Úvod - Jak bylo 11. září plánováno a provedeno

Práce únosců z 11. září 2001 ukazuje, že bezproblémovou první vlnu útoků na New York umožnil prvek překvapení. Poté však tato výhoda zmizela a v tu chvíli, jelikož šlo o mnohočetný útok s několika dopravními letadly, zbytek mise ohro-žovala každá sekunda zpoždění. A ačkoliv je čas důležitý v každém plánu, pro tyto únosce byl čas s velkým Č naprosto rozhodující. Zpoždění mezi útoky v New Yorku a úderem na Pentagon, následovaným havárií letu United 93 v Pensylvánii, zname-nalo strategické selhání, a to i navzdory dosažení velkého taktického úspěchu.

Téměř všechna pozornost kolem 11. 9. se soustředila na dokonané strašlivé činy únosců. Přesto je přinejmenším stejně tak důležité soustředit se na to, co neudělali

– jak se měl útok rozvinout a jak bylo naplánováno jeho úspěšné provedení. V tom únosci selhali a toto selhání se může ukázat jako příčina jejich zkázy.

Útočníci si k únosu vybrali čtyři výborné lety. Všechny měly odletět v rozmezí několika minut ze tří různých letišť. Patřily mezi první ranní lety, a proto u nich byla nejmenší pravděpodobnost zpoždění. Kvůli nepředvídatelnému načasování rolování na těchto vytížených letištích se dalo těžko říct, které letadlo zasáhne cíl jako první. Kdyby to však šlo dobře, mohla všechna narazit v rozmezí minut, neli sekund.

Všechna letadla byla plně natankovaná, naložená a vyjela z vrat hangáru přesně podle časového plánu. Let American 11 vyjel z vrat v Bostonu v 7:50. Let United 175 vyjel rovněž v Bostonu v 7:59. United 93 vyjel v Newarku v 8:01 a American 77 v Dulles v 8:10.

V tu chvíli byla dobrá šance, že se všechna letadla dostanou do 8:15 do vzduchu, do 8:40 budou připravena k ovládnutí a brzy shoří po zásahu svých cílů. Do 9:11, což je dost zajímavé, by Američané byli svědky něčeho ne nepodobného armage-donu.

To, co se stalo ve skutečnosti, bylo dost hrozné. Vezměme však v úvahu účinek téměř souběžných úderů na Světové obchodní centrum, Pentagon a zničení Kapitolu. A právě to bylo v plánu: zabití tisíců Američanů v pekelných mukách v živém televizním přenosu a zároveň gilotinování nejznámějšího symbolu republiky. Jakkoli byl psychologický dopad 11. 9. hluboký, trauma z toho, co se mělo stát, kdyby všechna kolečka zapadla do sebe, si lze sotva představit či odhadnout. Každopádně by to mohlo vyvolat prakticky neomezené politické důsledky, a to na hodně dlouho.

Kdyby všechno šlo podle plánu, únosci mohli čekat zuřivou, ale bezvýslednou reakci americké obrany. Do 9:11 by Američané byli ve stavu hlubokého šoku a skutečného teroru. Prezident by pronesl pochmurnou řeč v základní škole, kde ukazoval spoluúčast s americkými studenty, když četl nějaký příběh sedmiletým dětem. Bylo by jasné, že neexistuje nic, co může dělat, když odstartovaly stíhačky z Cape Cod do Doveru, Marylandu a Hampton Roads, jen aby zjistily, že zákeřný útok dávno skončil a k nebi stoupá pouze dým. Zločince by pak brzo identifikoval a okázale vyslal americkou armádu do nové éry odplaty.

Jenže takhle se to nestalo. Když se onen taktický plán analyzuje v leteckých pod-mínkách, je jasné, že únosci selhali nejen tím, že nedokázali narazit letem United 93 do Kapitolu, ale nedosáhli jednoho z nejdůležitějších cílů celé mise. Selhali, protože kvůli zpoždění a průtahům se ve všech případech ukázala skutečná iden-tita pachatelů – ne jen konkrétních únosců, ale plánovačů a architektů celé mise. Činnost i nečinnost malého počtu odborníků v exekutivní složce před i po útocích byla pozoruhodná. Ale je to jejich jednání během poněkud zdlouhavé noční můry 11.9., které nakonec přivede pachatele na světlo, ne-li před spravedlnost.

