V souvislosti s tím je pro nás stále důležité téma totálně zničených česko – německých vztahů související s až zarážející hloupostí vzdělaného národa, který se dal jako tupé ovce vést na jatka světové války a škodil po celé Evropě i sobě. Nemůže se podobné zhroucení v německém prostoru opakovat v jiných souvislostech? Dnes opět vzbuzuje obavy svou neschopností omezit migrační invazi islámu. Ale koncem 30.let 20. století byla situace daleko horší, doslova tragická, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista František Roček.

Momentální zažehnání tzv. Mnichovské krize skončilo v roce 1939 březnovou okupací Čech a podzimním přepadením Polska. Doplatili na to i prostí lidé ve Francii a Velké Británii - budoucí oběti války. Francie a Velká Británie nepatří z tohoto pohledu mezi vítěze druhé světové války. Pouze jejich vojáci v průběhu války napravovali to, co zpackala jejich politická elita.

Po Mnichovu si lidé evropských demokracií oddechli, že nebude válka. A čeští Němci vítali usmívající se německé vojáky.

Ale již brzy poznali sudetští Němci jakou krutou hru si s nimi Hitler a henleinovci zahráli. A jak dopadla starost Francouzů a Britů o československý přístup k řešení oprávněných stížností Němců žijících v ČSR.

Čeští Němci se stali ještě v roce 1938 obětí války jako Češi. Tento společný osud budeme dokumentovat na oblasti severních Čech a v detailech na oblasti Ústí nad Labem.

V prvních dnech po Mnichovské dohodě v některých lokalitách utíkali před říšským záborem ve větší míře Němci než Češi.

V dokumentech Archivu města Ústí n. L. je např. zpráva četnické stanice v Bohosudově z 5. října 1938, obsahující přehled uprchlíků české a německé národnosti podle stavu ze dne 25. 9. 1938. Zatímco z některých obcí utíkali jen Češi, v Bohosudově uteklo 120 Čechů a 140 Němců, z dalších obcí např. v Maršově 27 Čechů a 30 Němců, v Nových Modlanech 19 Čechů a 32 Němců.

Restrikce, které uplatnil úřednický aparát ČSR vůči vlastním lidem v roce 1938 při migrací Čechů z obsazených Sudet do českého vnitrozemí, představují další hořkou kapitolu spojitých nádob tragédie Čechů a Němců.

Pro některé Čechy bylo nepříjemné překvapení, když jim bylo v odchodu ze Sudet bráněno a byli posíláni zpět do svých domovů. Smůlu měli především ti, kteří měli domovskou obec v Sudetech a neměli kam jít. Pražské úřady se snažily všemožně zabránit odchodu obyvatelstva do vnitrozemí. Utečenci způsobili těžko zvládnutelnou bytovou a zaměstnaneckou krizi. Bylo nutné ponechat je v náručí dobrotivého Adolfa.

Pro německé sociální demokraty to byl také velmi zlý čas. Mnozí z nich utekli, jiní tiše doufali, že je nacistická mašinérie přehlédne. Hitlerova rétorika nejen že hypnotizovala, ale přemýšlivé i znepokojovala. Vždyť předtím např. v Liberci či v Ostravě hráli němečtí a židovští chlapci společně ve fotbalových mužstvech... a najednou?

Události, které proběhly pro Henleinovu stranu SdP vítězně, byly zároveň i varováním. První varující signály přišly velmi krátce po okupaci pohraničí Adolfovými vojsky. Říšští Němci se chovali vůči svým, osvobozeným" bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním povýšenectvím a zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet za šlehačkou a uzenkami.

Sudety se proto na podzim 1938 staly turistickým šlágrem nacistických nakupovacích odborářských zájezdů. Autobusy byly dokonce zdobeny transparenty s rýmovačkami: "Vidí­li nás zdejší rádi nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl řeknem hned: Jezdit na šlehačku do Sudet".

Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na ohrožení pověsti lázní světového jména: "Účastníci zájezdů "Kraft durch Freude", zvláště ze Saska, si ve vřídlu ohřívají párky a dokonce si v něm myjí nohy".

