D. Grof

Motto: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ (2. přikázání, Desatero Božích přikázání)

Úvod

Napsat článek, který se alespoň krátce zaměří na porušování druhého přikázání Desatera Božích přikázání, jsem zamýšlel velmi dlouho, protože mě vždy nesmírně hluboce zabolí, když slyším mnohokrát za den všude kolem sebe tolik lidí bezmyšlenkovitě urážet Boha, Jeho Matku a Jeho Svaté. Z toho tedy plyne, že se přesněji řečeno chci zabývat především tou částí druhého přikázání, která nám zapovídá zneuctívání Božího jména jeho vyslovováním lehkomyslně, ve hněvu nebo neuctivě, a nebudu se zde zaobírat tím, když někdo hříšně přísahá nebo učiněný slib ruší (viz výčet níže).

Bez hlubokého uvažování je asi také všem jasné, že kdysi dávno nejspíš bylo častým zbožným zvykem opakovat jméno Boží a vyjadřovat tak svůj vztah k Němu. Bohužel, z tohoto zvyku postupem času zůstala jen prázdná slovní výplň a urážka Boha. Zkoumání důvodů proč a jak k tomu došlo, ale také není předmětem tohoto článku.

Za stejně jasné považuji, že brát jméno Boží nadarmo by absolutně neměli věřící a měla by to být naprostá samozřejmost. Už jen proto, že pokud se někdo modlí modlitbu Otče náš, v níž také říká: „posvěť se jméno Tvé“ a pak bere jméno Boží nadarmo, je to přinejmenším schizofrenní.

Ne všichni katoličtí křesťané však vědí, že, i když sami jméno Boží nadarmo neberou, mohou – a měli by – s tím něco dělat, pokud tak činí někdo jiný, protože bychom neměli jen trpně snášet tyto urážky Boha a Svatých. A o to poslední mi v tomto článku jde především.

Co přesně je braní jména Božího nadarmo?

Katechismy, které ještě nebyly nasáklé jedem modernismu, přinášely zcela jednoznačné definice a poučení. Velký katechismus katolického náboženství z roku 1947 (str. 81–82) přehledně uvádí:

„Co poroučí Bůh v druhém přikázání?

V druhém přikázání poroučí Bůh světiti jméno Boží.

Kterak světím jméno Boží?

Jméno Boží světíme:

1) když jej uctivě vyslovujeme;

2) když skrze náležitou přísahu Boha za svědka bereme;

3) když učiněné sliby věrně plníme.

Kdo zneuctívá jméno Boží?

1) kdo je vyslovuje lehkomyslně, ve hněvu nebo neuctivě;

2) kdo hříšně přísahá,

3) kdo učiněný slib ruší.“

A když jsme si již v úvodu článku řekli, že se zaměříme na bod první, poučuje nás v této věci výše zmíněný katechismus, že:

„Jméno Boží neuctivě vyslovuje, kdo buď jméno Boží nebo jména svatých a svatých věcí lehkomyslně vyslovuje nebo je ke klení zneužívá. Klíti jest buď sobě nebo jiným zlého přáti; při tom se často užívá svatých anebo i zlých slov a jmen.“

Pokud si otevřeme jiný, mezi tradičními katolíky právem velmi oblíbený, Katechismus katolického náboženství, který sestavil ThDr. František Tomášek, čteme následující:

„Druhým přikázáním Bůh zapovídá hříchy proti svému jménu.“ A prohřešuje se proti němu ten, „kdo je vyslovuje lehkovážně nebo ve hněvu, kdo neuctivě mluví o Bohu, o svatých osobách anebo věcech a kdo se Bohu rouhá“.

Již ve Starém zákoně (Izaj. 6:3) se píše: „Svatý, svatý, svatý jest Hospodin, Bůh zástupů, plna je všecka země slávy jeho.“

Proto, poučuje nás výše zmíněný katechismus, Boží jméno užíváme „jen když se modlíme, anebo když vážně o Bohu mluvíme. Stejně užíváme i jména Ježíš a Kristus. Podobně je úcty hodno jméno Matky Boží Panny Marie .... i ostatních svatých.“ To znamená, že jejich jména nevoláme bez potřeby a lehkovážně. Ale nejen to, totéž platí pro vše, co je posvátné. Ani taková slova se nemají vyslovovat lehkovážně (např. „krucifix“ apod.)