---

Fotografické snímky z 8:46 ukazují, jak AA11 naráží do severní věže a únosci UA175 právě tou dobou v dokonalé synchronii ovládají pilotní kabinu. AA77 –letadlo mířící na Pentagon – mířilo západním směrem v normální letové hladině,vzdalujíce se rychlostí 500 mil za hodinu (800 km/h) od cíle a do únosu stále zbývalo 5 minut. Únosci UA93 odstartovali teprve před 4 minutami z Newarku po 40 minutovém čekání způsobeném dopravní situací. Dostali se extrémně blízko k promeškání prvního rozhodujícího časového okna, ale dosáhli ho, i když jen na 4 minuty. Zpoždění na rušných letištích lze těžko předvídat. Útok UA93 byl kvůli dlouhému čekání v ohrožení dřív, než vůbec odstartoval. Včasné vyvezení letadla z hangáru pozemním personálem může znamenat obrovský rozdíl ve startovním pořadí.Kolem 8. hodiny ranní je na všech významných letištích naplánována spousta letů.Pokud jste na ranveji první, vaše doba odbavení bude minimální. Pokud si však nevyžádáte vytlačení na dráhu do nějakých, řekněme, 8:02, může před vámi být 15 jiných letadel. Každý start zabere v průměru 3 minuty, takže 15 letadel znamená zpoždění 45 minut. Vypadá to, že UA93 byl na startu zhruba 12. v pořadí – což je úplně normální, ale katastrofální pro taktický plán. Toto dlouhé čekání téměř zničilo jedno z kritických oken taktického plánu.Cílem bylo mít všechna čtyři letadla ve vzduchu a útočném postavení dřív, než řízení letového provozu a NORAD zjistí, co se děje. Prvek překvapení v sobě zahrnuje určité množství času, které systému trvá, než přepne z normálně probíhajícího dne na takový, v němž je jeden nouzový případ, a než si uvědomí, že je stát pod útokem. Zpoždění UA93 o pouhé 4 další minuty by zničilo kritické časové okno,protože letoví kontroloři a dokonce i piloti United 93 by viděli Světové obchodní centrum v plamenech na vlastní oči ještě ze země na newarském letišti.

---

Pokud je v myslích Američanů něco jisté, pak to, že je za útoky z 11. 9. odpovědný Usáma bin Ládin, nepolapitelná, temná a zlá postava. Víme to, protože nám to sedm let dnes a denně tvrdí a opakují důvěryhodná média a v americké diskusi se to stalo „obecně známou skutečností“.

V Americe před 11. 9. platila zásada „nevinen, dokud není prokázána vina“. Ve světě po 11. 9. se stalo normou odsuzovat podezřelé bez soudního procesu či bez vyslechnutí obžalovaného. V mediálních soudech bez přísah a svědectví byla unesena a zničena sama spravedlnost.

Text u bin Ládina na webu FBI vypráví zajímavý příběh. Je těžké to pochopit a doufám, že sedíte, ale vysvětluje se tam, že Bushova vláda možná nebyla při vysvětlování pátrání po Usámovi bin Ládinovi úplně upřímná.

Když se podíváme na seznam FBI nejhledanějších teroristů, opravdu tam na-jdeme barevnou fotografii hubeného Saúda s olivovou pletí, bílým turbanem a vy-jmenovanými teroristickými činy. Je hledán v souvislosti s bombovými útoky na americká velvyslanectví v Dár as-Salámu v Tanzánii a v keňském Nairobi 7. srpna 1998, a samozřejmě kvůli – hej, počkat! Nejsou tu uvedeny útoky z 11. září 2001! Jak je to možné?

Neviděli jsme snad všichni v roce 2004 jeho „přiznání“ v celostátních televizích a nečetli interpretované přepisy ve všech významných novinách? Dvouminutové segmenty těchto nahrávek neanalyzoval nikdo jiný než odborníci z NBC News, Fox a CNN. Proto všichni mimo jakoukoliv pochybnost víme, že to je bin Ládin, kdo řídí světový terorismus a kdo naplánoval a provedl 11. 9., ačkoliv skoro nikdo z nás nedokáže rozluštit jediné slovo, co řekl. A ačkoliv neexistuje žádné vysvětlení či objasnění – ani jediné – jak vlastně dokázal naplánovat 11. 9. a porazit americké ozbrojené síly, Amerika ho usvědčila. Rozsudku ve věci největšího trestného činu v historii Ameriky bylo dosaženo bez důkazů, svědectví, soudu nebo poroty.

U profilu Usámy bin Ládina na webu FBI se uvádí, že měří 190 až 195 cm, váží asi 75 kg, je levák a chodí o holi. Když se dobře podíváte na video s „přiznáním“, zveřejněné pět dní před prezidentskými volbami v roce 2004 („říjnové překvapení“), vidíte klidného muže čtoucího svou řeč pro média ve zlatavém hábitu a klasickém bílém turbanu, držícího napsaný projev v rukou jako moderátor zpráv. Má šedé vousy a občas bere listy papíru do… pravé ruky? – přestože to vypadá, že s levačkou hýbe normálně. Při bližším pohledu se ukazuje, že má menší a jemnější ruce než bin Ládin na známých obrázcích, má plošší a širší nos než na známých obrázcích a – hej! Tohle vůbec není bin Ládin!

Navíc v přepisech onoho vágního videa s „přiznáním“ říká „bin Ládin“ o celé akci věci, o nichž víme, že nejsou pravdivé.

Na dalším videu, zveřejněném pouhých pár dní před šestým výročím útoků, je zase jiný muž s tmavou pletí. Tentokrát má úplně černé vousy a menší hlavu než ve verzi z roku 2004.

První falešný bin Ládin se objevil koncem roku 2001 a po provedení podrobných technických porovnání s dřívějšími nahrávkami bin Ládina oznámila uznávaná laboratoř Dalle Molle Institute ve švýcarském Lausanne, že… to skutečně není on. Arabští experti se smějí představě Araba barvícího si šediny, znak moudrosti a integrity. Další arabský expert prohlásil, že falešný bin Ládin je zhruba o 20 kilo těžší než 75 kilogramů uváděných FBI.

