť epidemie vystavuje nebezpečí produktivní řetězce a jejich zablokování na určitou dobu vede k výpadkům, nezaměstnanosti, chudobě a nemilým sociálním konfliktům. Svět práce bude předmětem značných změn, budou nutné nové formy pro zachování solidarity, což může vyžadovat i drastické zásahy.

Ekonomická otázka se týká kreditů, a tedy vztahů mezi mezi zeměmi a Evropskou unií, na které je země závislá. Vynořuje se potřeba revidovat globalizaci, která může být snadno zranitelná z důvodu své rigidnosti. Koronavirus také vyžaduje „uzavření“ států neschopných spolupracovat s nadnárodními institucemi, a konečně je také problémem vztahů obecného blaha a katolického náboženství i vztahu mezi státem a církví. Zastavení bohoslužeb a uzavření kostelů jsou jen některé aspekty tohoto problému. Benedikt XVI. a encyklika Caritas in veritate napsaná 2009 v období jiné krize ukazuje, že „krize nás může zavazovat k revizi naší cesty, přinášet nová pravidla a nové formy aplikace, stavět na pozitivních zkušenostech a odmítat negativní. Krize se stává příležitostí k rozlišování a novému projektování“ (n. 21).

Konec ideologického naturalismu

Společenství byla a jsou prostoupena různými formami ideologického naturalismu, které zkušenost z této epidemie vyžaduje zkorigovat. Vyzvedání čisté přírody autenticky nekontaminované a jen člověkem znečišťované je třeba revidovat. Idea Matky Země jakožto původně rovnovážné a harmonické, se kterou se duch člověka musí spojit a hledat správný vztah ke všemu i k sobě samému, je hloupost, kterou by tato skutečnost měla vyvrátit. Člověk musí přírodu spravovat a nové panteistické postmoderní ideologie jsou ideologie protilidské. Příroda v naturalistickém pojetí produkuje také nevyrovnanost a nemoci, a proto musí být humanizována. Nikoliv že člověk se má naturalizovat, ale příroda se musí humanizovat. Člověk je regulátor přírody, a nikoliv naopak.

Dva významy termínu „Salus“

Výraz „Salus“ znamená zdraví v pojetí sanitárním a znamená také spásu ve smyslu eticko-spirituálním a především náboženském. Aktuální zkušenost s koronavirem dosvědčuje ještě jednou, že oba tyto obsahy jsou navzájem propojeny. Ohrožování tělesného zdraví vyvolává změnu v chování, myšlení a hodnotách. To vystavuje zkoušce morální systém a celkové vztahy ke společnosti. Nezbytné je chování eticky hodnotné a varování se chování egoistického, indiferentního a vedoucího ke zneužívání. Existují formy hrdinství v boji s nákazou a současně formy sobectví a využívání situace. Boj s nákazou vyžaduje morální sepětí se společností a řádem a chování zdravě solidární a ohleduplné. Nároky fyzického zdraví jsou ve vztahu k nárokům na zdraví morální. Zde nám poslouží zrevidovat amorální teorie, které společnost rozšířila do všech oblastí. Vidíme evidentní formy heroismu v obecném boji s nákazou a současně formy chamtivosti těch, kteří využívají dané situace ve svůj prospěch. Boj s nákazou vyžaduje morální soucítění společnosti a chování zdravé, solidární a ohleduplné, přitom je soucítění významné také pro správné využívání zdrojů.

Nároky na zdraví fyzické jsou tedy v přímém vztahu s nároky na zdraví morální. Zde by posloužilo hluboce demaskovat amorální deviace naší společnosti na všech úrovních. Často přírodní pohromy nejsou jen ryze přírodní a mají na svých bedrech amorální a nezřízené lidské chování. Není ještě zcela vyjasněn původ COVID-19 a zde je třeba objasnit jeho případný nepřirozený původ. Ale i kdybychom připustili původ ryze přírodní, jeho sociální dopad je také důsledkem etiky ve společnosti. Odpověď není a nebude ryze vědeckotechnická, ale musí být také morální. Kromě otázek techniky těžká zkušenost s koronavirem by měla oživit novou solidní základnu veřejné morálky.

