Citoval jsem tehdy, pochopitelně s příslušným komentářem, knihu, která napáchala snad nejvíc hrůzy v dějinách (teď pomíjím různé věroučné knihy jako Bibli nebo Korán, jež také v nějakých účelových interpretacích mohly být a také nesčetněkrát byly zneužity k násilí páchanému v jejich jméně). Mluvím o knize Adolfa Hitlera Můj boj (Mein Kampf), která, ač se rovněž tváří jako summa jakési věrouky, je to de facto velice podrobná příručka politického chování, vedoucího, jak dnes již dobře víme, ke světové válce, etnické genocidě a rozvratu snad všech, do těch časů nezpochybňovaných, hodnot. A také k šesti desítkám milionů zbytečných obětí. Proč zbytečných? Protože šlo o realizaci projektu jednoho psychopata. Je možné, že v dobových podmínkách (Německo po Versailles, hospodářská krize, totální neschopnost sociálních demokratů postavit aspoň trochu na nohy tu zemi, již v první světové válce pokořenou a zchudlou), by se možná našel jiný samozvaný spasitel, který by Němcům nabídl na složité otázky prosté odpovědi. Ty Hitlerovy byly však mimo jakoukoli diskusi nejhoršími z představitelných.

Jestliže si brzy připomeneme 75. výročí Hitlerovy smrti (30. 4. 1945) a následné kapitulace Německa pod zdrcujícím tlakem spojenců (především Sovětského svazu, ale samozřejmě také USA a Velké Británie, jakkoli sovětský podíl na porážce nacismu je nepochybně dominantní), vybrali jsme dnes pro vás ukázku z Hitlerovy programové knihy Můj boj. Konkrétně část 11. kapitoly, která nese název Propaganda a organizace. Ti z Vás, kdo jste tu knihu nečetli (a vězte, že přinejmenším z literárního hlediska jste opravdu o nic nepřišli), budete možná překvapeni, jak přesně definoval tehdy teprve čtyřiatřicetiletý politický začátečník některá základní pravidla, podle nichž se pak řídil po celý zbytek své, lze-li to tak nazvat, kariéry. Hitler v této kapitole, a zdaleka nejen zde, ve „Svém boji“ narýsoval svou a evropskou budoucnost do nejmenšího detailu. Nenechal žádný prostor pro improvizaci. Strukturoval svou strategii do děsivých a vždy pragmatických detailů.

Dnes, kdy jsme masírováni propagandou z ciziny i od domácích poskoků zahraničních zájmů, je dobře si připomenout, jak „velikán zla“ definoval postupy, které jako by nám něco současného nepříjemně nápadně připomínaly.

Propaganda a organizace

Rok 1921 byl pro mne a hnutí ve více směrech obzvláště významný. Po mém vstupu do Německé Strany Pracujících jsem okamžitě převzal oddělení propagandy. Mě l jsem tento obor v onom momentě za naprosto nejdůležitější. Zprvu totiž platilo nelámat si ani tak hlavu s organizačními záležitostmi, jako spíš samotným zprostředkováním idejí většímu počtu lidí. Propaganda musela běžet daleko vpředu před organizací, a sehnat jí nejprve ke zpracování lidský materiál. Jsem také nepřítelem příliš uspěchaného a pedantského organizování. Většinou z toho vzniká pouze mrtvý mechanismus, ale jen velmi zřídka živá organizace. Neboť organizace je něco, co za svou existenci vděčí organickému životu organického vývoje. Myšlenky, které uchvátily určitý počet lidí, tíhnou samy po určitém pořádku, a tomuto vnitřnímu uspořádání náleží velmi velký význam. Avšak i zde se musí počítat se slabostí lidí, která jedince svádí k tomu se alespoň zprvu stavět na odpor převyšující osobnosti. Tak, jak je určitá organizace mechanicky organizována odshora dolů, hrozí zde obrovské nebezpečí, že se jednou dosazený člověk, který sám ještě nebyl správně rozpoznán a nevlastní možná ani takové schopnosti, bude snažit zabránit ze žárlivosti v rámci hnutí v postupu zdatnějšímu jedinci. Škoda, kterou by v tomto případě způsobil, by mohla mít, obzvláště pro takové mladé hnutí, osudové následky.

Z tohoto důvodu je účelnější nejprve po nějakou dobu z jedné centrály propagandisticky rozšiřovat příslušnou myšlenku, a posléze pečlivě prozkoumat a zkontrolovat postupně shromážděný lidský materiál za účelem nalezení vedoucích osobností. Často se přitom ukáže, že zcela nenápadní lidé jsou rozenými vůdci.