Další vyšetřování do celé věci vnáší nové světlo. V USA se skoro vůbec nezveřejňovalo, že Usáma bin Ládin v rozhovoru pro celostátní pákistánské noviny Ummat září 2001 jakoukoliv účast na útocích z 11. 9. popřel. Chová se takto terorista?

Světový vůdce džihádu na vlastní půdě odmítá zásluhy za porážku největší vojenské mocnosti?

„Už jsem řekl, že do útoků na Spojené státy z 11. září zapojen nejsem. Nic jsem o těch útocích nevěděl, ani nepokládám zabití nevinných žen, dětí a ostatních lidí za čin hodný ocenění.“ O tomto rozhovoru v amerických médiích stěží padla zmínka. Bin Ládin potvrdil svůj hněv vůči armádě Spojených států a saúdským nevěřícím, kteří Ameriku podporují, ale zatvrzele odmítal spoluúčast na útocích?

Rovněž řídce byly v amerických médiích publikovány nekrology z pákistánských novin Observer a egyptských Ad-Wafd z 26. prosince 2001: Podle svědků pohřbu bin Ládin 14. prosince 2001 zemřel na selhání ledvin a byl pohřben v neoznačeném hrobě v drsných afghánských horách. To by mohlo vysvětlit, proč bývalý náměstek ředitele protiteroristického oddělení FBI, jenž vedl vyšetřování útoků z 11.9., v roce 2002 řekl, že věří, že je Usáma bin Ládin mrtvý. Mohlo by to vysvětlit, proč pákistánský prezident Mušaraf v roce 2002 řekl, že bin Ládin je nejspíš mrtvý, když se předtím objevily zprávy, že je v posledním stádiu selhání ledvin a v červnu 2000 dostal umělou ledvinu. Aby umělá ledvina fungovala, potřebuje čistou vodu, sterilní prostředí a co je nejdůležitější, elektřinu. Mohlo by to vysvětlit, proč izraelská zpravodajská služba Mossad v roce 2002 oznámila, že je bin Ládin „nejspíš mrtvý“. Mohlo by to možná vysvětlit, jak mohl prezident Bush upřímně říct: „Po-dívejte, já nevím, kde je … jasné?“ Mohlo by to vrhnout nové světlo na prohlášení „Buzzy“ Krongarda, muže číslo tři v CIA, který řekl: „Dá se říct, že jsme na tom lépe s ním (na svobodě).“

Když nám naše technologie údajně umožňují přečíst poznávací značku z vesmíru, jeho smrt by mohla vysvětlovat, proč ho zvláštní jednotky nedokážou najít

– proč i přes moderní satelitní sledování, průzkumné letouny a mimořádně sofistikovanou a zobrazovací detekci nedokážeme najít těžce zdravotně postiženého super teroristu. Místo toho pokaždé dokážeme najít nějaké staré nebo podvodné video napomáhající permanentnímu udržování strachu.

---

V zásadě jediný důkaz, že 11. 9. byla operace Al-Kájdy, spočívá v přiznáních jed-noho muže, Chálida Šejka Mohameda. Víme, že CHŠM, jak byl uváděn v různých zprávách, si prožil krušné chvíle, aby si na svou roli v 11. 9. vzpomněl. Nahému a s nohama přivázanýma k vyvýšené desce mu v poloze hlavou dolů pomalu lili vodu z kbelíku do nosních dírek. Když se dusil vodou tekoucí do plic, měl intenzivní pocit, že se topí. Přirozenou lidskou reakcí je snaha přežít a jediný způsob, jak přežít, je říct agresorovi cokoliv chce slyšet. Je to takhle prosté. Hlavní důvod, proč nepoužíváme waterboarding tady v Americe, je ten, že se z něj prostě nedozvíte pravdu, ale jen slova odvracející bezprostřední smrt. Po dvou letech této „léčby“ a po roce spánkové deprivace, vrčících psů a ponižování se CHŠM „přiznal“ ke všemu zlu na planetě za posledních 15 let – k plánování dalších 31 útoků po celém světě.

Později jsme se dozvěděli, že jeho výslechy byly natáčeny, ale nahrávky záhadně zmizely. Komise pro vyšetřování 11. 9., fungující podle přání Bushovy vlády, označovala vyšinutého CHŠM za „super teroristu“ nebo „teroristického prostředníka“. V červnu 2008 stanul před vojenským soudem na Guantánamu. Spoutaný a ne-souvisle blábolící si v první řadě stěžoval, že soudem stanovený kreslíř zkazil jeho profil, konkrétně že mu namaloval moc velký nos. Za druhé si ve své zmatečné řeči stěžoval, že byl posledních pět let mučen.

