Nedávná studie z Princetonské univerzity dochází k překvapivému závěru: USA již nejsou demokracií, protože politická rozhodnutí již neslouží přáním občanů, ale slouží zájmům malé hospodářské elity. Tyto poznatky jsou důležité také z hlediska zahraniční politiky: Pokud konflikty eskalují – například jako ty proti Rusku, nejde americké vládě především o zájmy amerického lidu, ale jde o zcela drsné komerční úvahy. Nová studie ukazuje, že rozvoj demokracie ve Spojených státech není vhodný jako model pro Evropu.
Vášniví transatlantici rádi argumentují, že každý, kdo kritizuje politiku USA, současně se dopouští zrady na jedné z nejstarších a nejvitálnějších demokracií na světě. Zejména v konfliktu s Ruskem se neúnavně snaží zachraňovat „západní hodnoty“.
Rusko pak je očerňováno jako fašistická země, přičemž jakákoliv střízlivá debata s použitím faktů je prakticky nemožná. V EU a v Německu lze tento trend také pozorovat. A tak vedoucí politici EU a Angela Merkelová vytrvale verbují pro smlouvu TTIP, kterou vychvalují jako největší požehnání a která musí být bezodkladně uzavřena, neboť je v zájmu evropských pracujících.
Tato studie Princetonské univerzity vyšetřovala v zájmu koho američtí politici skutečně působí. Závěr autora studie Martina Gilense, kterou provedl spolu s Benjaminem I. Pagem z Northwesternské univerzity, zbavuje iluzí :
„Hlavním výsledkem našeho výzkumu je, že ekonomické elity a organizované skupiny, jež zastupují ekonomické zájmy, mají zásadní nezávislý vliv na politiku americké vlády. Skupiny zastupující zájmy velkého množství Američanů, jakož i jednotlivé průměrné občany, mají na politiku jen malý nebo nemají vůbec žádný vliv.“
Výzkumníci analyzovali pro tento účel průzkumy veřejného mínění a zjistili, že z výsledků těchto průzkumů se téměř nic neodráží v konkrétní politické změně. Zcela jinak je tomu v průzkumech mezi elitami: dle jejich přání dosahují toho, že v úžasné kontinuitě na konci ovlivní konkrétní politiku vlády.
Studie vyvrací komerčně dostupné průzkumy, které stále ještě jednomyslně dokazují, že vláda dělá to, co chce většina. Ale Gilens dochází k jinému závěru:
„Ve Spojených státech nevládne většina, alespoň ne v tom smyslu, že existuje příčinná souvislost mezi přáním lidí a zákony. V momentě, kdy většina nesouhlasí s ekonomickými elitami nebo organizovanými skupinami, ztrácí většinu. I když v USA je většinový princip zabudován v ústavě, zjišťujeme: ani v případě kdy poměrně velké většiny chtějí určitou politiku, nedostanou ji. „
To vede k narušení demokracie:
„Naše analýza ukazuje, že většina Američanů skutečně jen málo ovlivňuje politiku prováděnou vládou. Samozřejmě, že Američané mají právo volit, svobodu projevu a svobodu shromažďování. Jsme však přesvědčeni: pokud legislativě budou dominovat mocné hospodářské organizace a malá skupina vlivných Američanů, pak tvrzení, že je Amerika demokratická společnost, jsou vážně ohrožena „.
Co i nadále mluví o Spojených státech jako svobodné zemi, je fakt, že elitní univerzita z vlastní země dochází k tomuto znepokojivému rozsudku. A skutečně roste právě mezi americkými elitami odpor proti vlastní panovačné politice vlády, která si troufá jednat ve světě jako morální pořádková síla, která ale jedná proti občanům ve vlastní zemi. Problématika, kterou Colin Crouch popsal ve své knize Postdemokracie, stojící za přečtení, se totiž dále přiostřila.
V politické debatě v Evropě jsou výsledky studie důležité v několika ohledech: za prvé je třeba aby evropská veřejnost, pokud se skládá z přibližně nezávislých sdělovacích prostředků a vlastních myšlenkových procesů schopných politiků, si při dohodách se Spojenými státy dávala velký pozor. To platí aktuálně pro TTIP, která v úhlu pohledu, že americká vláda nejedná v zájmu svých voličů, ale vybraných zájmových skupin, je ve skutečnosti nepřijatelná. Skepse také platí pokud se jedná o slepou poslušnost lídrů EU v otázkách zahraniční politiky: nejnověji v sankcích proti Ruskuse ukazuje, že zájmy evropských zaměstnanců, stejně jako těch, kteří mají zájem na hospodářském růstu v Evropě, jsou ignorovány.
Současná situace kolem uprchlíků odráží problém: Sýrie a Libye, odkud aktuálně přichází nejvíce uprchlíků, byly destabilizovány Američany. Také zde byly použity výsledky studie nereprezentující zájmy amerického lidu, ale to, co autoři nazývají „neobjektivní pluralismus“ – tedy vlivné zvláštní zájmy. Dnes EU kvůli této politice stojí před morální hromadou střepů: Tisíce lidí umírají na útěku a nikdo v evropské politice není natolik mužný, aby dokázal říci, že je třeba pomáhat konkrétním lidem – zcela nezávisle na možném „povzbuzení“ pro ostatní uprchlíky. Tento jednoduchý lidský princip byl opuštěn v masivním selhání systému. Výsledkem je, že politika v Evropě – kdysi vypěstovaná na humanitárních ideálech a rovnostářských přesvědčeních – degeneruje na aparát ekonomické maximalizace prospěchu malých, ale vlivných skupin.
Největší nebezpečí pro Evropu spočívá v další adaptaci evropského demokratického systému na americkou realitu, obnaženou ve studii: Také v EU dominují lobbistické skupiny. Bitevní pokřik EUforiků po „Spojených státech evropských“ musí být proto odhalen jako nebezpečná hrozba. To platí jak pro národní státy, tak pro organizace v EU. Fiasko kolem Řecka ukazuje, že i u vnitroevropských konfliktů rozhodují zájmy vlivných skupin jako je MMF, ECB, bank a politických spolků zajišťujících pracovní místa, před tím, k čemu se rozhodnou voliči.
Úloha demokratického principu již dospěla v USA k sociálnímu devastaci - jak právě budou upozorňovat všichni ti, kteří viděli Ameriku dlouho jako zaslíbenou zemi, pokud šlo o svobodu a rovnost příležitostí.
Evropská sebedestrukce, jak vidíme na řeckém příkladu, povede k tomu, že nesvéprávná amerikanizace se také na starém kontinentu stane smrtelnou epidemií. Zabránit tomuto vývoji se dá pravděpodobně pouze v případě, že evropští občané začnou využívat svá zbývající svobodná práva excesivně a zastaví náměsíčnou politickou a ekonomickou elitu dříve, než Model Evropa bude s konečnou platností případem pro historická muzea.