Podíl na společném dobru

Jsou zde vysoké požadavky na etickou spoluúčast, protože ve hře je společné dobro. Epidemie koronaviru protiřečí všem, kteří tvrdili, že obecné blaho jako morální cíl neexistuje. Kdyby tomu tak bylo, k čemu by se obětovaly všechny ty osoby v institucích i mimo ně, kde pracovaly a bojovaly? K jakému úsilí by byli vyzýváni občané restriktivními institucemi, ne-li k morálnímu úsilí o obecné blaho? O jaký základ by se opíralo jednání v situacích, které vyžadují svědomité a důsledné jednání? Ten, kdo popíral existenci obecného blaha, kdo spoléhal na nasazení techniky a nikoliv na morální úsilí o dobro, dostal se dnes do rozporu s fakty. Je to obecné dobro, když mluvíme o zdraví a dobru všech, které musíme podporovat. Je to obecné dobro, když říkám, že slovo Salus má dvojí význam.

Bude zkušenost s koronavirem novým oživením, prohloubením a rozšířením tohoto pojetí obecného blaha? Zatímco probíhá boj o záchranu života tolika osob, úsilí o násilný potrat neustává, neustávají praktiky eutanazie, oběti s lidskými embryi a jiné praktiky proti životu a rodině. Aby bylo znovu objeveno obecné blaho a nutnost sborové účasti v jeho prospěch v boji proti epidemii, musíme mít intelektuální odvahu dovést koncept až tam, kam musí být přiveden.

Subsidiarita v boji o zdraví

Mobilizace nástupu proti šíření koronaviru vyvolala účast na mnoha úrovních, tu koordinovaných, tu naopak něco méně koordinovaných. Je zde mnoho rozličných úkolů, které každý plnil podle své odpovědnosti. Až bude jednou bouře překonána, ukáže se, co v aplikaci subsidiarity fungovalo a co ne, s naléhavým úkolem aplikovat na tomto poli, co je možné. Je třeba hodnotit zkušenost. Subsidiarita musí mít za cíl obecné dobro, proto musí mít základ etický, a nikoliv pouze politický nebo funkcionalistický. V případě koronaviru vystupuje do popředí subsidiarita kreditu. Je to celý blok ekonomických sektorů pro větší záruku zdravotní bezpečnosti a zmenšení vlivu, s jakým virus vyvolává krizi ekonomickou a především likvidační pro podniky a rodiny. Jestliže krize trvá dlouho, vyvolává to krizi cirkulace produktů, konzumu i z hlediska nezaměstnanosti. V takové situaci má kredit základní význam pro finanční systém, aby se mohl vyvarovat výtek promarnění prostředků, jak tomu bylo v nedávné minulosti.

Suverenita a globalizace

Zkušenost s koronavirem vyžaduje, abychom se zamysleli také nad dvěma koncepty: globalizací a národní suverenitou. Máme co do činění s globalizací, která chápe celou planetu jako „systém“ rigidních vztahů a zařazení, umělou konstrukci řízenou přidělenci, sérii útvarů spojených neporušitelnými vazbami. Taková koncepce se jeví také jako velmi zranitelná, protože stačí narušit systém v jenom bodě a vznikne lavinový dominoefekt. Epidemie vyvolá krizi zdravotního systému, karantény způsobí kolaps produktivního systému a dále zhroucení systému ekonomického, chudobu a nezaměstnanost, neunese systém kreditu, oslabená populace je vystavena novým epidemiím a to je cesta do bludných kruhů na celé planetě.

Globalizace představovala až do včerejšku svoje přednosti a svou slávu dokonale fungujícího technicko-funkčního systému, který se pyšně vypíná nad státy a národy jako absolutní vrchol otevřené společnosti: jediný svět, jediné náboženství a jediná univerzální morálka, jeden celosvětový lid, jediná světová autorita. Pak stačí jeden virus, aby se systém zhroutil, protože neglobální úrovně reakcí byly zbaveny působnosti.

Zkušenost, kterou prožíváme, nás varuje před otevřenou společností na tomto světě, jednak proto, že vkládá moc do rukou malého počtu jedinců, jednak že i jiné faktory se mohou zhroutit jako domek z karet. To neznamená popírat důležitost mezinárodní spolupráce, jakou epidemie vyžadují, ale taková spolupráce nemá nic společného s kolektivními strukturami, mechanismy a automatickými a globálně systémovými globálními systémy.