V projevu v září 2006 informoval národ o úspěšnosti waterboardingu sám prezident. Ohledně dalšího vězně, takzvaného šéfa plánování Al-Kájdy, Abú Zubajdy, Bush řekl: „Věděli jsme, že Zubajda má další informace, které by mohly zachránit nevinné životy, ale přestal mluvit. Jak pokračovalo jeho vyslýchání, začalo být jasné, že má výcvik, jak výslechu odolat. A tak CIA použila alternativní postupy. Nemohu popisovat konkrétní použité metody – myslím, že chápete proč“ – a udělal pauzu – „ale mohu říct, že to byly tvrdé postupy. Když jsme ho našli, byl vzdorovitý a odpovídal neurčitě. Netajil se nenávistí k Americe. Při výsleších nejprve prozrazoval to, co pokládal za bezvýznamné informace – a pak přestal spolu-pracovat úplně. No, ve skutečnosti se ty ‚bezvýznamné‘ informace, které nám dal, ukázaly být docela důležité. Například prozradil, že organizátor 11. 9. byl Chálid Šejk Mohamed.“

Komise pro vyšetřování 11. 9. došla k závěru, že „organizátor“ těchto útoků byl Chálid Šejk Mohamed s finanční a logistickou podporou Usámy bin Ládina. Jenže závěry – nebo předpoklady – komise jsou založeny výhradně na svědectvích ze třetí ruky. Je zajímavé, že s CHŠM a dokonce ani s jeho vyšetřovateli nesměl nikdo z komise mluvit. Američané dostali důkazy, které představují jen o málo víc než slova mužů za oponou. Naše vláda předává „přiznání“ vězně médiím poté, co byl mučen, bez jakéhokoliv zpochybnění jeho autentičnosti, a stejně jako v případě nahrávek s „přiznáním“ Usámy bin Ládina nám poskytuje další neověřený zdroj dezinformací. Když vezmeme v úvahu, že pouze jeden ze sedmi Američanů dokáže na mapě najít Irák, je takové podvádění lehčí než vzít dítěti bonbón. Je udivující, že komise pro vyšetřování 11. 9. napsala ve své závěrečné zprávě toto:

„Následující kapitoly o spiknutí 11. 9. rozhodujícím způsobem spočívají na in-formacích získaných od dopadených členů Al-Kájdy… Vyhodnocování pravdivosti sdělení těchto svědků bylo… náročné. Náš přístup k nim byl omezen na hodnocení zpravodajských informací založených na hlášeních z míst, kde probíhají výslechy. Navrhovali jsme otázky k výslechům, ale neměli jsme žádnou kontrolu nad tím zda, kdy nebo jak budou konkrétní dotazy položeny. Ani jsme nesměli mluvit s vyšetřovateli, abychom mohli lépe posoudit věrohodnost vězňů a vyjasnit nejednoznačná vyjádření. Bylo nám řečeno, že by naše požadavky mohly narušit citlivý proces výslechů.“

Takové svědectví by neuznali ani na přestupkové komisi, ale ve světě po 11. 9. nám stačí, abychom věděli, kdo naplánoval masakr 3 000 lidí. Hasiči města New York přišli o 343 členů, policie o 23, skoro 200 lidí vyskočilo vstříc smrti z hoří-cích věží, United a American Airlines přišly o 33 členů posádky a 314 pasažérů, letištní bezpečnostní služba byla poražena, armáda USA byla poražena, americká ekonomika byla narušena, máme odposlechy bez povolení soudu, dvě války se 4 000 mrtvými americkými vojáky, dalšími sto tisíci fyzicky a duševně invalidními a možná další milion mrtvých na Středním východě. Přesto chceme jako vysvětlení nebo závěr předložit jen zvěsti ze třetí ruky od vězňů mučených waterboardingem.

I pokud tyto dvě kapitoly zvěstí z doslechu přijmeme, pořád nemáme žádné vysvětlení pro pokročilé taktické znalosti, logistickou podporu či letecký výcvik nutný k takové misi.

Zpráva komise si dělá ambice zeširoka popsat myšlení Usámy bin Ládina, jak ho vylíčil organizátor CHŠM. Například v ní stojí, že „CHŠM v létě 2001 oslovil bin Ládina s nápadem rekrutovat pilota saúdskoarabského vojenského letectva, který by ukradl stíhačku a napadl izraelské město Ejlat. Bin Ládinovi se ten návrh prý líbil, ale nařídil CHŠM soustředit se nejdřív na operaci 11. 9.“

Připadá ještě někomu tahle představa nepravděpodobná? CHŠM měl navrhovat malou akci s použitím unesené stíhačky k napadení malého izraelského města, přičemž zároveň organizoval logistickou noční můru toho, co představovalo 11. září. Je to napsané, jako kdyby Al-kájdu odposlouchávali a uměli číst myšlenky Usámy bin Ládina. CHŠM popisují jako absolutního génia, věnujícího se řadě úkolů na několika kontinentech a zároveň řídícího největší teroristický útok v historii. Konspirační teorie o CHŠM ve zprávě komise pro vyšetřování 11. 9. je stejně nepravděpodobná jako teorie o zasažení Pentagonu řízenou střelou.

---

Do této chvíle jsem se omezil na události kolem 11. září a otázky i události následující poté. Řekl jsem, že klíčové pochybnosti o oficiální verzi útoků ve mně vyvolaly vlastní zkušenosti pilota aerolinií. To je pravda.

Nicméně stejně důležité je to, co jsem neřekl: že základem pro tyto pochybnosti byla jedinečná řada událostí, které jsem zažil jako mladý pilot v 80. letech.

