Pro Soudní dvůr EU proto neplatí definice národního zájmu a neplatí demokraticky přijatá vlastní pravidla ochrany svých demokratických hodnot. Politika Bruselu podporovaná závislým soudem se změnila na výkon úřadu jakéhosi EU-protektorátu, když unijní soud (SD EU) v Lucemburku prohlašuje, že národní soudy nemohou rozhodovat o věcech týkajících se unijního práva ačkoliv se o žádné přijaté unijní právo nezřídka nejedná. Například o jaké přijaté právo se opřel SD EU při stanovení povinnosti umístit na svém území ekonomické migranty? O žádné, protože zakotvení principů solidarity není a ani nesmí být bezbřehé pro zdůvodnění jakéhokoliv soudního rozhodnutí.

Dovolujeme si zde upozornit, že na tentýž problém, tedy svévoli unijního soudu,  dlouho a marně poukazovala Velká Británie a politické  rozhodování Soudního dvora Evropské unie bylo jedním z vážných důvodů odchodu Británie z Evropské unie. Kdo tedy ve skutečnosti vede v EU tu skloňovanou „hybridní válku“?

Parafrází textu slavné skupiny Pink Floyd proto můžeme napsat, že kdysi hrdá srdce evropských národů jsou dnes přibita na špinavou zeď bruselských byrokratů a polévána pandemiemi genderismu, zeleného ohlupování a agresivního řevu nevolených hulvátů. Můžeme při prokázané podjatosti evropského soudu vůbec ještě hovořit o nějaké evropské demokracii?

Tato EU se vnitřně nezmění, protože probíhající rezignace národů v EU na svobodu a spravedlnost je zřejmá.  Rezignace je přiživována dotacemi, neoprávněným zvýhodňováním a účelovým přiznáváním nekonečných hrabivých „práv“.  Bruselské vytváření beznárodního císařství konzumu se stalo mnoha vládám a mnoha médiím jedinou proklamovanou správností. „Správností“, která má odvést pozornost od skutečných cílů autorů „Nového řádu“.

Byla to Evropa, jejíž válečné běsnění vyvolalo dvě světové války a je to opět Evropa, která pod kuratelou Evropské unie znovu začíná ohrožovat mír. Politické žaloby na členské státy EU, trvalé útoky Evropské komise na Polsko a Maďarsko, připravovaná žaloba na Německo, (které se jen logicky se znalostí dopadů hyperinflace Výmarské republiky a nástupu nacistické diktatury brání možnosti opakování takového scénáře), jsou produkty nebezpečného, nekontrolovaného a svévolného uvažování.

Skoro už nepřátelské vztahy EU s Ruskou federací, Spojenými státy a Velkou Británií, ostentativní nepřátelský postoj ke státu Izrael a nadbíhání totalitní Číně, je nebezpečnou kombinací, která mír ohrožuje, byť to tak na první pohled nevypadá. Dnes už zprofanovaná politická Nobelova cena míru udělená EU tuto vadnou politiku jenom maskuje. Mírová politika se nevytváří žalobami, vynucováním, vylučováním a nekonečným poučováním jiných zemí a národů.

„EU je zjevně nepřátelská ke křesťanský národům Evropy,“ říkají politici státu Izrael už veřejně, neboť proces bruselského vylučování zaznamenali. Brzy se podobného hodnocení dočkáme i z anglosaského světa. Všichni dobře vidí, že EU umožňuje diskriminaci původních národů a popírání platného práva, včetně popírání svobody na samostatné a svébytné rozhodování. O záměrné hospodářské likvidaci tzv. Střední třídy je toho popsáno už také mnoho. „Žluté vesty“ nejsou jen ve Francii, ale i ve Španělsku, Itálii, Portugalsku, Řecku, Belgii, a výčet nekončí. Každé utažení svobody vedlo a vede k tomu, že bohatí jsou bohatší a chudí ještě chudší. Vyvolávané krize jsou pro další zbohatnutí bohatých doslova ideální nástroj.

Je zřejmým faktem, že o svrhnutí nedemokratického a nesvobodného režimu EU žádná z 27 vlád členských států nemá zájem. Pochopili to jako první Britové a zvolili odchod z EU, jakkoliv se může někomu zdát být ekonomicky nevýhodný. V blízké době bude v EU jen hůř, byť ústavní soud Spolkové republiky naznačil, že ani demokracie ani zdravý rozum ještě nejsou úplně poraženi.

Absurdita politicky bezohledně prosazované „eu-oprávněnosti“ mění právo v cár papíru, vyplněného nekončícím sobectvím a výsměchem slušnosti. Požadavky na kde co, umožnit pobyt kde komu, nařizovat bez mandátu z voleb...to vše vydávané za „právo“, se vystupňovalo do společenské hysterie bez toho, že by někde evropské vlády razantně přistoupily k omezení tohoto trendu, s odvoláním na vlastní mandát vzešlý z voleb. Jako by se volby v členských státech EU staly jen divadelním představením.

Protože jak je uvedeno v úvodu, je-li nějaká skupina lidí oproti platnému právu zvýhodňována na úkor jiné, pak jde diskriminaci. Diskriminace znamená obvykle nežádoucí omezení. Bruselské vylučování ale sleduje jiný, podstatně horší cíl.

Původní Evropský občan se stal pro Brusel pouhým číslem ve statistikách bez toho, že by v budoucnu měl mít možnost cokoliv zásadně ovlivnit. Připomeneme, že vhazováním lístku do volebních uren se socialismus nezboural. V Evropské unii probíhá totéž. Tak jako volby v socialismu nezbouraly politbyra svých vládců, stejně tak volby v EU nezbourají politbyro Bruselu přiživované globalismem a unijním soudem pokřivovaným evropským právem.

Vylučování původních evropských národů, stupňované politikou EU a nadnárodních institucí, bude proto dál na pořadu dne.