A nejen v otázce jaderných zbraní. Německo již zahájilo i demontáž a první odstřely svých jaderných elektráren.(
2). Tzv. zelená politika, která zachvátila Německo, realizuje své první destrukční kroky, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Rudolf Mládek..
Jaderné zbraně na území Polska? Ještě včera nemyslitelné, ale dnes možné. Spojené státy totiž dlouhodobě vyslovují znepokojení nad vývojem v Německu a současný úřadující americký prezident, Donald Trump, nešetří nelichotivými slovy. Kancléřce Merkelové raději ani nepodává ruku (3). Amerika vyčítá evropským státům nezájem podílet se na společném zbrojení a zároveň se diví, že tytéž státy vykřikují, jak si to USA představují, že snad nehodlají plnit své závazky ze smlouvy o NATO. Pravda bude někde uprostřed, Američané chtějí především prodat své zbraně a Evropané hodlají financovat své nesmyslné sociální projekty spojené s dovozem migrantů.
Co ale v Evropské unii nevnímají správně je to, že aféra s „ruskou stopou“, která se pomalu a jistě mění na Obamagate (
4), neustále již tři roky pomocí hlavních médií štvala Američany do negativního vztahu s Ruskou federací. Donald Trump má v listopadu před volbami a protiruskou kartu hrát musí, i kdyby nechtěl. Názor na Rusko se za půl roku nedá v USA změnit a tak nápad s jadernou zbraní umístěnou v Polsku má možná zabít hned tři mouchy jednou ranou.
Zaprvé se ukáže Američanům, že Spojené státy se před Ruskem účinně brání. Zda-li to je, či není potřeba, to prostý volič v USA vůbec není chopen posoudit. Zadruhé se Německu ukáže, že je nahraditelné a satisfakce, takto vzniklá, nepostrádá půvab, protože neláska Poláků k Němcům, historicky vzniklá, je známá. Zatřetí to možná donutí Německo nakoupit nějaké ty zbraně z USA.
Tahem s umístěním jaderných zbraní v Polsku Američané nic neriskují, navíc původní spolehlivý jaderný spojenec, Turecko, je dnes asi vším, jen ne spolehlivým spojencem. Výměna Turecka za Polsko sice jen tak neproběhne, ale odstranění jaderných zbraní z Turecka, které se chce vrátit do doby před Atatürkem (5), tedy do doby, kdy islám byl rozhodující politickou veličinou v životě Turků, je více než žádoucí. Ostatně válka v Sýrii ukázala, kdo je kdo a jaké má cíle. Pokládat Turecko za spojence v NATO je proto dnes odvážné tvrzení.
Případným umístěním jaderných zbraní do Polska se v Evropě pokračuje v „novém trendu“. Podle zveřejněných informací jde o naplňování americko-polského plánu Three Seas Inititaive, tedy plánu Trojmoří. Moc se asi Polákům divit nemůžeme, zvláště poté, co jim Evropská komise neustále vyhrožuje absurdními žalobami, navíc před soudem, jehož nestrannost je více než zpochybněna.
Připomeňme, že USA s podporou všech ostatních členů NATO počátkem února vypověděly smlouvu z roku 1987, která zakazovala vývoj a rozmísťování kategorie střel s doletem 500 až 5 000 kilometrů. Následně stejný krok učinila i Moskva. Závody ve zbrojení se vrací. Je vhodné se ptát, kdo to vše způsobil. Pro osu Brusel-Paříž-Berlín je viníkem Moskva, která zabrala část Ukrajiny a posléze anektovala Krym. Moskva má ale opačný výklad k tomu, co se stalo.
Moskva musela údajně ochránit ruskojazyčné obyvatele a Krym měl nejen právní základ pro referendum, ale také jej i provedl. Ostatně nově postavený most z Ruska na Krym (5) signalizuje, že Moskva Krym vrátit nehodlá. Proto pod kuratelou EU vyjednané tzv. minské dohody neplní ani jedna ze stran a k nějakému míru je daleká cesta. EU jako vyjednávač míru zjevně selhala a Německo reaguje tak, že si staví, s vyloučením Ukrajiny a Polska, nové plynovody z Ruska tzv. projekt Nord Stream. A to EU v roce 2014 vyzvala členské státy k sankcím proti Ruské federaci. Výmluvně proto skončilo celé ukrajinské majdanské dobrodružství, a to výměnou zajatců mezi „Lidovými republikami “ Doněcka s Luhanskem na jedné straně a Ukrajinou na druhé straně za trapného mlčení EU. (6) Nepřekvapí, že zvuk harašení zbraní v Evropě zesílil.