Povinnost nezneužívat jméno Boží se také nevztahuje jen na některé jedno jméno, ale, jak vypočítává Katechismus z nařízení sněmu Tridentského (str. 362, Ot. IV) na všechna „která se Bohu dávají; neboť mnoho dáno jest Bohu jmen, jako Hospodin, Všemohoucí, Pán zástupů, Král králů, Silný, a jiná toho spůsobu, jež se čtou v písmech svatých, a kteráž rovnou a tutouž úctu mají všecka“.

Proč by se nemělo brát jméno Boží nadarmo

Další základní otázkou je, proč by se vlastně nemělo brát jméno Boží nadarmo. Obecně řečeno je to z následujících důvodů. Lidé byli stvořeni Bohem, Bůh však nebyl stvořen nikým. Když to rozvedeme, musíme si uvědomit, že pro lidi platí, že za normálních okolností dostávají své jméno od rodičů a úplně první lidé dostali své jméno od Boha. To znamená, že nám ho dává někdo druhý, nedáváme si ho sami. Naproti tomu jednou z pozoruhodných věcí na Bohu je to, že Jemu nikdo jméno nedal. On Sám zvolil a vyjevil Své jméno. Nebyli jsme to my, kdo určil Jeho jméno a nejsme to my, kdo říkáme, kým je. Bůh má svrchovanou autoritu a Boží jméno je tak přede všemi jmény.

On sám řekl: „‘Jsem, který jsem.‘ A dodal: ‘Takto promluvíš k synům Izraele: Poslal mě k vám Jsem.‘ Bůh ještě Mojžíšovi řekl: ‘Takto promluvíš k synům Izraele: Poslal mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců – Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno a tak budu připomínán po všechna pokolení.“ (Exodus 3:14–15)     

Tato pasáž mimochodem znamená, že Božímu lidu nebylo úplně zakázáno užívat a vyslovovat Boží jméno, jak se mylně domnívají mnozí ortodoxní židé, kteří z obavy, aby jméno Boží neužili špatně, druhé přikázání zjevně berou mnohem striktněji, než jak Bůh zamýšlel. (Vždyť jen ve Starém zákoně se Boží jméno používá skoro 7 000 krát!) Navíc, když se k Bohu obracíme Jeho jménem, posiluje to náš láskyplný vztah s Ním.

Bůh tedy nezakazuje používání Svého jména obecně a zcela, ale zakazuje jeho zneužívání. Nemáme jej brát nadarmo, používat jej jako vyprázdněné slovo, slovní vycpávku. Znamená to, že o Bohu nemáme mluvit lehkomyslně, bezmyšlenkovitě nebo dokonce lehkovážně. Boží jméno má totiž, jak vyplývá z výše zmíněné pasáže, hluboký duchovní význam – Jsem, který jsem. Bůh je absolutní Já, je v neomezeném smyslu Jsoucí, je Bytí samo o sobě. Proto používat jméno Boží tak, jako by ve skutečnosti neexistoval, je profanace v pravém smyslu toho slova, je to přímý útok na Jeho čest a slávu.

Pokud jde o výše zmíněné, ve Starém zákoně se také explicitně píše:

„Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu.“ (Exodus 20:7)

Když tedy Bůh říká, že kdokoliv, kdo bude Jeho jméno brát nadarmo, bude za to nést odpovědnost, měli bychom to brát vážně. Na jiném místě Starého zákona se uvádí i trest pro takového rouhače:

 „Hospodin pak promluvil k Mojžíšovi: „Vyveď rouhače ven z tábora. Všichni, kdo to slyšeli, ať vloží ruce na jeho hlavu a celá obec ať ho ukamenuje. Potom promluv k synům Izraele: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese svůj hřích. Kdo by se rouhal jménu Hospodina, musí zemřít! Celá obec jej bez milosti ukamenuje. Bude-li se rouhat Božímu jménu, zemře, ať je to host anebo domácí.“ (Leviticus 24:13–16)

Takovýto drakonický trest by dnes nikomu nehrozil, ani kdyby daná společnost žila plně v souladu s Božím zákonem. Nicméně nám tento úryvek ze Starého zákonu ilustruje, jak vážně se na takový přestupek pohlíželo.

V naší plytké době jde spíše než o přímou snahu urážet Boha o naprostou a absolutní lhostejnost, o blazeovaný nezájem, případně o provokaci, pokud takový člověk ví, že nás toto jeho jednání uráží.

