Je to smrtelný hřích současného světa; řešit důsledky, aniž bychom si lámali hlavu s jejich příčinami. Je to snadnější pro ty, kdo vládnou kýmkoli a čímkoli, kdož házejí atomové a jiné bomby, kdy si usmyslí. A ostatní kolem musí jen bezmocně utíkat z míst, kde si kdysi šťastně žili… Války USA jsou jen byznys; Libye – nejúspěšnější africká země je dnes jen stát na papíře…

Spojené státy: Říše zla a smrti

Proto celkový počet mrtvých od začátku vylhané irácké války od roku 2003 až do jejího oficiálního konce roku 2011 činí na 461 000. Podle studie zemřely dvě třetiny obětí násilnou smrtí, nejčastěji na střelná zranění a exploze bomb. To vše během války tragikomicky přiléhavě nazvané “Operace Irácká svoboda”. Od ledna do konce dubna 2015 bylo na hranicích EU 42 tisíc imigrantů, 25 650 z nich pak pocházelo z Libye. S přílivem libyjských uprchlíků se potýká zejména Itálie, která od loňského října v rámci hlídání Středozemního moře vynakládá každý den v přepočtu asi 830 tisíc korun.

Snaží se tak zabránit nejen vstupu ilegálních přistěhovalců na své území, ale také podobným tragédiím, jaká se stala loni u ostrova Lampedusa. Tam během potopení lodě zahynulo 311 imigrantů. Itálie opakovaně žádala Evropskou unii o pomoc s tímto problémem, sama na něj podle svého premiéra nestačí. Na severoafrických březích se nachází přes 200 000 lidí uprchlých hlavně z Libye. Z té Libye, která si žila nejlíp s půl sta afrických zemí. Přitom Kaddáfí aktivně podporoval panarabské a později panafrické hnutí. Byl hlavním iniciátorem založení Africké unie. Pod jeho vedením se ovšem Libye stala státem s nejvyšší životní úrovní na obyvatele v Africe.

V době, kdy Kaddáfí ve své “džamahírii” přebíral vládu, patřila Libye k nejchudším zemím světa; před útokem Spojených států měla nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během Kaddáfího vlády stoupla gramotnost z 10 na 88 procent. Veřejný dluh byl druhý nejnižší na světě. V roce 2002 stál u zrodu Africké unie, jejíž snahou je postupná integrace afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických. – což se samozřejmě zemím těžícím z africké chudoby moc nelíbilo.

Libyjská centrální banka, která byla pod přímou Kaddáfího kontrolou, měla téměř 144 tun zlata. Libye tak byla mezi 25 zeměmi světa s největší zásobou drahého kovu za 6,5 miliardy USD. Také podle indexu lidského rozvoje – což je souhrnný údaj, který kombinuje příjmy, vzdělanost a zajištění zdraví a užívá jej OSN v každoročních Zprávách o lidském rozvoji. Libye prostě je, vlastně do bombardování byla, nejúspěšnějším africkým státem. Vzpomínky na minulost. Kaddáfího Libye měla HDP na obyvatele $ 14.192, měsíční podpora v nezaměstnanosti $ 730, měsíční plat zdravotní sestry $ 1.000, příspěvek při narození dítěte $ 7.000, nevratná dotace státu na získání bytu pro novomanžele $ 64.000, cena benzínu $ 0,14/ liter. Bezplatné je zdravotní péče, školní vzdělání, nájemné neexistuje, platby za energie v domácnosti se neúčtují, až polovinu ceny automobilu dotuje stát, alkohol se neprodává… Co z toho zbylo dnes…?

Tak se u některých politiků rodila děsivá představa o tom, že by se Libye mohla stát vzorem pro Afričany. A nejen pro ně. Nebo dokonce vůdcem panarabské revoluce. A kde by se pak předváděly nové zbraně spojenců…? Kdo by se dělil o libyjskou ropu? A v Libyi se přece nachází 3,3 % prokázaných jejích světových zásob. Západ, to nejsou jen Spojené státy, ale též Francie, co si musí dát záležet, aby neztratila glanc poté, kdy jeho dnes již bývalá ministryně zahraničí Michele Alliotová-Marieová nabízela pomoc Tunisku při rozhánění manifestací.

