Vždy jsem měla za to, že v demokratické společnosti si jsou všichni lidé rovni. Bez ohledu na náboženství, politické přesvědčení, či osobní názory. Také jsem se domnívala, že nikdo, dodržuje-li zákony, nemůže být beztrestně zbaven majetku či veřejně dehonestován. Omyl! Po mnohaleté mediální masáži je stále ještě módní, si do provozovatelů legálních heren, kasín a jejich zaměstnanců kopnout, plivnout po nich a co nejvíce je očernit. Kdo se proti hazardu nevymezí, jako by nebyl. Už si pomalu začínám zvykat a hned tak mě něco nepřekvapí. Přesto mě zaujal nedávný blog Davida Ondráčky.

To, že ve svém článku říká lžím a polopravdám šířených Brněním a sdružením Občané proti hazardu „osvěta“, je pochopitelné, když je jako ředitel Transparency International podporuje a nejspíš i spoluvytváří.

Tentokrát se však autor zajímavě vyjádřil i o zaměstnancích heren a kasín: „Krásně to bylo vidět na tlaku na města a obce, která se rozhodovala o svých „hazardních“ vyhláškách a jejich představitelé čelili veřejnému tlaku, vyhrožování, denunciacím nebo trestním oznámením; nemluvě o nevybíravém tlaku na iniciátory referend při veřejných projednáváních a debatách k této věci, který vždy objížděla hazardní delegace, doplněná ostrými hochy z heren a najatými herci do publika, jejichž úkolem bylo rušit a znechucovat.“

Vzhledem k tomu, že na tato setkání chodí lidé, kterých se tato problematika týká – je logické, že v publiku je vždy spousta provozovatelů místních heren a kasín, či jejich zaměstnanců, pro které by případná zákazová vyhláška znamenala ztrátu práce, příjmů a investic. Pan Ondráčka asi v žádném takovém podniku nebyl, když si myslí, že v hernách pracují herci. Ti pracují v divadlech, pane řediteli! (A kde jste viděl ty „ostré hochy“?)

Ačkoli největší divadlo předvádí právě tato protihazardní sdružení, která jsou patrně přímo či oklikou financována internetovým hazardním magnátem G.Sorosem. Vzhledem k tomu, že v návrhu nového zákona o loteriích se počítá s legalizací zahraničních internetových kasín a faktickou likvidací kamenných podniků, dává jejich snažení smysl. Legální provozovny musí zmizet z ulic, ale hra se stane prostřednictvím internetu dostupnější – tudíž se bude hrát podstatně víc, ale hlavně velice nenápadně. Erární pokladna se hezky nažvejkne, takže případné prohrané arbitráže nebo soudní pře si bude moct dovolit. Co bude se šedesáti tisíci lidí, kterým toto odvětví zábavního průmyslu dává práci, zatím nikdo neřeší. Proč také? Vždyť tito „herci“ se nemají jak bránit. (Opravdu?)

Prozatím to tak vypadá. Pouze aktivisté a Sorosovi pohůnci jsou nazývány občany. Serioznější média se odvolávají na Ústavní soud, ale zcela pomíjí, že za mnoha jeho rozhodnutími stojí paní Eliška Wagnerová, rodinná přítelkyně pana Hollana – tehdy občanského aktivisty, dnes vlivného politika.

Lidé, jakýmkoli způsobem spjatí s herním průmyslem, by dle představ fronty aktivního otravného dobra měli držet hubu a krok. Pokud někoho náhodou napadne se ozvat a hájit svá práva, je okamžitě urážen a zostouzen. A je úplně jedno, je-li podnikatelem, živnostníkem či „pouhým“ zaměstnancem.

Nezaujatí a s branží nespjatí odpůrci všech zákazů, regulací a omezování osobních svobod jako by neexistovali. Nebo mají jen velmi omezený prostor se vyjádřit. Pravdou však je, že zastupitelé jsou doopravdy vystaveni nátlaku a leckdy čelí i trestním oznámením na podezření z korupce. Nikoli však ze strany „hazardní mafie“, ale od našich milých aktivistů.

Označení zaměstnanců heren za „placené herce“ a celá současná situace mi silně připomíná film „Počestné paní pardubické“. Doopravdy už chybí jen povinnost „hazardníků“ stát při jednání s úřady na vepřové kůži. A víte co? Já se na ni klidně a s hrdostí postavím. Jen ať mi na ni ale dobrotrusi nelezou!

Zdroj: Blog autorky