Bylo by však naprosto chybné pokoušet se rozpoznat charakteristické vůdcovské vlastnosti a schopnosti na základě teoretických poznatků.

Opak je správný.

Velcí teoretikové jsou také jen ve velmi řídkých případech i velcí organizátoři, neboť velikost teoretiků a programátorů spočívá v první řadě v poznatcích a zjištěních abstraktně správných zákonů, zatímco organizátor musí být především dobrým psychologem. Musí brát člověka takového, jaký je, a proto ho musí dobře znát. Stejnou měrou ho nesmí ani přeceňovat, ani ve svém davu podceňovat. Musí se naopak pokoušet stejnou měrou hodnotit jak jeho slabosti, tak i bestialitu, aby si s přihlédnutím na všechny faktory mohl vytvořit správný obrázek, který je coby živý organismus naplněný neochvějnou silou a tím i vhodný nést danou myšlenku a razit jí cestu k nejvyššímu úspěchu.

A ještě řidčeji může být velký teoretik velikým vůdcem. Tím spíše jím bude nějaký agitátor, což mnozí, kteří se danou otázkou zabývají ryze vědecky, neradi slyší, a přesto je to pochopitelné. Agitátor, který vykazuje schopnosti zprostředkovávat danou myšlenku širokým masám, musí být vždy dobrým psychologem, i kdyby byl jen pouhým demagogem. Přesto se však bude k vedení hodit víc, než lidem odcizený, světa vzdálený teoretik. Neboť vést znamená umět pohybovat masou. Nadání uspořádat myšlenky nemá s vůdčími schopnostmi nic společného. Přitom je zcela zbytečné dohadovat se o tom, zda je důležitější umět uspořádat lidské ideály a cíle, nebo je uskutečňovat. Jde tu o to, jako je tomu často v praktickém životě, že jedno by bez druhého nemělo naprosto žádný smysl.

Nejhezčí teoretický názor zůstává bez účelu a hodnoty, pakliže se nějaký vůdce nezasadí o to, aby k němu pohnul široké vrstvy obyvatelstva. A naopak, co by byla platná vůdcovská genialita a vůdcovský elán, kdyby oduševnělý teoretik lidskému usilování nevypracoval žádné cíle? Avšak personifikace teoretika, organizátora a vůdce do jedné osob,y je to nejvzácně jší, co se na této zemi dá nalézt. Toto sjednocení vytváří velikána.

Od prvního momentu mého působení v hnutí jsem se, jak jsem již poznamenal, věnoval propagandě. Muselo se jí povést postupně naplnit malé jádro lidí novou vírou, aby mohl být získán lidský materiál, ze kterého by pozdě ji vzešli první členové nové organizace. Cíl propagandy přitom často přestupoval rámec organizace.

Pokud hnutí hájí úmysl zbořit dosavadní svět, a na jeho místě vybudovat nový, musí v řadách vlastního vedení panovat naprostá jasnost ohledně následujících základních principů: Každé hnutí musí nejprve získaný lidský materiál rozdělit do dvou velkých skupin, totiž na přívržence a na členy.

Úkolem propagandy je získávat přívržence, úkolem organizace je získávat členy. Přívrženec hnutí je ten, který souhlasí s jeho cíli, člen hnutí za tyto cíle bojuje. Přívrženec je nakloněn hnutí díky její propagandě. Organizace pak musí zařídit, aby její člen aktivně působil při získávání nových přívrženců, ze kterých se pak vytvářejí noví členové.

Jelikož přívrženství je podmíněno pouze pasivním uznáním příslušné myšlenky, zatímco členství vyžaduje aktivní zastupování a obhajobu, bude deset přívrženců rovno vždy nanejvýše jednomu až dvěma členům.

Přívrženectví tkví pouze v poznatku, členství pak v odvaze rozpoznané zastupovat a rozšiřovat dále.

Poznání svou pasivní formou odpovídá majoritě lidstva, které je líné a bojácné. Členství oproti tomu podmiňuje aktivní smýšlení a odpovídá tak pouze lidské minoritě.

Propaganda se proto musí neúnavně snažit o to, aby daná myšlenka získávala co nejvíce přívrženců, zatímco organizace musí co nejpečlivěji dávat pozor na to, aby z příznivců vybrala pouze to nejcennější, a učinila z nich své členy. Proto si propaganda nemusí lámat hlavu nad významem každého jí poučeného jedince, o jeho schopnostech, znalostech, jeho pochopení, nebo jeho charakteru, zatímco organice musí z této masy pečlivě vybrat takové jedince, kteří skutečně umožní zvítězit onomu hnutí.