Libye je dnes stát na papíře, který fakticky přestal existovat, nachází se v totálním chaosu, politicky je neovladatelná, rozkouskovaná na oblasti ovládané lokálními milicemi a v procesu hospodářské i sociální devastace. Během války bylo zabito více než 50 000 lidí a proběhlo na 20 000 vzdušných útoků. Po jejím formálním ukončení zůstala země rozparcelovaná v nepřehledné směsici lokálních struktur, v níž vzájemně soupeří – nebo naopak podle situace kooperují – skupiny konstituované na základě kmenové solidarity, náboženské příslušnosti a ekonomických zájmů. O „právo a pořádek“ se starají místní milice, z nichž nejefektivněji operují islamistické skupiny jako například Štít Libye z Misuraty. Mnohé z nich jsou napojené buď na Muslimské bratrstvo, nebo na al-Kajdu…

Absenci centrální moci využívají rovněž kriminální bandy specializované na obchod s drogami a zbraněmi, které úspěšně pronikají do místních správních rad. Ke strategickým cílům jednotlivých skupin patří nejen ropné rafinerie, ale i průmyslové závody, letiště, přístavy a hraniční přechody včetně pašeráckých stezek. Že ta všecka hrůza přece nevznikla bezdůvodně, bez vnějších vlivů? Naopak vlivem depresí, které se rodí v muslimech na základě násilí a filosofie zbrojního průmyslu: „Začít znova“ na pozadí destrukce? Strach a sociální zoufalství, bezpočet mrtvých a zvěrstev, dostatečně zdokumentovaných nezávislými médii. Žádná euforie, jen mučení muslimů ve dvaceti věznicích USA po celém světě, tak vzniká podhoubí pro zrod terorismu Islámského státu…

Došlo k historickému zvratu a propadu v ekonomickém a sociálním vývoji země. Úspěchy byly zlikvidovány. Invaze NATO a okupace jsou známkou ruinujícího „znovuzrození“ životní úrovně, viz. příklad Libye; celá země byla destabilizována a zničena, její lidé vrženi do propastné chudoby. Cílem bombardování armádami Západu Spojených států, resp. NATO, bylo od prvopočátku zničit životní úroveň zemí, jejich zdravotnickou infrastrukturu, školy a nemocnice, jejich systém dodávek vody a energií všeho druhu…

A jsme na začátku, nejen dějin, ale též tohoto textu; důsledky se řeší místo příčin. Proto pak to vše zlikvidované „znovu vybudovat“ za pomoci dárců a věřitelů, pod záštitou MMF a Světové banky. Mezitím investoři a dárci nastoupili na pozice v duchu hesla:. „Válka je dobrý byznys.“ NATO, Pentagon a ve Washingtonu sídlící mezinárodní finanční instituce (IFI) působí za úzké koordinace. To, co bylo NATO zničeno, bude obnoveno a financováno vnějšími věřiteli Iráku, Afghánistánu, Libye či Sýrie pod hlavičkou „Washingtonského konsensu“. Diktát „volného trhu“ je nutnou podmínkou pro zavedení západního stylu „demokratické diktatury“. Asi desítky tisíc útoků na civilní cíle, včetně obytných oblastí, vládních budov, vodovodního systému a elektráren i na svatby a pod…

“Komunita dárců“ přislíbí, že (ukradené) peníze půjčí zpět na financování poválečné „rekonstrukce“ třeba Libye, jež tak byla odsouzena připojit se k řadám zadlužených afrických států a dalších zemí, které byly zataženy do chudoby MMF a Světovou bankou po nástupu dluhové krize na počátku 80. let. MMF navíc přislíbí dalších 35 miliard dolarů (úvěrů) zemím zasaženým povstáními “arabského jara”.  Formálně uznaná vládnoucí dočasná rada, jako legitimní moc poté otevře dveře bezpočtu mezinárodních půjčovatelů, protože se Západem  zruinované ekonomiky snaží po letech války znovu obnovit…

Zápach ropy stále povzbuzuje koloniální vzpomínky bývalých metropolí megalomanských říší. A tak politici, kteří se ještě zcela nedávno s plukovníkem Kaddáfím objímali, využili zvrácenou příležitost, aby jej nakonec uštvali jako lovnou zvěř… Měl být umučen, aby nepřekazil Projekt „Euro-Mediterranean Partnership“ (též „barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) – EUROMED, který s pomocí USA předpokládal až 80 milionů muslimů v EU do roku 2050. Dělohy jejich žen měly pomoci zalidnit starý kontinent…

Dnes by zjistil, že měl pravdu, když proti projektu bojoval, aby se nerozštěpily organizace jako jsou Liga arabských států (LAS) nebo jeho Africká unie (AU). Jistě však netušil, že válka NATO v Libyi zotročí její obyvatele a zažene je k zoufalství, jež je přinutí ve statisících prchat do Itálie a dál za obrovských obětí a nepřístupnosti Evropy. Napřed je EU lákala projektem EUROMED, aby je nakonec nechala hynout v moři i s jejich plavidly. Všem, kdož odmítali Lisabonskou smlouvu, patří proto stále větší uznání…

Inu, svět se prostě řítí do ďáblovy řiti, jen mi vrtá hlavou, kdy za to zaplatí ti, kteří už několik století působí jako světový četník zvaný záškvara… Nechci ukazovat prstem až někam za oceán, tisíce kilometrů v závětří, kde se řeší zásadně pouze důsledky, třeba střelby na neozbrojené a většinou nezletilé černochy a potravinové lístky v zemi, zadlužené desítkami bilionů, kde Boston vypadá hůř než Dháka či Omsk…

Zdroj: Blog autora