Byl jsem zapojen – pouhých 5 měsíců, ale zato velmi silně – do takzvaných „černých operací“, jasně nezákonných aktivit, odehrávajících se ve skrytém světě, kde naše vláda najímá soukromé dodavatele k provádění špinavostí, o nichž většina z nás předpokládá a doufá, že by je vláda nikdy neudělala. Jenže dělá. A dělala. A v tomto případě jde o veřejně přístupná fakta.

Byl jsem pilotem v tajné operaci dodávek zbraní, peněz a skoro určitě pašovaného zboží pro soukromé dodavatele spolupracující s plukovníkem Oliverem Northem, který zase spolupracoval s Bílým domem, přesněji řečeno s viceprezidentem Georgem H. W. Bushem v aféře dnes známé jako Írán-Contra. Šlo o plán na prodej zbraní – ilegálně – na podporu – ilegální – nikaragujských kontrarevolucionářů neboli „contras“. Co je už méně známo, ještě odpornější součástí této operace bylo získávání peněz ze středoamerických drog na zbraně pro contras.

Jak ještě popíšu, tři klíčoví „zaměstnanci“ – dodavatelé – této operace, všichni piloti, byli za podezřelých okolností zabiti, když začali pro zaměstnavatele – tj. tajné nitky v rámci americké vlády – představovat potenciálně rizikový faktor. Já jsem byl čtvrtý, ale subdodavatel. Jelikož má práce skončila a protože jsem byl tak mladý a zapojený do celé věci jen krátce, Strýček Sam možná ani nevěděl, že existuji a čeho jsem byl svědkem.

Až to zjistí, nebude mít radost.

---

V 8:55, 32 minut poté, co ústředí v Bostonu zahájilo kroky směřující k vyslání stíhaček k unesenému 767, telefonovala poradkyně pro národní bezpečnost s prezidentem Georgem Bushem sedícím v limuzíně před základní školou v Sarasotě na Floridě. Do New Yorku měl daleko, ale sledoval živé vysílání ABC a CNN. Tři minuty po nárazu už tyto záběry běžely na obrazovkách od New Yorku po Havaj a už jen tato dychtivost televizních producentů dávala tušit, o jak obrovskou tragédii se jedná. Titulky na obrazovkách zněly: neštěstí ve Světovém obchodním centru.

Je nesporné, že komunikační kanály pro výjimečný stav vedoucí přes poradce pro národní bezpečnost a ministerstvo obrany k nejvyššímu veliteli se mohly tomuto času tří minut televizních stanic vyrovnat. Letušky Betty Ongová a Amy Sweeneyová se z uneseného letícího letadla úspěšně spojily přes zákaznickou linkou v Severní Karolíně s operátorem American Airlines v Texasu do sedmi minut po první známce problémů. Není pochyb, že generál letectva Spojených států zoufale potřeboval rozkazy ke střelbě a s přímým spojením do limuzíny byl schopen informovat prezidenta v řádu sekund, že ze základny Otis odstartovaly dvě stíhač-ky.

Celý protokolární postup byl nastaven tak, aby generál Arnold mohl vydat roz-kaz střílet do dvou minut. Od prezidenta Bushe se čekalo, že se spojí s ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, generálem Arnoldem a velitelem jednotky, který bude v rádiovém spojení s piloty stíhaček. Takový je jednoduchý a striktní proto-kol. Bez oprávnění střílet jsou sofistikované bojové letouny stejně neškodné jako balónky naplněné héliem.

Pokud jde o taktické plánovače únosů, ti nepochybně bez dechu čekali, jak to dopadne. Během deseti minut chtěli mít zprávu o třech dalších nárazech. Jeden už nastal, tři další byly na řadě. Brzy se měl zrodit nový svět, svět po 11. září. V plánu bylo, že Marwán al-Šehhi s letem United 175 prudce sestoupí směrem k Soše svobody, pak srovná výšku a narazí do jižní věže. To se také stalo. Dále bylo v plánu, že Zijád Džarráh narazí do budovy Kapitolu a kompletně saúdská posádka do západní zdi Pentagonu.

Komise pro 11. září se později pokusila určit, proč celý systém obrany selhal, počínaje CIA přes FBI a letectvo až po ochranku na letišti. Byla to naprostá, katastrofální porážka americké obrany, takže se pochopitelně ptali na názor poradkyně pro národní bezpečnost. Po tuhém odporu a trapných vyjednáváních mezi komisí a poradcem Bílého domu Alberto Gonzalesem byla nakonec Riceová 8. dubna 2004 vzata pod svědeckou přísahu. Kdyby to záleželo na Gonzalesovi, Dicku Cheneymu a prezidentovi, byli by nejradši, kdyby všichni zapomněli na tak neamerickou myšlenku – vyšetřit největší selhání americké obrany a zpravodajských služeb v historii. Prostě jim věřte! Vláda hledala odpověď a prostřednictvím tiskového mluvčího Bílého domu nám přesně řekne, co se stalo a kdo je zodpovědný.