Jaderná politika se tak vrací do doby studené války a to není nic povzbudivého. Někdo namítne, že je lhostejné, kdo je tu viníkem, a kdo není. Jenomže Moskva i Washington reagují i na podněty z Evropské unie (EU). A ty nejsou vůbec optimistické, spíše naopak.
Pro Česko je zajímavé si položit otázku, zda jaderné zbraně na území Polska jsou pro nás lepší, než umístěné na území Německa, byť stále ovládány americkou armádou. Je na politicích, aby si odpověděli. Ale Evropská unie dnes není žádným garantem míru, jak o sobě sama tvrdí. Tak tomu mohlo být v letech paktu Uhlí a ocel, a dále v době EHS, tedy počínaje rokem 1950 do roku 2005. Od této doby se EU natolik změnila, že tvrdit, že je zárukou míru, je přinejmenším nadsazené, zvláště poté, co Velká Británie, nikoliv v dobrém, z EU odešla a vzestup kritických (nacionalistických) stran v EU je nepřehlédnutelný. A předmětem nelibosti těchto nových stran a hnutí je především politika osy Brusel-Paříž-Berlín. Slibovaný politický úplatek 500 miliard eur na odstranění následků pandemie koronaviru ze strany Německa a Francie má odstranit nejen nelibost nových stran a hnutí, ale přesvědčit mnohé vlády k další spolupráci s EU. Ale je to jen šáráda na uklidnění, ve skutečnosti se nic nezmění, protože se nemění sama nedemokratická podstata EU.(7)
Nedemokratická politika z EU se valí do všech stran, a protože je stále tvrději a ostřeji kritizována, nasazuje EU v ůči této kritice nikoliv zlepšení, ale cenzuru a pronásledování. Přesně podle modelu všech totalit, kterým to ale k udržení moci v Evropě nakonec nestačilo. Navíc EU pokračuje s přívaly migrantů jiného náboženství a jiné kultury na území členských států EU. O to více je směšné až dětinské tvrzení, že konec EU by prý znamenal konec vlády křesťanské kultury v Evropě. (
8). Jenomže toto vedení EU je dnes právem podezíráno, že usiluje o zničení evropských křesťanských národů, čemuž se právě Polsko a další členské státy velmi vehementně brání.
Možná, že i to je jádrem úvahy, kam a proč umístit americké jaderné zbraně. Protože cílem jejich umístění je především působit odstrašující silou. Ke skutečnému nasazení by zřejmě jen tak nedošlo, ale v politice platí: Nikdy neříkej nikdy. Stejně tak je k zamyšlení, že potenciálním cílem příp. umístěných jaderných zbraní v Polsku vůbec nemusí být Ruská federace.
V Evropě se totiž líhne nepřítel mnohem závažnější: Fanatismus. Fanatismus zelený, migrační, antinárodní a další. Stejně nebezpečný jako byl fanatismus nacistický či komunistický. Opět se do Evropy vrátil, opět je nenávistný a zákeřný, skrývající se za líbivá slovíčka povinných solidarit, ekologických vznešených cílů, údajných společných zájmů a pomocí. Slovník, který Evropa zná a pamatuje. Dnes se skrývá pod pojmem: Liberální demokracie, když tento původní demokratický pojem je dnes zcela vyprázdněn a nahrazen novým cílem.
S případnými jadernými zbraněmi dislokovanými na území Polska, nebo dokonce států V4 (Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Polsko) by se studená válka vrátila s plnou silou. Nikoliv ta původní, ale díky politice osy Brusel-Paříž-Berlín upgradovaná. Možná tu už dávno je, jenom jsme si toho v zápalu řešení banalit nevšimli.(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Zdroj