Propaganda se pokouší vnutit víru celému národu, organizace podchycuje pouze ty, u kterých z psychologických důvodů nehrozí zpomalení dalšího šíření příslušné myšlenky.

Propaganda zpracovává celek ve smyslu dané myšlenky a dělá ji zralou pro dobu vítězství této myšlenky, zatímco organizace musí vítězství seznávat v trvalém, organizačním a bojeschopném sjednocení oněch přívrženců, kteří se zdají být schopni a ochotni vést boj za její vítězství.

Vítězství dané myšlenky bude o to snazší, čím obsáhleji propaganda zpracovala lidi v jejich celku a čím výhradnější, neochvě jnější a pevnější je organizace, která tento boj prakticky provádí.

Z toho vyplývá, že počet přívrženců nemůže být nikdy dost velký, avšak počet členů bude snadně ji spíš vyšší, než menší.

Pokud propaganda naplnila svou myšlenkou celý národ, může organizace s hrstkou lidí vyvádět důsledky. Propaganda a organizace, tedy příslušníci a členové tím stojí proti sobě v jakémsi poměru. Čím lépe propaganda pracovala, tím menší může být organizace, a tím větší může být počet jejich přívrženců, o to skrovnější může být počet jejich členů, a naopak. Čím horší je propaganda, tím větší musí být organizace, a čím méně příznivců hnutí zbude, tím rozsáhlejší musí být počet jejich členů, pokud chce vůbec ještě počítat s nějakým úspěchem.

Prvním úkolem propagandy je získání lidí pro pozdější organizaci. Prvním úkolem organizace je získání lidí k provádění propagandy. Druhým úkolem propagandy je rozložení stávajícího stavu a prosazeni nového stavu s novou vírou. Druhým úkolem organizace musí pak být boj za získání moci, aby tak mohlo být dosaženo konečného vítězství dané vírou.

Nejpronikavější úspěch příslušné světonázorové revoluce může být vybojován pouze tehdy, pokud jsou o novém světonázoru poučeni pokud možno všichni lidé - pokud to bude nutné, musí být pozdě ji vnucen i zbytku, zatímco organizace myšlenky, tedy hnutí, musí podchytit pouze to, co je nezbytně nutné k obsazení nervového centra do úvahy přicházejícího nového státu.

To znamená jinými slovy následující:

V každém skutečně velikém hnutí, které chce převálcovat svět, musí nejprve propaganda rozšířit myšlenku tohoto hnutí. Musí se neúnavně snažit objasnit ostatním tyto nové myšlenkové pochody a přetáhnout je na svou půdu, anebo je alespoň zviklat v jejich dosavadním přesvědčení. A jelikož rozšiřování nové myšlenky, čili propaganda, musí mít nějakou páteř, musí tato myšlenka vytvořit nějakou pevnou organizaci. Organizace získává své členy z všeobecných přívrženců získaných propagandou. Tato organizace bude vzrůstat tím rychleji, čím intenzivnější bude práce propagandy, a ta bude opět pracovat tím lépe, čím pevnější a silnější bude organizace, která za ní stojí.

Nejvyšším posláním organizace je proto starat se o to, aby v rámci členství v hnutí nevznikala jakákoliv vnitřní nespokojenost, která by mohla vést k rozdělení hnutí, a tím také k oslabení jeho práce. Dále by se měla starat o to, aby nevymřel duch rozhodných zásahů, nýbrž naopak, aby byl neustále obnovován a posilován. Počet členů nemusí růst do nekonečna, ba naopak. Jelikož pouze zlomková část lidstva je energicky a odvážně nadaná, muselo by hnutí, které by svou organizaci do nekonečna zvětšovalo, být tímto důsledkem jednoho dne nutně oslabeno. Organizace, tedy množství členů, které přerostou určitou hranici, ztrácí postupně svou bojovou sílu a nejsou nadále schopny rozhodně a úderně podporovat, respektive vyhodnocovat propagandu svých myšlenek.

Čím větší a vnitřně revoluční je myšlenka, tím aktivističtější bude její členská základna. Neboť s rozvratnou silou této víry je, pro její nositele, spojeno riziko, které se zdá být dobré pro to, udržet si od těla všechny malé, zbabělé maloměšťáky. Budou se v tichosti považovat za přívržence, avšak odmítnou to na veřejnosti potvrdit svým členstvím. Tím tedy získává organizace, zastupující skutečně převratné myšlenky, pouze ty nejaktivnější členy z propagandou získaných přívrženců. A právě v této, přirozeným výběrem získané aktivitě členů daného hnutí, spočívá předpoklad pro další stejně aktivní propagandu hnutí a pro úspěšný boj za uskutečnění těchto myšlenek.