Riceová věděla, že Gonzales komisaře přechytračil získáním souhlasu, že bude svědčit pouze jednou. Také věděla, že mají hned po obědě naplánovaného dalšího svědka, Billa Clintona. Komisaři později napsali, že její očividnou taktikou bylo „natahovat čas“, dokud neuplyne domluvená doba. Riceová každou jednoduchou otázku rozvedla do nesouvisejících témat; a své svědectví zahájila přečtením dese-tistránkového textu s jednoduchým řádkováním, v němž se pouze opakovalo to, co už bylo mnohokrát řečeno při jiných příležitostech.

Komisař Richard Ben-Veniste se pokusil tuto absurditu zastavit při probírání tématu, že během čtyř měsíců mělo být přímo prezidentovi předáno ne méně než 40 varování před útoky. Konkrétně se jeho výslech týkal prezidentova denního brífinku připraveného CIA dne 6. srpna 2001. „Kdybyste, prosím, odpověděla na otázku.“

Riceová: „No, za prvé…“

Ben-Veniste: „Protože mám omezený čas…“

Riceová: „Rozumím, komisaři, ale je to důležité…“

Ben-Veniste: „Řekla jste to prezidentovi?“

Riceová: „Je důležité, abych se také vyjádřila… je také důležité, komisaři, abych se vyjádřila k dalším otázkám, které jste nadnesl… takže to udělám rychle, ale pokud mi dáte chvilku…“

Ben-Veniste: „Má jediná otázka je, jestli jste řekla prezidentovi…“

Riceová: „Rozumím, komisaři, ale budu… když mě chvíli necháte, tak plně odpovím na otázku, kterou jste položil…“

Pak následovalo dvouminutové opakování starých faktů. Když začali klást otázky Bílému domu naklonění republikáni, mohla odbíhat od tématu bez jakýchkoliv překážek.

Později ve svém svědectví však Riceová přiznala něco, o čemž jí nedošlo, že to je klíčové. Řekla, že mluvila s prezidentem od 8:55 do 9:00, což, a to je nejdůležitější, bylo předtím, než vešel do třídy plné druháčků. Během tohoto rozhovoru mluvili o hořícím Světovém obchodním centru. Dr. Riceová dosvědčila, že prezidenta in-formovala, že oheň, který viděl, je z dvoumotorového komerčního letadla a „to je v podstatě všechno, co víme“. Komisaři pokračovali ve hře na kočku a myš a neúspěšně se z ní snažili vytáhnout i zbytek pravdy. Pokud však poradkyně pro národní bezpečnost věděla, že to bylo dvoumotorové letadlo, jediným možným zdrojem takové informace byl FAA. A je nesporně dokázáno, že FAA věděl, že se jedná o unesený Boeing 767 American Airlines z Bostonu do Los Angeles. FAA to ve skutečnosti věděl už 33 minut přinejmenším z 3 nezávislých zdrojů. Bylo by směšné věřit, že nevěděla, že z Otisu vzlétly stíhačky a že se jedná o velký teroristický útok.

Dr. Riceová 11. září 2001 v 8:55 nepochybně oznámila prezidentovi, že je Amerika pod útokem, a ten byl za poslední čtyři měsíce deseti různými formami tím nejdůraznějším způsobem varován. Zasloužilý expert z kontrarozvědky Richard Clarke důrazně varoval jak Riceovou, tak prezidenta, že přijde teroristický útok, a brzo. Agenti FBI v terénu hlasitě upozorňovali na podivné aktivity mužů ze Středního východu, kteří navštěvují letecké školy po celé zemi. CIA prohlašovala, že jejich in-formace o nadcházejícím útoku jsou „nadlimitní“ a „svítí červená kontrolka“. Ale po každém z těchto varování následovala nepochopitelná letargie výkonné složky. Pro upozornění aerolinií či jejich pilotů se neudělalo prakticky nic. Pokaždé, když agenti z terénu přišli se zásadními informacemi včetně skutečných jmen mnoha únosců a poslali je hierarchií vzhůru, v exekutivní složce se záhadně ztratily. Ani z Bílého domu nebyly podniknuty žádné kroky. Teď probíhal útok a opět žádná odezva.

Člověk by čekal, že když prezident vidí mračna dýmu valící se ze severní věže do všech stran a díru táhnoucí se přes celou severní stranu nejvyšší budovy v zemi, projeví nějaký zájem. Linka pro konferenční spojení s poradkyní pro národní bezpečnost, FAA a ministerstvem obrany přes satelitní spojení byla v prezidentské limuzíně normálně dostupná a nainstalovaná právě pro tyto účely.

Po celé Americe, od American 11 po Severní Karolínu, Boston, Dallas, Colorado, vnitrozemí New Yorku, všelijaké vládní a obranné složky ve Washingtonu, tam všude se vědělo o únosu a teď i vzdušném útoku. Nejlepší komunikační systém na světě vede přímo k prezidentovi USA z dobrých důvodů; je to jediný člověk, který může dát průchod hněvu americké armády.

Prezident George Walker Bush v 8:59 ukončil telefonát s dr. Riceovou. Namísto svolání konference vešel do druhé třídy základní školy, jako kdyby svět nebyl v plamenech; jako kdyby lidé dole na Manhattanu neskákali z oken vstříc smrti; jako kdyby Boeing 767 nehořel v pekle uvnitř Světového obchodního centra. Zatímco si newyorští hasiči navlékali kyslíkové bomby a masky a začali zdolávat 80 pater po betonových schodech, prezident tento masakr a obří inferno jednoduše ignoroval.

