Po třech týdnech jsem opět v jedné z klíčových zemí mezi Evropou a Asií, resp. muslimským světem. Po Marmarském fóru v Istanbulu na počátku dubna se v závěru dubna konalo „III. Global Baku Forum“. V Istanbulu byli zástupci 40 zemí, tady více než 60 zemí, někteří účastníci byli dokonce stejní. Baku Forum se jmenuje „Budovat důvěru ve vznikajícím novém světovém řádu“, kdy se – podle organizátorů tohoto fóra – rozpadá mezinárodní systém, který se utvořil po skončení studené války.

Václav Klaus

Ázerbájdžán se snaží nebýt v této situaci pasivním objektem, snaží se hrát aktivní roli, ač se jedná o zemi, která má jen asi o milion méně obyvatel než Česká republika. Má tuto možnost, neboť – jak opakovaně zdůrazňoval ve svém úvodním projevu prezident Alijev – je už více než dvě desetiletí nezávislou, suverénní zemí. To se o České republice, která vstupem do EU suverenitu ztratila, říci nedá. Nemluvě o tom, že jsme skutečně nezávislou politiku v naší moderní historii neprováděli vlastně nikdy.

V projevu Alijeva (z hlavy, ve skvělé angličtině, kterou se naučil před 30 lety na moskevském MGIMu) není zmíněna ani Evropská unie (Evropa ano), ale ani Rusko. Geografie to umožňuje. Z Prahy trvá do Baku přímý let 4 hodiny, z Moskvy asi také, z Káhiry také. Amerika je daleko, Čína také. Blízko je Arménie (a s ní beznadějný problém Náhorního Karabachu), blízko je Írán (kde žijí dvě třetiny všech Ázerbájdžánců, čili dvakrát více než ve vlastním Ázerbájdžánu), blízko je Sýrie a Irák, bohužel dnes i Islámský stát, rozpínající se na teritoriu obou těchto zemí. Blízko je i Turecko, které má s Ázerbájdžánem dokonce i stejný jazyk.

Země je bohatá ropou a zemním plynem a snaží se diverzifikovat ekonomiku. Baku je moderní město s 2,5 miliony obyvatel rozložené v zálivu Kaspického moře. Z letadla vypadá země strašlivě suchá, písek, vyschlá řečiště řek, málo zeleně. Muslimských šátků je tu daleko méně než v Istanbulu, ale jsou tu (možná ne více než v řadě rakouských lázeňských měst, spíše méně). Zisky z ropy jsou investovány nejen do mrakodrapových věží, ale i do standardního městského osídlení pro normální lidi, což Baku výrazně odlišuje od arabských ropných měst soutěžících o nejvyšší budovy světa.

Musím se vrátit k vlastnímu fóru. V Istanbulu jsem si stěžoval, že je fórum univerzalisticky-objektivistické, bez analýzy (potěšilo mne, když mi o přestávce absenci jakékoli analýzy zmínil také bývalý prezident Slovinska Türk), jen utopicky preskriptivní. Pro ty, kterým se toto mé hodnocení zdá jako příliš velký konglomerát cizích slov, bych to zjednodušil, že to byl samý „jetřebismus“.

Dominuje tu i zvláštní pocit jakéhosi bratrství těch lepších, správně uvažujících. Špatně se to dokazuje. Místo dlouhých vět použiji dva příklady formálního oslovení tohoto mezinárodního shromáždění dvěma řečníky. Člověk, kterého mám rád, makedonský prezident Ivanov, kromě „Prezidenti, premiéři, dámy a pánové“ řekl ještě „Global Friends“. Globální přátelé? To myslí opravdu vážně nebo je možné vyslovit cokoli? Bývalá prezidentka Lotyšska, kanaďanko-američanka Freiberg(ová), kterou za její názory a postoje už dávno rád nemám, k obvyklým oslovením dodává „Humanitarians“? Humanisté? nebo „humanitátoři“? Myslím, že to druhé je přesnější.Oni (a ona určitě) nás chtějí násilně humanizovat.

