Postupim 1945 se dnes jeví jako Mnichov naruby. V roce 1938 nebylo Německo tak silné, aby si dovolilo přímý hazard a napadlo ČSR. Proto se Hitler pokusil o maximální tah na politickou branku vydíráním Francouzů a Britů – a skóroval. V roce 1945 skóroval Stalin, který vládl velké, vítězné, ale oslabené říši, zdevastované válkou, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista František Roček..

Stalin potřeboval rozdělit co nejrychleji Evropu na západní a východní blok, aby vzniklo jasné status quo, o které  v dohledné době nebude muset soupeřit. O vliv nad východní částí Evropy se nechtěl dát připravit. Na Jaltě bylo dohodnuto nejednoznačně posunutí polské hranice k Odře a Nise, ale existují dvě Nisy. Churchill myslel východní, Stalin oznámil v roce 1945 západní Nisu. Čili odsun 5 miliónů Němců z Polska. (H. Kissinger, Umění diplomacie, str. 444 - 448, Prostor 1996)

Současně s tím se projednával “transfer” německého obyvatelstva z ČSR a Maďarska. Mocnosti tak vyřešily “jednou pro vždy” citlivou zónu možných potíží - Němců mimo Německo. A Německo bylo rozděleno do čtyř zón.

Podobné bylo přechodové období změny režimu v roce 1938 a 1945 - čas nikoho. V roce 1938 se projevující postupnou ztrátou pozice československého státu v příhraniční zóně, obnovená policejními opatřeními a mobilizací a opět vystřídaná vakuem po odchodu československé státní správy do řádného obsazení pohraničí říšskou brannou mocí.

Pro Čechy byl rok 1938 v pohraničí ve znamení psychického vydírání, ohrožování bojůvkami českých Němců působícími mezi dvěma armádami. Vyhánění a ústrky byly “jenom” důsledkem nižšího stupně násilí - “fotbalového násilí” - řádění fanoušků vítěze “fotbalového klubu” FC Hitler.

Rok 1945 obrátil figurky na šachovnici. Dlouholetá deprivace českého obyvatelstva z Mnichova, okupace, stanného práva a války vedla k většímu násilí, než které proběhlo v roce 1938 v tzv. sudetských oblastech ze strany henleinovců. Násilí v roce 1945 bylo povzbuzeno také totálním vítězstvím spojenců nad Říší a s tím spojeným pocitem beztrestnosti.

Nemá smysl měřit kdo komu kdy více ublížil. Nelze hovořit ani o kauzalitě: že něco je důsledkem něčeho. Tragédie byla oboustranná. Umírali čeští i němečtí židé, oběti stanného práva, partyzáni i ti, kteří si jen nedávali pozor na pusu, a český Němec ztrácel své blízké na frontách, sociální demokraté mnohdy skončili v koncentrácích, český Němec byl ochuzen na kulturním a spolkovém životě a na budoucnosti, stal pouhým nástrojem vítězství. Značná řada českých Němců v posledních letech války prošla jistou “denacifikací” zklamáním.

Čeští Němci se tak dočkali dvojnásobné tragédie. Jejich sen shořel a přišel odsun.

Freikorps a revoluční gardy

Specifikem poválečného vývoje v pohraničí byly také revoluční gardy jako předvoj nového pořádku. Obdobně v roce 1938 byl Freikorps prodlouženou rukou říšské branné moci, diverzními jednotkami, předvojem nového pořádku. Ozbrojená střetnutí s Freikorpsem se množila po Hitlerově řeči 13. září 1938 a trvale zaměstnávala československé jednotky v pohraničí.

Paradoxně větší rozšíření diverzních akcí Friekorpsu zabránili velitelé Wehrmachtu, kteří si vynutili kontrolu všech jejich akcí a pravomoci akce zakázat. Revoluční gardy v roce 1945 měly naopak zajistit prvotní pořádek a bezpečnost. Byla to též armáda, která v mnoha případech zabránila gardě v rozšíření excesů na českých Němcích, byť incidenty při divokém odsunu šly i na vrub vojáků.

Gardy se začaly objevovat již v prvních dnech po osvobození. Část z nich patrně šla do pohraničí s dobrými úmysly, pomoci zajistit bezpečnost tohoto území, ve všeobecném povědomí však zůstali ti jejich příslušníci, kteří si spravedlnost představovali po svém. Byli to dobrodruzi, jejichž aktivita se vyznačovala rabováním i zabíjením Němců.

Na Ústecku vyvíjeli činnost gardisté ze středu Prahy, které vedli členové odbojové Zpravodajské brigády. Na sever Čech vyjel prapor Toledo.

Asi od 13. května se potulovali městem skupinky ozbrojenců, nikým zatím neidentifikovatelné. Mnozí, znalí českého i německého jazyka, ozdobeni trikolórou a jménem českých správních orgánů prováděli prohlídky domácností a výslechy jejich obyvatel. Po prohlídkách bytů nezapomínali podle vlastního uvážení odnášet zařízení a různé drobnosti majitelů, bez vydání potvrzení o zabavení. Zakročovaly proti nim i sovětské jednotky. Nevědělo se, jaké poslání tyto gardy vlastně mají.

Kolem 19. května vysílal oficiální pražský rozhlas zprávu pro pražské obyvatelstvo, aby příslušníci rodin, jejichž členové odjeli do Ústí nad Labem a jiných měst, přišli večer na nádraží, jelikož se gardisté vracejí a mají těžká zavazadla. Toto svědectví podal ve své kronice Alfred Piffl. Přítrž jejich řádění učinil až příchod oficiální československé jednotky z Loun o síle asi 120 mužů.

Gardisté, podřízeni vojenskému velení, začali hromadně opouštět město a drancovali v okolních obcích. V Povrlech je znám ještě z konce června případ Františka Schimetschka, řidiče v Kovohutích. Ten byl vyslýchán příslušníky revoluční gardy. Závodní výbor podniku se za něj postavil jako za loajálního Němce, který v době okupace vystupoval korektně vůči Čechům. Garda byla nucena upustit od jeho zatčení. Druhý den se Schimetschek oběsil na zábradlí v závodě. I takové byly výsledky výslechů revolučních gard. Z doby jejich působení bylo zaznamenáno v Ústí nad Labem a jeho okolí nejvíce sebevražd mezi německým obyvatelstvem.