---

Taktický plán únosců vyžadoval rychlé ovládnutí United 175, dalšího Boeingu 767 plně natankovaného pro let do Los Angeles. Z radarového záznamu letu UA175 od FAA vyplývá, že se letadlo z normální letové hladiny 31 000 stop (9,5 km) dostalo do jižní věže ani ne za pět minut. Normální sestup z 31 000 stop na přistání trvá asi 35 minut při nižším úhlu sestupu a nižší rychlosti. Je zvláštní, že od doby, kdy Marwán al-Šehhi skutečně převzal řízení letadla, byl bleskurychle v budově a stíhačky F-15 z Otisu byly ještě 100 mil (160 km) daleko a každopádně bez povolení střílet.

K tomuto druhému zásahu do WTC muselo letadlo sestupovat pod mimořádně velkým úhlem a rychlostí, což dalece převyšuje schopnosti pilota nováčka. Sestup pod vysokým úhlem je extrémně nebezpečný manévr, protože i jen několikasekundové zpoždění při zahájení vyrovnávání letadla po střemhlavém sestupu znamená velkou díru v zemi.

Všechna tři unesená letadla, která zasáhla cíl, byla ve vysokých rychlostech pilotována tak odborně, že by to mezi lidmi z letecké komunity mělo vyvolávat přinejmenším pozdvižení obočí – rychlost se pohybovala hodně za hranicí rizika. Prahová hodnota rychlosti není žádné uměle vykonstruované číslo. Jde o rychlost, která se nesmí překročit z důvodu zachování konstrukční celistvosti letounu. Ovšem tito nováčci letěli dvojnásobkem běžné letové rychlosti v nízké výšce za hranicí 370 uzlů (685 km/h), která je na rychloměru vyznačená červeně, a to až do rychlosti 460 uzlů (850 km/h).

V takové rychlosti se letadlo pilotuje mnohem obtížněji a je těžší zasáhnout cíl

– asi jako vybrat s kamionem zatáčku ve 130 km/h. 350 by bylo na hraně – 460 je šílenství a spustila by se pěkná řádka poplachů ohledně překročení rychlosti. Vypadá to, že UA175 měl při nárazu sklon nějakých 20 úhlů doleva – v takové rychlosti měl blízko k tomu minout cíl. Pokud měl mít ve svých rukou tak velké a těžké proudové letadlo poprvé, je to neuvěřitelné – doslova. Strmý sestup je ještě komplikovanější a nebezpečnější, zvlášť vzhledem k okolnostem. Aby všechno dopadlo, jak to dopadlo, museli by to nejméně desetkrát nacvičovat. Když jsem například já poprvé letěl s dopravním letounem Boeing 727, dokonce i po deseti letech létání se vším možným od jednomotorových Piperů po turbovrtulové Learjety a 50 hodinách výcviku na simulátoru Eastern Airlines to byl ten nejděsivější pocit na světě a ještě řadu dalších hodin jsem měl pocit, že neovládám letadlo, ale letadlo ovládá mě. Neumím si představit snahu o střemhlavý sestup hned při prvním letu, v úplně první minutě pilotování.

Je to pozoruhodný výkon; odborná úroveň pilota, který udrží letadlo pod kontrolou během sestupu, vyrovná ho a perfektně narazí do jižní věže.

---

„Kamarád!“

„Ano, kamarád.“

Prezident se v duchu rychle vrátil do třídy. „Jo!“ tleskl dlaněmi a poohlédl se po kameře filmující ho ze zadní části třídy. Očima přejel žáčky v první řadě.

Učitelka byla plně zaměstnána. „Přečtěte bez chyby tato slova… Všichni přečtou tuhle část slova.“

Prezident poprvé otočil hlavu a skutečně se zaměřil na slova vedle sebe. Teď už byl duchem přítomen.

„Lup!“ pronesly děti jednohlasně.

„Ano, lup. A teď mi přečtěte celé slovo. Připravte se…“

„Lupič!“

Prezident rychle odvrátil zrak a zapíchl pohled na své oblíbené místo na podlaze, zatímco učitelka levačkou ukázala na další slovo. „Všichni přečtou tuhle část slova…“

„Běh!“

„Ano, běh. Teď mi přečtěte celé slovo…“

„Běhat!“

„Ano, běhat… Připravte se přečíst tato slova rychle…“ Důraz položila na slovo rychle. „Připravte se…“

„Lupič!“

„Ano, lupič… Připravte se…“

„Běhat!“

„Ano, běhat. Dobrá práce!“ Ukázala níž. „Chlapci a děvčata, přečtěte rychle tohle…“ Důraz opět položila na slovo rychle. „Připravte se…“

„Úsměv!“

Prezident se zrovna neusmíval, jak tak zíral na podlahu, ale něco ho přimělo ukázat další lehký úsměv. „Ano, úsměv…“

Děti perfektně zvládaly své vystoupení a odpovědi až do konce stránky, zatímco prezident tiše seděl, občas se usmál a sem tam přikývl. Co jiného mohl dělat?