Dochovala se také stížnost župní organizace žen na chování říšských soukmenovců adresovaná Konradu Henleinovi: "Návštěvníci z Německa zejména 1. Přicházejí v takovém množství, jako kdyby nebylo ve staré říši z čeho žít, takže musejí tuto zaslíbenou zemi Sudetskou župu náležitě vyexploatovat. 2. Kupují všechno, co jen spatří a mohou odnést, nejen ohromné množství kávy, masa a potravin, ale i oděvy, prádlo, látky a předměty všeho druhu. 3. Šlehačku a sladkosti jedí v takových množstvích, až je jim špatně. Tato žravost a odporné chování, ale také velký hluk, který kolem sebe tropí, naše lidi pohoršuje a vyvolává pobouření. 4. Muži přicházejí velmi často již v opilém stavu a ti, kteří jsou ještě střízliví, je rychle dohánějí. Dopad na naše lidi je zdrcující...” (atd.) Přitom v Karlových Varech byl předtím vítán Adolf Veliký nápisem ,,Knechtschaft ist vorbei" (Otroctví je pryč).

Karta se ale během války obrátila a čeští Němci přišli o jižní ovoce, čokoládu, kvalitnější cukrovinky a alkoholické nápoje, klesala kvalita masných výrobků, nedostatek byl i běžného ovoce, zeleniny a oděvů.

V letních měsících docházelo k neomluvené absenci, protože ženy chodily na sklizeň sena a žně, sbíraly lesní plody, aby získali sběrem a prodejem těchto plodin na přilepšenou. A práce pro Vůdce byla až druhořadou. A pohrůžky byly k ničemu, protože vzhledem k minimálnímu přídělu potravin a neuspokojivé výši mezd, mohli být vedoucí výroben a závodů (jak sdělovali vedoucí ve svých stížnostech) rádi, že dělají…

Čeští Němci - podnikatelé byli rozčarováni také tím, že se nenaplnila jejich vize: kvalitativní změna v hospodářské oblasti, tedy výhodné půjčky od říšských bank, daňové a cenové opatření, které by vedly k urychlené modernizaci podniků, které vzhledem ke krizi, které předtím byla, žily ze své podstaty.

Po připojení Sudet k Říši se prudce snížila nezaměstnanost, ale od září 1940 znovu vzrostla, protože v rámci vládního nařízení o válečném hospodářství ze září 1939 došlo i ke konfiskaci surovin v textilním průmyslu a k omezování přídělů surovin apod. a dokonce k zavírání některých provozů a nezaměstnanost stoupala… A poklesla až na přelomu dubna a května 1940. Válka ale potřebovala muže a tak nezaměstnanost rychle klesala a nakonec mnozí učni ani nemohli složit učňovské zkoušky, protože byli povoláni do Wehrmachtu, aby se nechali za Říši zabít…

Hořké bylo i další probuzení českých Němců. Henlein slíbil Hitlerovi dar za osvobození Sudet. Nějaké 4 miliardy Kč. Proto byla zřízena nenápadný úřad -  STIKO, zabývající se likvidací organizací.V jeho čele stál úředník - komisař pro likvidaci činnosti spolků a organizací.

V nařízení o spolcích se pravilo, že další činnost všech spolků a sdružení se statutem právnické osoby, či bez tohoto statutu, všech svazů, nadací a spolkům podobných subjektů závisí až na další na souhlasu komisaře. Všechny organizace byly rovněž povinny přihlásit komisaři svůj majetek. Takový souhlas byl dán jen nemnoha organizacím, které nacistický režim jako žádoucí podporoval. V praxi to znamenalo likvidaci prakticky všech českých spolků, ale i drtivé většiny spolků a podobných subjektů německých, z nichž mnohé měly prastarou tradici a mnohdy se významně "zasloužily" o rozmach sudetoněmeckého hnutí, jako kupř. turnerské (tělovýchovné) svazy, turistické spolky a mnohé další.

Likvidaci neušly ani záložny, úvěrová družstva, podpůrné a bratrské pokladny apod. Došlo i na různá kulturní sdružení, pěvecké, divadelní a jiné zájmové spolky. Ty byly jedním z projevů odlišností a specifik Sudet oproti Říši. To vše padlo. Nelze se divit, že např. z více než 700 spolků v policejním okrese Ústí nad Labem fungoval po několika měsících záboru jen jeden - Reitklub (jezdecký klub), jehož členstvo většinou tvořili prominentní nacisté.