Před sto lety se představitelé několika mocností sešli v San Remu, ospalém městě na italské riviéře. A společně zpečetili osud rozsáhlých území, která byla zkonfiskována Osmanské říši po její porážce v 1. světové válce. Bylo to 25. dubna 1920, kdy rezoluce z konference v San Remo byla Nejvyšší spojeneckou radou po 1. světové válce schválena. Nad Palestinou, Sýrií a „Mezopotámií“ – Irákem byla ustavena západní mandátní správa. Zatímco Sýrii a Mezopotámii byla teoreticky přiznána prozatímní nezávislost, Palestina byla poskytnuta sionistickému hnutí, aby si tam vybudovalo svou domovinu.

„Mandátní správce bude zodpovídat za uskutečnění [Balfourovy] deklarace, původně vyhlášené britskou vládou 8. listopadu 1917 a přijaté ostatními spojeneckými silami, ve prospěch zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině,“ uvádí rezoluce.

Tato rezoluce poskytla širší mezinárodní uznání jednostrannému britskému rozhodnutí, které před třemi lety poskytlo Palestinu Sionistické federaci za účelem zřízení židovské domoviny výměnou na sionistickou podporu Británie během Velké války.

A podobně jako britská Balfourova deklarace učinila tato i tato rezoluce jen letmou zmínku o nešťastných obyvatelích Palestiny, jejichž historická domovina byla nečestně zkonfiskována a předána koloniálním osadníkům.

Zřízení židovského státu podle rezoluce ze San Remo záviselo na jistém vágním porozumění, že „nesmí být učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině.“

Výše uvedený dodatek sloužil jako chabý pokus o to, aby řešení působilo dojmem politické vyváženosti, přičemž ve skutečnosti nebyl zaveden žádný vynucovací mechanismus, který by zajistil, že ono „porozumění“ bude vůbec respektováno či realizováno.

V podstatě lze říct, že dlouhodobé západní angažování se v otázce Izraele a Palestiny následovalo sanremský model, tj. že sionistickému hnutí (a nakonec Izraeli) jsou zaručeny jeho politické cíle na základě nevymahatelných podmínek, které nejsou nikdy respektovány či realizovány.

Povšimněme si, že velká většina rezolucí OSN, které se týkají palestinských práv, byla v minulosti schválena Valným shromážděním, ale nikoli Radou bezpečnosti, v rámci níž jsou SSA – jakožto jedna z pěti velmocí s právem veta – vždy připraveny torpédovat jakýkoli pokus o prosazení mezinárodního práva.

A právě tato historická dichotomie vede do nynější politické slepé uličky.

Palestinská vedení, jedno za druhým, bídně selhala ve změně tohoto dusivého paradigmatu. Desítky let před zřízením Palestinské národní autority odcestovalo do Evropy nesčetně delegací, složených z lidí, kteří si nárokovali zastupovat palestinský lid, aby apelovaly na tu či onu vlády, hájily palestinskou věc a požadovaly spravedlnost.

Co se od té doby změnilo?

20. února 2020 vydala vláda Donalda Trumpa svou vlastní verzi Balfourovy deklarace, nazvanou „Deal of the Century“ [Smlouva století].

Americké rozhodnutí, které opět opovrhlo mezinárodním právem, vydláždilo cestu k dalším izraelským koloniálním anexím okupované Palestiny. Bezostyšně vyhrožuje Palestincům, že když nebudou spolupracovat, budou tvrdě potrestáni. Ve skutečnosti již byli, když Washington zastavil veškeré financování Palestinské národní autority a mezinárodních institucí, které poskytují Palestincům humanitární pomoc.

Stejně jako na konferenci v San Remo, v Balfourově deklaraci a v mnoha dalších dokumentech byl Izrael vyzván – vždy tak zdvořile, že to bylo bez jakýchkoli plánů na prosazení těchto požadavků, – aby zaručil Palestincům nějaké symbolické známky svobody a nezávislosti.

Někdo by mohl tvrdit, a to oprávněně, že „Smlouva století“ a rezoluce z konference v San Remo nejsou stejné v tom smyslu, že Trumpovo rozhodnutí bylo jednostranné, zatímco San Remo bylo výsledkem politického konsenzu různých zemí – Británie, Francie, Itálie a dalších.

Pravda, ale je třeba brát v úvahu dvě věci: za prvé, Balfourova deklarace byla rovněž jednostranným rozhodnutím. Spojencům Británie trvalo tři roky, než přijaly a potvrdily ilegální rozhodnutí Londýna poskytnout Palestinu sionistům. Dnešní otázkou je, jak dlouho potrvá Evropě, než přijme tuto „Smlouvu století“ za svou?

A za druhé, duch všech těchto deklarací, slibů, rezolucí a „smluv“ je stejný; supervelmoci rozhodují vahou svého masivního vlivu o přeuspořádání historických práv národů. Starý kolonialismus v jistém smyslu nikdy nezemřel.

Palestinská národní autorita, stejně jako dřívější palestinská vedení, je konfrontována s politikou cukru a biče. V březnu letošního roku sdělil Trumpův zeť Jared Kushner Palestincům, že pokud se nevrátí k (neexistujícím) rozhovorům s Izraelem, SSA podpoří izraelskou anexi Západního břehu.

Téměř tři desetiletí a zajisté po podepsání mírových dohod z Osla v září 1993 Palestinská národní autonomie volila cukr. Nyní, když se SSA rozhodly naprosto změnit pravidla hry, čelí vláda Mahmúda Abbáse doposud největší existenční hrozbě. Buď se skloní před Kushnerem, nebo bude trvat na návratu k mrtvému politickému paradigmatu, které vytvořil Washington a následně opustil.

Krize uvnitř palestinského vedení se střetává s jasným postojem izraelské strany. Nová izraelská koaliční vláda, složená z dřívějších rivalů: izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a Bennyho Gantze, se předběžně dohodla, že anexe velkých částí Západního břehu a údolí Jordánu je jen otázkou času. Čekají jen na americký souhlas.

Pravděpodobně nebudou čekat dlouho, poněvadž ministr zahraničí Mike Pompeo uvedl 22. dubna, že anexe palestinských území je „izraelským rozhodnutím“.

Upřímně řečeno, na tom málo záleží. Balfourova deklarace 21. století již byla vydána. Jde jen o to, aby se z ní stala nová nesporná realita.

Možná nadešla chvíle, aby palestinské vedení pochopilo, že plazit se u nohou těch, kteří jsou dědici rezoluce ze San Rema, kteří budují a udržují koloniální Izrael, není a nikdy nebyla odpověď.

Možná je čas na nějaké vážné přehodnocení.

Zdroj: https://www.counterpunch.org/2020/05/08/100-years-of-shame-annexation-of-palestine-began-in-san-remo/