Koronavirus jako smrt Evropské unie

Zkušenost těchto dnů ukázala, že EU je rozpadlý fantom. Mezi státy vznikly spíše egoistické disputace než spolupráce, Itálie zůstala osamocena a opuštěna, Evropská komise zasáhla pozdě a Centrální evropská banka zasáhla špatným způsobem. Za epidemie se každý stát uzavřel sám do sebe. Zdroje potřebné pro Itálii, aby se vyrovnala s virem, které by za jiných okolností vyřešila devalvace měny, nyní závisí na rozhodnutích Unie, od které je musí vyžebrat.

Koronavirus definitivně ukázal vykonstruovanost Evropské unie, která je neschopná vytvořit spolupráci mezi svými státy, nad kterými se vypíná, aby získala suverenitu. Absence stmelující morálky nekompenzovala stmelení v rovině instituční a politické. Je třeba vzít v úvahu tento neslavný konec způsobený koronavirem pro EU a myslet na to, že spolupráce mezi evropskými státy v boji o zdraví je možná také mimo suverénní politické instituce.

Stát a církev

Slovo Salus, jak jsme viděli, znamená také spásu a nikoli pouze zdraví. Zdraví není spása, jak nás naučili mučedníci, ale v určitém smyslu spása dává také zdraví. Dobré funkce sociálního života s jeho blahodárnými účinky na zdraví obsahuje také nezbytnost spásy, kterou slibuje náboženství: „člověk se nerozvíjí jen svými vlastními silami“ (Caritas in veritate, 11).

Společné dobro je morální povahy, jak jsme to ukázali výše, a tato krize by měla vést k znovuobjevení této dimenze, ale morálka nežije jen vlastním životem, protože není schopná sama sobě být posledním cílem. Zde stojíme před problémem podstatného vztahu mezi životem politickým a náboženstvím, které nejlépe garantuje také pravdu v politickém životě.

Politická autorita oslabuje boj proti zlu, jak se to stalo při aktuální epidemii, když staví na stejnou úroveň mše svaté a zábavné podniky a myslí si, že je třeba je zastavit, místo aby byly zastaveny jiné formy shromažďování daleko méně důležité. Také církev se může zmýlit, když nedokáže ocenit totéž autentické a komplexní společné dobro, nezbytnost veřejné mše svaté a otevřených chrámů. Církev přináší svůj vklad do boje proti epidemii v různých formách asistence, pomoci a solidarity, které uskutečňovala v podobných případech v minulosti. To je důvod, proč je třeba věnovat pozornost tomuto jejímu vkladu, aby nebyla pokládána pouze za jeden projev civilní společnosti. V tomto smyslu měl pravdu papež František, když prosil Ducha Svatého, aby udělil pastýřům schopnost nezůstavit svatý Boží lid osamocený. Boží lid potřebuje pastýře a posly Božího slova, svátostí a modlitby.

Tento výskyt koronaviru mohou všichni prožívat „jakoby Boha nebylo“, ale v tomto případě následující fáze, až nouze skončí, povede k tomu použít toto pojetí k nazírání na všechny věci. Tímto způsobem však bude opomenuta vazba mezi zdravím fyzickým a morálním a tato bolestná nezbytnost se právě projevila. Jestliže naopak bude bude pociťována nutnost vrátit se k uznání Boha a jeho místa ve světě, pak i vztahy mezi politikou a katolickým náboženstvím, mezi státem a církví mohou vykročit správnou cestou.

Situace aktuální epidemie fakticky poukazuje na hloubku sociální nauky církve. Je to dědictví víry a rozumu, které v tomto okamžiku může výrazně pomoci v boji proti infekci, v boji, který se týká všech oblastí života sociálního a politického. Především může poskytnout pomoc vzhledem k po-virovému období. Slouží ke společnému pohledu, který neopomíjí žádnou z důležitých perspektiv. Sociální život vyžaduje koherenci a syntézu především v nesnázích, a to proto, že v nesnázích dokážou lidé spatřit hloubku i výšku a mohu nalézat řešení přímo u příležitosti, jak zlepšit věci ve srovnání s minulostí.

Arcibiskup Giampaolo Crepaldi, Trieste

Pramen: www.vanthuanobservatory.org/ita/