Ve svém článku Jméno Ježíš věc moc hezky shrnul P. Jakub Deml, když napsal: „Kdokoliv se mine Ježíše Krista, mine se cíle a ztrácí smysl života. Takoví lidé jsou jaloví, a proto smutní. Aby zastřeli své rozpaky, berou Jméno Boží nadarmo, vlekou je za sebou jako odsouzenec na řetěze železnou kouli, a poněvadž jim zpomaluje krok, a oni víc a více slábnou, také pomyšlením, že se na věky nezbaví těchto okovů, poněvadž se nechtějí podrobit Nejvyššímu Dobru: oni se vztekají, klejí, nadávají a jako ďáblu, otci lži, tak i jim se zdá, že si aspoň uleví, když Jméno Nejsvětější budou vyplivovat do bláta, před opilou či vilnou společností, nebo nejraději do obličeje aspoň Kristova sluhy, není-li vidět Pána…“

Ale zpět k Písmu svatému. Nejen ve Starém zákoně, ale i v Novém zákoně lze najít pozoruhodné pasáže, které nám osvětlují, jakou váhu má jméno Boží. Vybírám, ze Skutků apoštolů (3:1–16)

„Petr a Jan šli do chrámu k modlitbě na devátou hodinu. Tu nesli jakéhosi muže, který byl chromý od narození. ... Když uzřel, jak Petr a Jan chtějí vejíti do chrámu, prosil o almužnu. ... Petr řekl: „Zlata a stříbra nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského [vstaň a] choď!“ ... Vyskočiv postavil se a chodil. ... [S]eběhl se k nim pln úžasu veškerý lid ... Když to Petr uzřel, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč se tomu divíte anebo proč hledíte na nás, jako bychom byli svou mocí nebo silou způsobili, že tento chodí? ... Vy jste zapřeli Svatého a Spravedlivého ... Původce života jste usmrtili, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých; my jsme toho svědky. A pro víru v jméno jeho dodalo jeho jméno síly tomuto (člověku), kterého vidíte i znáte. Ano, ta víra, která jest od něho, dala mu to plné zdraví před očima vás všech.“

Při čtení tohoto úryvku si nutně musíme uvědomit, jak ohromná je moc onoho jména, i to, že se nejedná jen o nějaké obyčejné slovo, když jeho pouhým vyslovením lze uzdravovat chromé nebo dokonce křísit mrtvé! Jak ohromná moc je v něm obsažena a jak ohromnou profanaci znamená ho užívat mimoděk, ve vzteku, jako klení!

Již zmíněný Katechismus z nařízení sněmu Tridentského (str. 362) nás poučuje jednoznačně, když na otázku:

„Proč Bůh tento rozkaz o uctění svého vlastního jména obzvláštně dáti ráčil?“,

odpovídá:

„Ačkoliv v prvním Božím přikázání, v němž se nám velí Boha nábožně a svatě ctíti, to, co na druhém místě následuje, nutně se obsahuje, (Neboť kdo velí, aby mu čest se vzdávala, tentýž žádá, aby se o něm s největší uctivostí mluvilo, a což tomu odporného, tohoto zapovídá; což i ona slova Hospodinova u Malachiáše proroka zřejmě naznačují (Mal. 1, 6) ): „Syn ctí otce, a služebník pána svého; jestliže jsem já otec, kdež je čest má: avšak pro důležitost věci Bůh tento zákon o poctě svého Božského a nesjvětějšího jména ještě obzvláštně ráčil dáti, a nám to předepsati slovy zřetelnými a jasnými.“

Co dělat, když někdo bere jméno Boží nadarmo?

Dostáváme se k jádru toho, proč jsem se tento článek rozhodl napsat. Pokud někdo bere jméno Boží nadarmo, musíme si jako katolíci položit základní otázky: Co máme dělat: Máme napomínat, upozorňovat, vysvětlovat, nebo něco jiného?

