Otázkou je, zda lze věřit současným německým politikům. Příliš liberální a naivistické představy zaměřené na ekologickou „očistu“ mohou představovat podobnou past jako v 30. letech 20. století v souvislosti s ideou sociálního socialismu, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista František Roček.

Proto v třicátých letech český Němec - dělník, řidič, horník, majitel obchodu s klobouky, sedlák, ti všichni mohli být ztotožněni s myšlenkou, že v Říši bude lépe. Neměli ale všednodenní zkušenosti o skutečném fungování Hitlerova německého státu. Stejně tak neměla jásající část Čechů v roce 1948 zkušenosti s životem v SSSR, aby mohla své vize o socialismu opřít o reálnou zkušenost.

Čeští Němci v roce 1938 přicházeli na náměstí a mohli v davu provolávat Vůdci a Říši slávu aniž překročili vágní meze fotbalového fanouškovství. A druhý den ráno šli do práce jako po fotbale a po strýcovsku si povídali, co asi bude dál. Tito lidé byli bez viny. Byli to fanouškové a jejich vina začíná až tam kde přerazí klacek o hlavu sympatizanta jiného klubu... Pravdou je, že svým chováním Čechům znepříjemňovali život. Ale skutečně vinni jsou organizátoři hnutí využívající schopnosti lidské duše identifikovat se s klubem, ideou, vůdcem, k násilnému cíli.

Druhá polovina roku 1938 je ve znamení nepřehlédnutelného katalogu násilností, provokací, vyhrožování a nakonec i vyhánění Čechů z Němci obsazovaného území. Lze to považovat za důsledky fascinace, ztotožnění se se svou vizí a za důsledky netrpělivosti na cestě za ideálem - Říší. Zde je největší těžiště obviňování českých Němců z násilí. Konkrétní zkušenosti Čechů z té doby byly skutečně traumatizující.

Jak tuto dobu hodnotí Miloslav John, autor dvoudílné publikace Září 1938, pojednávající o vojenských přípravách nacistického Německa a možnostech obrany ČSR a autor neméně rozsáhlé publikace Září 1938 - role a postoje spojenců ČSR:

Že nejlepším řešením budoucnosti se zdálo německému řidiči tramvaje v Liberci či v Ústí n. L. dosažení spojení s Německem, vyplývá z nabídky snů a představ cíleně předkládaných místními funkcionáři a politiky SdP ve spolupráci s německým nacistickým aparátem. Tento pocit umocňovala nerozhodná politika Francie a Velké Británie, která nahrávala Hitlerovým kalkulacím. Francie, spojenec ČSR váhala, protože od 1. světové války uplynulo pouze dvacet let a její následky byly v živé paměti. Cena hrozící války se politikům oprávněně jevila před občany - voliči jako neúnosná, pokud by se mělo jednat jen o tak malý lívanec, jakým je Československo. Británie Francii v rozhodování nepomohla, protože její politické reprezentace byla v obdobném dilematu - zda ustoupit Hitlerovi nebo riskovat konflikt kvůli tak malému území s tak národnostně pestrou (čili konfliktní) strukturou.

Typickým obrazem evropské velké politiky je W. Churchill. Po Čechách koluje báchorka, kterak nám W. Churchill držel v krizovém roce 1938 palce. Ale vzpomeňme si, co řekl již v únoru 1925 Churchill před výborem imperiální obrany - že žádná dohoda s Německem není možná bez revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa

Podívejme se na rok 1938. V květnu Churchill prohlásil, že vnější pomoc Československu je závislá na větší vážnosti v přístupu k řešení oprávněných stížností Němců žijící v zemi. S Henleinem v Londýně hovořil o možnosti decentralizace Československa, byť zároveň varoval před napadením ČSR. Až 9. září 1938 požadoval na vládě, aby varovala Hitlera, že napadení ČSR by znamenalo válku, píše C. Ponting v knize Churchill (s.365 - 366) a podle Pontinga existují určité důkazy, že navázal kontakt s Čechy a radil jim, aby se nepoddávali, protože se chystá Chamberlainův pád. A tím i změna britské politiky, a tím i šance pro Churchilla, který v té době byl odstaven mimo velkou politiku.

Byl Churchill, proti ostatním, vidoucím? Spíše se méně obával vzniku války, protože tehdy zastával naivní názory typu: tanky se těžko uplatní tak, aby došly k slávě, kterou měly v roce 1918, tankové a mechanizované jednotky nepřemohou Maginotovu linii, ponorky jsou zastaralou zbraní, které není třeba se bát, letadla nemohou ohrozit válečné lodě...

Předtím Češi mobilizovali a Němci nosili bílé podkolenky a z půd vystavovaly “zakázané” vlajky. Nehynoucí slávu a nenávist zajišťovaly skupiny Freikorpsu. Abwehr (nacistická špionáž) si již předtím, od léta 1938, stěžoval na otevřené protesty henleinovců, které ztěžují konspirativní činnost

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)