Tak nám končí další První máj. Zažil jsem jich už skoro sedmdesát. Když mi byly čtyři roky, vzal mě můj tatínek poprvé do prvomájového průvodu. Nesl mě na ramenou a já radostně mával červenomodrobílým praporkem. A nejinak tomu bylo i v dalších letech. Tenkrát jsem ovšem netušil, že můj otec, který byl v té době nejen zaměstnancem cukrovarnického kartelu, ale i podnikatelem, si účastí v prvomájových průvodech vylepšoval svůj kádrový profil. Byl totiž až do roku 1950 tichým společníkem pana Josefa Horčice, majitele sázkové kanceláře.

Jaroslav Čejka

Ta sázková kancelář sídlila v ulici Na Příkopě, v místech, kde byl později otevřen Dětský dům, dnes už samozřejmě dávno zaniklý, a specializovala se na koňské dostihy. Její majitel dostihům nerozuměl, zato můj otec ano, protože chodil na „koníčky“ už od svých devíti let, tedy od roku 1918. Bydlel na Letné, kousek od klusáckého stadionu, který v té době stál na Letenské pláni. To už dnes málokdo ví. Skoro nikdo. Po letech, v době svých hráčských začátků, chodil k mému tatínkovi pro rozumy i textař Michal Horáček, jenž si po roce 1989 založil sázkovou kancelář Fortuna, kterou později prodal, a stal se multimilionářem. S ním a s Michaelem Kocábem jsem se setkal na přelomu října a listopadu roku 1989 v kavárně Slávia (to ještě multimilionáři ani jeden ani druhý nebyli), abych jim pomohl s publikováním jejich iniciativy Most v časopise Tvorba. Dějiny však byly rychlejší. (Nebo já moc pomalý?)

Ale vraťme se k těm prvomájovým průvodům. Tatínek mě na ně vodil proto, aby z nich mohl brzy zmizet. I jeho nadřízeným bylo jasné, že malé děti potřebují často čurat a čurat v průvodu jaksi nešlo. Později jsem chodil do prvomájového průvodu už sám se školou a ještě později se svými spolupracovníky. To už povinně. Jen dvakrát jsem se pokusil vzepřít – jednou na střední škole (na vysoké jsme do průvodu chodit nemuseli) a podruhé ve svém prvním zaměstnání v pražském Hydroprojektu, ale neúspěšně. Nakonec jsem po zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ z Hydroprojektu raději odešel a šel jsem dělat kulisáka. Kulisáci do průvodu také nemuseli. Takže jsem se vyhnul i tomu „existenčnímu“ v roce 1969, kdy se Václavským náměstím od Národního muzea k Můstku valily desetitisíce lidí, schovaných pod deštníky, protože lilo jako z konve.

Když novomanželům prší v den jejich svatby, říkává se, že jim prší štěstí. Ale většině účastníků tehdejšího průvodu žádné velké štěstí nepršelo. Zato doktoru Husákovi ano. Po čase se stal tajemníkem generálním, a pak i prezidentem republiky. Taky začal mluvit česky, tedy alespoň občas. Pořád si ale pletl prohlídku s přehlídkou, takže opakovaně zdravil „tuto velkolepou prohlídku pracujících“, aniž by si někdo z jeho okolí troufl upozornit ho na jeho omyl. Takže když jsem v následujících letech už zase musel na 1. máje chodit (to už se konal jen jako „manifestace“ na Letenské pláni), říkalo se tomu „jít na prohlídku“. A když soudruh doktor skončil svou povrchní politickou anamnézu, diagnózu a navrhl terapii, prchali jsme do letenských hospod na pivo.

Za mých mladých let však První máj nebyl ani zdaleka jen svátkem práce. Byl také svátkem lásky, jak dokazovaly spontánní sešlosti u Máchova pomníku na Petříně, které se obvykle protáhly dlouho do noci, i když už nepříliš kolektivně (většinou jsme si vystačili v párech). Ráno pak Petřín občas připomínal Seifertovy verše, které se tu pokusím citovat zpaměti a tedy nejspíš nepřesně, za což se předem omlouvám:

Kalhotky svoje

viset na křovíčku

nechala tenkrát.

I dnes se to stává.

Ó, česká paní,

buďte věčně zdráva!

V letech, kdy byl povolený majáles, se První máj stával navíc svátkem mládí a recese. Pamatuji se na ten slavný z roku 1968, na kterém byl horkým kandidátem na krále majálesu student stavební fakulty Sedláček, ale nakonec vyhrál americký beatnický básník Allan Ginsberg (krátce po majálesu z republiky vyhoštěný). Slovenský redaktor jistého celostátního deníku ve své reportáži zaměnil studenta Sedláčka za českého sedláčka a „málo chýbalo“ a psal o družstevním rolníkovi. Vítězství amerického beatnika nad tuzemským zemědělcem ho evidentně roztrpčilo.

Po roce 1989 organizované prvomájové průvody skončily. Na některých místech se začaly pořádat jakési parodie na ně, při kterých nechyběly alegorické vozy, rudé prapory, ba ani uniformy Lidových milicí, ale zábavné to bylo jen pár let – pak už to bylo jen trapné. Dnes pořádají ve velkých městech své jalové oslavy politické strany a anarchisté s neonacisty se za asistence policie obvykle poperou. Demokracie jak řemen!

Ale klasický První máj jaksi vyšuměl. Nahradilo ho pálení čarodějnic a ohňostroje v předvečer měsíce lásky. A nevím, nevím, jestli se ještě někdo schází u Máchova pomníku na Petříně. Jisté je jen jedno: lavičky, které bývaly v pražských parcích za teplých jarních nocí beznadějně obsazené milenci, jsou dnes buď prázdné, nebo je okupují bezdomovci. Nepřijde vám to příznačné? Nebo, řečeno módním cizím slovem, symptomatické? Mně ano. Podobně jako parodie úvodních veršů Máchova Máje, kterou jsem nedávno četl napsanou neznámým autorem na pivní tácek:

Byl pozdní večer, první máj,

večerní máj byl, lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas

– a já jak plamen svíce zhas´…

Ještě tomu chybí zvolání: „Hynku! Viléme! Viagro!“ a nemělo by to chybu. Přiznám se bez mučení, že na otázku „Kde domov můj?“ mám někdy chuť odpovědět: „V ……“ Ale ne, neřeknu kde, to by bylo zase v rozporu s kodexem blogera. Ostatně mladším čtenářům, kterým se dnešní doba líbí a jsou v ní šťastní, se za své skuhrání pokorně omlouvám. Třeba si na mne za nějakých padesát let vzpomenou a mé stesky trochu pochopí. A těch starších, kteří na své mládí nemají dobré vzpomínky, je mi líto. A omlouvám se jim také. Sice ne za sebe, ale za ty, kteří jim ho pokazili.

Zdroj: Blog autora