Řekněme si rovnou, že napomínat někoho, kdo se výslovně posmívá, nemá smysl a vede to jen k pomluvám, výsměchu a dalším střetům. Písmo svaté to lakonicky shrnuje následovně: „Kdo poučuje drzouna, říká si o urážku, kdo kárá darebáka, přijde k úrazu. Nekárej drzouna – jen by tě nenáviděl;  pokárej moudrého – bude tě milovat.“ (Přísloví 9, 7-8)

Jinak řečeno, napomínat nebo ještě lépe s krátkým vysvětlením poprosit například kolegu v práci, aby nebral jméno Boží nadarmo, má smysl jen tehdy, je-li takový člověk typem osobnosti, která je tomu otevřená. V takovém případě pak někdy taková pevná a rozhodná obrana Božích práv a katolické věci naopak může u takového člověka vyvolat respekt a úctu nebo dokonce prvotní zájem dozvědět se o Víře víc. Ne nadarmo věta, která v Písmu svatém bezprostředně navazuje na výše uvedený citát, říká: „Poděl se s moudrým a ještě zmoudří, pouč spravedlivého a bude znalejší.“ (Přísloví 9, 9)

Ve stejném duchu mluví i Tomášek ve svém katechismu: „Když uslyšíš někoho vyslovovat jméno Boží nadarmo, napomeň ho, pokud je to možné a vhodné.“

Pro účely tohoto článku a toho, o co mi jde, je důležitější to, že Tomášek dodává: „Pokaždé však odpros Pána Boha za tuto urážku tichou modlitbou: ´Budiž jméno Páně pochváleno´.“  Toto odprošení můžeme provést i jinými podobnými slovy vlastní modlitby („Odpusť mu/jí, Pane, neboť neví, co činí. Budiž pochváleno Tvé svaté jméno a jméno Tvé blahoslavené Matky (Tvých svatých).“). Jiná možná formulace, jak jsem ji kdysi četl v jednom materiálu je: „Jméno Páně budiž velebeno, nyní i na věky“. Podobná slova odprošování by člověk měl alespoň v duchu pronést vždy, když braní jména Božího slyší – ať naživo, nebo třeba v rádiu. Až teprve tehdy si možná uvědomí, jak často se jméno Boží kolem nás zneužívá. Někdy skoro nelze stihnout „neutralizovat“ tak rychle, jak mluvčí Boha urážejí.

Nutné však je, abychom jako křesťané nikdy nerezignovali. Pokud má smysl napomenout, napomeňme. Pokud má smysl vysvětlovat, vysvětlujme. Pokud to smysl nemá, máme v Písmu svatém jednoznačný pokyn: „Nedávejte svaté věci psům, ani neházejte perly před svině, aby snad je nepošlapaly a pak se neobrátily a vás neroztrhaly!“ (Mt. 7, 6) Vždy však alespoň v duchu odprošujme!

Pozitivní věcí pak je, že Bůh je ke svým věrným velkorysý a ten, kdo takto odprošuje, získává kromě dobrého pocitu, že hájí svého Pána, i odpustky. Konkrétně Tomášek ve svém katechismu (str. 105) výslovně uvádí, že za každé takové odprošování získává člověk 500 dní odpustků.

Závěr

Závěrem můžeme stručně shrnout: Braní jména Božího nadarmo je hřích, který Boha uráží a nezůstane bez trestu, jak na více místech dosvědčuje Starý i Nový zákon. To, jak užíváme jméno Boží, vypovídá o našem vztahu k Němu. Pokud se v našem okolí vyskytuje někdo, kdo se pravidelně tohoto hříchu dopouští, je potřeba zvážit, nakolik se s ním dá o věci hovořit, nakolik přijme napomenutí, do jaké míry je ochoten nám naslouchat a jaký efekt celkově by naše napomenutí mělo a zda situaci naopak nezhorší. Tam, kde je to vzhledem k okolnostem možné, můžeme se pokusit s konkrétním člověkem promluvit. V tom případě však musíme být schopní při znalosti katechismu jasně formulovat proč je takové chování špatné, proč Boha uráží popřípadě, proč s takovým chováním máme jako křesťané vážný problém. V každém případě bychom však pokaždé měli takový hřích jiného člověka „neutralizovat“ a ihned Boha vhodnou formou odprošovat. Je to z naší strany víc než vhodné a dokonce je Bůh natolik milující, že si podobným jednáním získáváme odpustky, neboť se vlastně chápeme milosti, kterou někdo jiný zahodil.

S využitím materiálů:

Katechismus z nařízení sněmu Tridentského k pastýřům duchovním a z rozkazu Pia V. papeže římského na světlo vydaný, Kníž. aricbiskup. knihtiskárna, Praha 1867

Katechismus katolického náboženství, ThDr. František Tomášek, Česká katolická charita, Praha 1955

Velký katechismus katolického náboženství, upravil Dr. Josef Hronek, Státní nakladatelství, Praha 1947

Jméno Ježíš