To souvisí s dalším důležitým pocitem z desítky hodin strávených na fóru. Módním tématem je emigrace (nebo imigrace, podle toho, z které strany se na to díváme). První věta pozvánky na fórum zněla: „v roce 2014 počet uprchlíků ve světě dosáhl nejvyšších hodnot od konce 2. světové války“. Všichni se toho děsí, ale nikdo neříká, proč to nastává právě teď. Masovou emigraci nevyvolává nově vzniklá existence bohatých a chudých zemí, nebo existence svobodných a nesvobodných zemí – to přece bylo vždycky. Nové ve světě je to, že humanizátoři ve světě prosadili a stále silněji prosazují naprosto ničivou doktrínu nároku na bohatství a svobodu a druhou stranu téže mince, povinnost bohatých a svobodných těm druhým tyto dvě věci poskytovat. Je to samozřejmě spojeno s prosazováním human rights (lidských práv) nárokového typu, místo starých, dobrých občanských práv, chránících občana proti státu. To je starý utopismus Svazu spravedlivých či Komunistického manifestu v novém hávu. Se mnou na fóru přítomný pan „kancléř“ Weigl dodává – proč to neuplatňují i doma ve svých zemích? I tam by se bohatství mohlo radikálněji než dosud přerozdělovat! Je půvabné, že na fóru přítomný bývalý řecký premiér Papandreu, který Řecko přivedl do dnešní krize, nediskutuje Řecko, ale žádá, aby byla přijata evropská a dokonce globální řešení k problému emigrace. Já bych jedno globální řešení navrhoval: opustit globálně šířenou ideologii nárokových lidských práv.

Baku Forum není ani na Západě, ani na Východě. Proto není náhodou, že mnoho řečníků – nejvýrazněji turecký exprezident Gül a prezident Ázerbájdžánu Alijev, oba z „Euroasie“ – kritizovalo „double standards“ (dvojí standardy) používané na obou stranách, jak v EU a USA, tak Ruskem. To u nás – na Západě – není možné říci. Myslím bez trestu, zatím jen mediálního.

Hezky mluvil bývalý kanadský premiér Chrétien (kterého jsem v Kanadě oficiálně navštívil v roce 1997 ještě jako předseda vlády). Překvapivě začal obhajobou toho, že se za jeho premiérování Kanada nezúčastnila v roce 2003 války s Irákem. Důvodem pro něho bylo to, že to neposvětila Rada bezpečnosti OSN. Vzpomeňme na naši tehdejší debatu a na chování amerického velvyslance u nás! Za nový prvek současného světa považuje nečekaně vzniklou soběstačnost Severní Ameriky v ropě. Neví, jestli je to změna k lepšímu nebo horšímu, ale je si jist, že tím Amerika ztrácí zájem o mnoho částí světa. (Uvidíme, jestli to bude i ztráta zájmu o vývoz demokracie a spoluorganizování „barevných“ revolucí.) Bývalý egyptský ministr zahraničí a generální tajemník Ligy arabských států Amr Moussa (také můj dobrý přítel) na Chrétiena okamžitě zareagoval, že kdyby to byla pravda, tedy kdyby Amerika přestala mít zájem o arabský svět, byl by to nejšťastnější den jeho života.

Moussa odmítá termín „arabské jaro“, ale je přesvědčen, že to, co se stalo v Tunisu a Egyptě, změnilo Middle East. On si myslí, že k lepšímu.

Vystoupil jsem na panelu „Budoucnost vztahů Západu a Ruska“ (anglicky je můj projev na http://www.klaus.cz/clanky/3741, česky na http://www.klaus.cz/clanky/3742, ale i na Týden.cz). Snažil jsem se vidět toto téma v širším historickém kontextu a nezužovat ho na dnešní ukrajinský střet. Ne všichni na panelu toho byli schopni, ne všichni byli názoru, že není důvodu právě teď Rusko násilím vytlačovat z Evropy a ne všichni chápali ukrajinskou krizi jako primárně ukrajinský problém. Byli tam i zuřiví bojovníci s Ruskem a jeden Gruzínec se mne v navazující diskusi zeptal, zda nemám strach, že přijedou ruské tanky i do Prahy. Odpověděl jsem, že nemám, a nejenom do Prahy.