Největším nebezpečím, které muže hnutí hrozit, je přílišné narůstání členské základny díky příliš rychlým úspěchům. Neboť dokud musí hnutí krutě bojovat, vyhýbají se mu všichni zbaběle a egoisticky založení lidé. O to víc se pak snaží vstoupit do jeho řad, čím větší a viditelnější je úspěch této strany.

Právě v tom spočívá to, proč mnoho vítězných hnutí před konečným výsledkem, nebo lépe řečeno před posledním dokončením jejich vůle, náhle z nevysvětlitelného vnitřního oslabení zůstali pozadu, rezignovali na boj a konečně postupně vymřeli. Z důvodů jejich prvních vítězství se totiž do jejich organizace dostala celá spousta špatných, nedůstojných, a především zbabělých členů, takže k boji rozhodná menšina byla náhle převálcována touto většinou, takže hnutí bylo donuceno oddat se zcela do služeb jejich vlastních zájmů, strženo na úroveň jejich vlastního zbabělého hrdinství a nicnedělání, čímž bylo znemožněno dokončení vítězství původní myšlenky. Fanatický cíl byl tímto setřen, bojová síla ochromena anebo, jak správně říká lidové rčení: "Do vína se nyní dostala voda". A potom, ani stromy nemohou růst až do nebe.

Proto je velmi nutné, aby hnutí čistě z pudu sebezáchovy, jakmile se mu nakloní štěstí a úspěch, okamžitě zastavilo nábor nových členů, a další zvětšování organizace provádělo pouze s největší opatrnosti a po důkladné kontrole. Pouze tak bude moci jádro hnutí udržet upřímně čerstvé a zdravé. Dále se musí postarat o to, aby hnutí vedlo výhradně jen toto zdravé jádro, to znamená, aby určovalo propagandu, která má vést ke všeobecnému uznání, a jako vlastník moci provádět úkony, které jsou nutné k praktickému uskutečnění jejich myšlenek.

Ze základu původního hnutí musí nejenom obsadit všechny důležité pozice dobytých útvarů, nýbrž musí vytvořit i kompletní vedení. A to do té doby, dokud se dosavadní základní principy a učení strany nestanou základem a obsahem nového státu. Teprve potom můžou byt zvláštní ústavě tohoto státu, zrozené z jejího ducha, dány do rukou jeho opratě. To však většinou opět probíhá pouze za vzájemného zápolení, jelikož je to spíše otázka vůle a působení sil, než lidského názoru, které jsou sice rozpoznány již od počátku, avšak které se nedají řídit donekonečna.

Všechna obrovská hnutí, ať již náboženského nebo politického rázu, vděčí svým největším úspěchům pouze rozpoznání a aplikaci těchto základních principů, a především bez přihlédnutí na tyto zákony jsou jakékoliv trvalejší úspěchy zcela nemyslitelné. Jako vedoucí propagandy našeho hnutí jsem se vší silou snažil nejenom připravit půdu pro pozdější velikost tohoto hnutí, nýbrž jsem se i velmi radikálním pojetím této práce snažil o to, aby organizace získala ten nejlepší materiál. Neboť čím radikálnější a vybičovanější moje propaganda byla, o to víc odrazovala všechny ty slabochy a plaché povahy a zabraňovala tak jejich infiltraci do původního jádra naší organizace. Zůstali snad našimi přívrženci, ale určitě ne s hlasitým zdůrazňováním, nýbrž v bojácném zamlčování této skutečnosti. Kolik tisíc jich mne tehdy ujišťovalo, že se vším naprosto souhlasí, avšak za žádných okolností se nechtěli stát našimi členy. Hnutí bylo tak radikální, že členství v něm vystavilo jedince mohutným výtkám, ba dokonce nebezpečí, takže se člověk ani nemůže divit, že počestní, mírumilovní občané zůstali stát, alespoň tehdy stranou, i když svým srdcem již tehdy patřili naprosto k věci.

A tak to také bylo správné.

Kdyby tito lidé, kteří s revolucí vnitřně nesouhlasili, tehdy vstoupili do naší strany, a sice coby členové, mohli bychom se dnes označovat nanejvýš jako dobročinné bratrstvo, v žádném případě však ne jako mladé, bojechtivé hnutí.

Živoucí a úderná forma, kterou jsem tehdy propagandě vtiskl, posílila a garantovala radikální tendence našeho hnutí, takže nyní byli ke členství připraveni - nehledě na výjimky, pouze skutečně radikální lidé.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)