JAK SE PROMÍTNE DO SMĚŘOVÁNÍ ČESKÉ REPUBLIKY A EU FAKT, ŽE SE V ROCE 75. VÝROČÍ UKONČENÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY V EVROPĚ NEKONAJÍ PIETNÍ AKTY?

---

Nejpřirozenější odpovědí je, že pandemie nebo živelné pohromy nemohou ovlivnit další směřování ČR v EU i mimo ni. Bližší pohled však ukazuje, že připomínka historických událostí starých 75 let má svůj aktuální politický význam. Ukazuje to i loňské usnesení Evropského parlamentu o evropské historické paměti.

Vzpomínat 75 let od konce II. světové války v Evropě znamená připomenout a ocenit její výsledky, hrdinství bojovníků proti německému nacismu a hodnoty, které spojenecká koalice v čele se Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británii vytyčila pro budoucnost. Jde o to, zda hodnoty vyjádřené v Atlantické chartě, v dokumentech spojeneckých konferencí v Teheránu, v Jaltě a Postupimi i v Chartě OSN jsou stále platné a inspirují. Cíle spojenců ve vztahu k Německu byly vyjádřeny na Postupimské konferenci v červenci a v srpnu 1945 konstatováním, že „německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal,“ Z těchto důvodů požadoval také „znemožnit jakoukoli nacistickou a militaristickou činnost nebo propagandu.“ Z těchto důvodů měla být německá výchova „kontrolována tak, aby byly úplně vyloučeny nacistické a militaristické doktríny a aby byl umožněn úspěšný rozvoj demokratických idejí.“

Největší tíhu války a největší ztráty na životech i v hospodářství utrpěl Sovětský svaz. Všichni spojenci tuto skutečnost uznávali a jeho zásluhy na vítězství oceňovaly a uznávaly. Vyjadřovaly to také nejvyššími vyznamenáními předních vojenských vojevůdců na příklad maršálů Žukova, Koněva a dalších. V důsledku vítězství nad Německem a jeho spojenci povstaly dvě supervelmoci – Spojené státy a Sovětský svaz. Bezpečnost světa a mír měly být zajištěny mechanismem OSN, jejíž Charta byla podepsána v San Francisku 26. 6.1945. Je v ní vyjádřeno odhodlání uchránit budoucí pokolení metly války a pěstovat snášenlivost a žít spolu v míru jako dobří sousedé.

Generace, která zažila válku a obrovské utrpení způsobené nacismem si uchovala ve své paměti zásluhy spojeneckých sil o vítězství i politiku, která umožnila Hitlerovi tuto válku rozpoutat. Po 75 letech tato generace odešla a zbylo jen málo pamětníků a ještě méně těch, kteří se o vítězství nad Německem a jeho spojenci zasloužili. Je proto užitečné tehdejší události připomínat, aby nedošlo znovu k válce a k panování ideologie, která tuto válku připravovala. Varovná je také masová desinformační kampaň, která provázela upevňování nacistické moci. Tolerovalo se, že Německo pod Hitlerovým vedením porušovalo závazky z mezinárodních smluv ve vnitřní politice a rozpoutalo teror proti židům pod hesly rasového antisemitismu a proti komunistům a demokratickým silám. Výsledkem této politiky se stala tak zvaná Mnichovská dohoda, kterou Velká Británie a Francie nabídla Hitlerovi jako kořist svého spojence Československo, aby je nejprve rozbil a nakonec uchvátil. Mnichovská dohoda také otevřela cestu tehdejším spojencům Německa, Polsku
a Maďarsku, aby se na rozchvácení Československa podílely. Marné bylo tehdejší varování W. Churchilla a některých dalších politiků před německou agresivitou a lživou propagandou.

V současné době jsme svědky falšování historie a vnucování jiné historické paměti. Podílí se na tom i Evropský parlament naposledy svým usnesením o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy z 19. září 2019. Za viníka války označuje Sovětský svaz se zřetelem na „pakt Molotov – Ribbentrop“ a „žádá proto ruskou společnost, aby se vyrovnala se svou tragickou minulostí,“ V té souvislosti kritizuje, že v některých členských státech zůstávají na veřejných prostranstvích pomníky a památníky oslavující totalitní režimy ve vztahu k II. světové válce. Usnesení činí ze státu, který nesl hlavní tíhu německé agrese, přinesl nejvíce obětí, viníka války a ruskému lidu ultimativní formou sděluje, jak má postupovat vůči svým státním institucím. Tuto výzvu podepsali zástupci států, z nichž mnohé tehdy uzavřely smlouvy s hitlerovským Německem, nebo jejichž jednotky se podílely jako spojenci Německa na válečných zločinech proti ruskému lidu a národům Ruska.

V době války bylo českému odboji zřejmé, že Mnichovská dohoda byla podstatným krokem ke světové válce. Československá vláda v Londýně v čele s Msgr. Šrámkem a prezident Beneš v prosinci 1941 vyhlásili, že Československo je ve válečném stavu s Německem od konce září 1938, kdy německé ozbrojené jednotky vstoupily na území Československa a že je ve válečném stavu také se všemi státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británii, USA a Sovětským svazem. Pro Československo začala válka a posléze doba nesvobody v souvislosti s Mnichovskou dohodou. Takové stanovisko hájil i Dr. Ečer před Norimberským tribunálem s válečnými zločinci. Politika mnichovanství ztroskotala a ukázalo se, že měl pravdu W. Churchill a jeho spolupracovníci.

Historická zkušenost i právní řád České republiky je jiný, než tvrdí Evropský parlament o evropské historické paměti. Napravit německou agresi znamenalo pro Československo odmítnout platnost Mnichovské dohody a vrátit se v předmnichovským hranicím. V době války žádné české jednotky nebojovaly po boku Německa, ale na všech frontách proti němu. Československo podpořilo po válce také vznik státu Izrael i jako další důsledek vítězství ve válce. Čeští poslanci Evropského parlamentu, kteří připustili pominutí významu Mnichovské dohody pro osud Československa a rozpoutání války se provinili proti právnímu řádu a státním zájmům České republiky. Pro československý nekomunistický odboj v době okupace Československa znamenal pakt Molotov – Ribentropp jen získání času pro přípravu Sovětského svazu na útok Německa. Přesvědčivě to vyjádřil významný publicista E. Sobota popravený na konci války ve svých „Glossách 1939-1945“.

Proti těmto hodnotám a stanoviskům odboje v současné době vystupují někteří komunální politici Prahy a předkládají nové pojetí historie. Nejsem schopen posoudit, zda jejich postoje pramení z neznalosti historie, z hlouposti nebo z poplatnosti postnacistické ideologii. Ukazuje se, že pro Českou republiku platí výzva spojenců o potřebě výchovy a úcty k těm, kteří svým bojem zachránili český národ před osudem, který mu po vítězné válce připravovalo nacistické Německo. Minulý režim potlačoval vzpomínky na zásluhy západních spojenců a jejich vojenských jednotek na osvobození Československa. Neočekávali jsme, že po obnově demokracie budou odstraňovány památníky těch, kteří osvobozovali Československo z východu a jejich památka bude hanobena. Zdá se, že tato skutečnost má větší význam pro paměť národa než aktuální pandemie.
Praha 7. května 2020                                         Václav Pavlíček