Zajímavé bylo, že hned po tomto panelu byla velmi specifická diskuse o Ukrajině, kdy na pódiu seděli tři bývalí ukrajinští prezidenti – Kravčuk, Kučma a Juščenko. Kučma vtipně poznamenal, že čtvrtého ztratili po cestě v Moskvě. Pro neznalce dodávám, že měl na mysli Janukoviče. Byli velmi protiruští (ač dva z nich mluvili rusky a ne ukrajinsky). Všichni se se mnou velmi přátelsky vítají, ač já tam říkám úplně jiné věci. Juščenko na otázku moderátora, jaké musí být – když vynecháme vztahy s Ruskem – hlavní ukrajinské reformy, odpovídá: tři, strategické, ekonomické a politické. Obsah každé z těchto tří je porazit Rusko, porazit Rusko, porazit Rusko. Moderátor protestoval, že se ptal na domácí reformy, bylo opakováno, že právě toto. To na jisté pochopení ukrajinského problému ani u bývalých prezidentů evidentně neukazuje.

Jeden z účastníků fóra si všiml (já nikoli), že ani jeden ze tří prezidentů ve svých projevech nevyslovil slovo Krym. Nemám jiné vysvětlení než to, že otázku Krymu považují za vyřešenou, že ta není tématem budoucnosti. Drtivá většina účastníků je poslouchala s pochopením, nespokojeni byli bývalá prezidentka a bývalý prezident Lotyšska a zástupci minulé vlády Gruzie, Saakašvili a dva jeho kolegové.

Ale nešlo jen o fórum. Baku je moderní město, jsou tam překrásně rekonstruované velkolepé paláce ropných magnátů postavené před 100-120 lety, ale i supermoderní stavby (á la Dubai). Je tam ale – na rozdíl od Arábie – i normální občanská zástavba. Město je neuvěřitelně pěkně čisté, a to nejen v centru. Je pečlivě monitorováno kamerami (á la Monte Carlo) a proto tam není kriminalita, ale ani bezdomovci. Také žádné graffiti. Lidé jsou nadstandardně dobře oblečeni. (Myslím, že jsem tento postřeh udělal naposledy v zápiscích z návštěvy Buenos Aires.) Postávají tam hloučky mužů (neomylný signál, že se blížíme k Middle East), ale slušně oblečených a v sakách. Jeden z členů české výpravy mi v letadle, když jsem psal tyto zápisky, řekl, že je tam více mercedesů než v Německu (ale za rok prý bylo hlášeno jen 16 ukradených aut, kamerový systém asi funguje).

V centru Baku je mezi památky UNESCO zařazené staré město z 12. století, které si zachovává svůj ráz. Bydlí tam i řada původních obyvatel Baku. A je tam spousta koček. Z Dívčí věže je nádherný pohled na město.

Baku je u moře. Pro našince je to vždycky zážitek. Byli jsme na malém plachetnicovém katamaránu na asi čtyřhodinovém výletu v Kaspickém moři. Město z lodě vypadá velmi důstojně. Byla tam i spousta lodí s ropou, prý kazašských, protože se stále teprve jedná o stavbě ropovodu pod Kaspickým mořem. Mimochodem, byli jsme na večeři u přístavu a bylo nám sděleno, že jsme 22 metrů pod hladinou nikoli tohoto moře, ale průměru světových moří. Kaspické moře je opravdu níž než ty ostatní.

Kolegové mi v letadle říkají, že tu nejsou řádná golfová hřiště, ale ani řepka olejná. Oboje považuji za pozitivní jev. Ještě tam nedošla ani určitá míra bohatství (poptávka po golfových hřištích je velmi income elastic), a ani tam nedošly příkazy EU o povinném energy-mix. Ale moře je moře. Otevřít okno, vyjít na balkón a dívat se na moře je zážitek. A nejen to. Celou noc mi přímo do postele blikal maják. Normálně by se člověk zlobil, ale pro Pražáka je maják neobvyklá věc. Proto jsem nezatáhl záclony.

Zdroj: klaus.cz