---

Viceprezident Cheney 16. září 2001, pět dní po útocích, v interview s Timem Russertem z Camp Davidu pochmurně vyprávěl, jak musel minulé úterý učinit to nejtěžší rozhodnutí. Ohledně rozhodnutí rozkázat stíhačkám sestřelení civilních letadel blížících se na Washington prohlásil: „No, řekl bych, že nejtěžší otázkou bylo, jestli zastavit, nebo nezastavit přilétající komerční letadlo.“

Russert odpověděl: „A rozhodli jste se…“

„Rozhodli jsme se to udělat“ – mínil sebe a prezidenta.

Russert: „Takže kdyby si vláda Spojených států byla vědoma, že unesené komerční letadlo je určeno na Bílý dům nebo Kapitol, tak bychom ho sejmuli?“

„Ano,“ pronesl pochmurně veterán z Bílého domu. „Prezident na mé doporučení učinil toto rozhodnutí.“ Cheney řekl, že mu Bush toto rozhodnutí sdělil v jednom z telefonátů onoho rána.

„Víte, teď lidé říkají, že udělat takové rozhodnutí je hrozné,“ pokračoval. „A je.“

Bohužel, jak objasňuje i zpráva komise pro 11. září (pokud si dáte tu práci hledat a dávat si věci do souvislostí), Cheney lhal.

Piloti pod velením NORAD nikdy žádné oprávnění ke střelbě nedostali. Od 10:45 hod. však nad Washingtonem kroužily také stíhačky pod úplně jiným velením. Tyto letouny patřící pod 113. letku washingtonské Letecké národní gardy vzlétly z letecké základny Andrews v Marylandu na základě informací, které jim neposkytl Bílý dům, ale tajná služba. První z těchto stíhaček byla ve vzduchu v 10:38, více než 30 minut po nárazu posledního letadla.

Jak stojí ve zprávě komise: „Generál David Wherley – velitel 113. letky – oslovil tajnou službu… Rozhodl se vyslat letectvo s rozkazy chránit Bílý dům a sestřelit jakékoliv letadlo ohrožující Kapitol. Generál Wherley to ve vojenské terminologii přeložil do „zbraně bez omezení“ – což znamená, že k rozhodnutí o střelbě dochází v kokpitu, v tomto případě v kokpitu velícího pilota. Tyto instrukce předal pilotům…“

Jeden agent tajné služby řekl, že od Cheneyho dostal autorizaci. Komise k tomu však dodává:

„Prezident a viceprezident se vyjádřili v tom smyslu, že nevěděli, že z Andrews vzlétly stíhačky na žádost tajné služby a mimo vojenský řetězec velení. Neexistuje žádný důkaz, že velitelství NORAD nebo vojenští představitelé … věděli ráno 11. září, že jsou letouny z Andrews ve vzduchu a s jinými rozkazy.“

Cheney na tiskové konferenci slavnostně oznámil ohromenému národu, že se s prezidentem rozhodli sestřelit přilétající letadla. Bílý dům však zaznamenává všechny příchozí i odchozí telefonáty. Z 11. 9. existuje několik záznamů telefonátů mezi Cheneym a Bushem. Situační místnost má jeden. Tajná služba má jeden. Ústřed-na Bílého domu má jeden. Čtyři různé záznamy zachytili vojenští představitelé pracující v Bílém domě. Existuje sedm různých záznamů obsahujících délku, čas, téma a veškeré relevantní informace ohledně telefonátů mezi Cheneym a Bushem. V žádném z těchto záznamů neexistuje ani důkaz, že se o sestřelení mluvilo, tím méně, že bylo schváleno. Když viceprezident řekl „prezident na mé doporučení učinil toto rozhodnutí,“ byla to lež.

Jediným dokumentem zmiňujícím byť i jen pouhou možnost rozkazu k sestřele-ní je poznámka Scootera Libbyho mezi 10:15 a 10:18. Zněla: „Letadlo vzdálené 60 mil (100 km), potvrzený únos – zaútočit? VP? JB [Josh Bolton]: Sežeňte prezidenta a potvrďte rozkaz zaútočit.“ Mohla to být také jedna z prvních falešných taktik po útoku; všichni na straně únosců už věděli, že UA93, poslední unesený letoun, před deseti minutami havaroval.“ Záznamy NORAD ukazují, že podplukovník v Bílém domě posílal zprávy, že Cheney schválil útok stíhaček na letadlo, pokud by mohly ověřit, že bylo uneseno, až mezi 10:14 a 10:19. Rozkaz však nebyl předán dál, protože velitel NORAD věděl, že viceprezident nemůže takový rozkaz vydat; věděl, že se musí postupovat podle protokolu: od prezidenta přes ministra obrany k veliteli jednotky. Tento rozkaz byl bezpředmětný a Cheney, bývalý ministr obrany, musel vědět, že je neplatný.

Oprávnění „zbraně bez omezení“ dostala letka z Andrews 40 minut po havárii United 93. Vliv americké vojenské obrany byl přesně takový, jako kdyby žádná ne-existovala. Taktický plán únosců buď představuje podivuhodnou interní znalost naší vojenské pohotovosti, nebo spoléhal na nečinnost našeho nejvyššího velitele, nebo obojí.