Připomeňme si, že poslankyně reagovala na „dopis tří“ (Schwarzenberga, Zaorálka a Petříčka), v němž v souvislosti s avizovanou možnou izraelskou anexí části palestinských území připomněli zásady české zahraniční politiky. Ty nespočívají ve věrnosti někomu, ať dělá cokoliv, jak si mnohé zmrzačené dušičky navykly. Spočívají naopak na schválených vládních dokumentech, mezinárodních dohodách a  právu. A na jednání nikoliv agresivním, ani devótním, ale přátelském, což podle Tomáše G. Masaryka znamená i nutnost přítele upozornit, koná-li chybný krok.

Stejné je to i s touto glosou. Kdybych neměl ODS rád, tak bych Černochovou chválil, abych svým dílem umetl jejich společnou cestu do politického nebytí. Nicméně, ačkoliv třeba přítulností k ODS neoplývám, přeji si, aby parlamentní diskuse pobíhaly na takové úrovni, aby se prostý občan mohl jejich sledováním vzdělávat, tedy s výslovně uváděnými argumenty a při respektování logiky. Stejně tak je tomu i ve vztahu k Izraeli, jak aktuálně řekl – v návaznosti na Jana Husa – Schwarzenberg: když dělají volovinu, musíme jim to říci.

„ ... ministr Zaorálek, který mimo jiné přirovnal Palestince k Čechům, kteří (?) v minulosti zabrali Němci, a dále řekl: Je naší povinností zastat se Palestinců, pokud jim hrozí podobný osud, který stíhal opakovaně Československo ve 20. století.

Dále zástupci židovských organizací píší: Je s podivem, že vzdělaný diplomat - tím myslí pana Zaorálka, nepřítomného - srovnává nacistickou okupaci s preventivní vojenskou operací židovského státu v roce 1967, která, jakkoli je problematická, zamezila další eskalaci konfliktu.“

Víte, co je dneska za den? Dnes je 78 let od významného aktu, operace Anthropoid, dnes je tomu 78 let, kdy byl spáchán útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Je naprosto ironické, že pan ministr kultury se v těchto dnech chová jako ten největší nácek!“

Takže shrnuto: ten, kdo se stará o práva lidí, jimž – podle jeho mínění – hrozí omezení jejich práv a svobod, se podle Černochové chová jako nácek. To je, jadrně řečeno, trochu „na hlavu“ (pokud to ovšem není nějaká zvrácená forma, kterou z Černochové podvědomě prýští nějaké city z Freudova repertoáru, což by bylo ovšem také „na hlavu“).

Černochová se ztotožňuje s nejmenovanými zástupci židovských organizací, kteří se podivují nad tím, že vzdělaný diplomat srovnává dvě historické situace. To už se to zase nesmí, nebo jak to je?

Židovská tradice, které se tito zástupci svým podivem zřetelně vzdalují, naopak vyrostla na nejodvážnějších srovnáních, ba dokonce na hádání s Hospodinem. K tomu ovšem, jak se dnes říká, musí mít člověk koule. Takže problém bude asi v něčem jiném.

Citlivý bod je v tom, že konání izraelské i tehdejší německé mohou mít skutečně společné rysy, což je pak skutečně nepříjemné (v Izraeli se na toto téma diskutuje už dlouho, nemají tam ale Černochovou).

Například „preventivní operaci židovského státu v roce 1967“ ospravedlňují zástupci židovských obcí tím, že „zamezila další eskalaci konfliktu“. Nu, na chvíli ano, ale pouze člověku velmi nevzdělanému se nevynoří identické zdůvodnění mnichovské dohody, která měla odvrátit válku a zachovat mír. Jak to dopadlo, víme. A jak vidno, ani válka z roku 1967 nezabránila další eskalaci konfliktu natrvalo, když se dnes mluví o anexi „z bezpečnostních důvodů“.

Možná se poslankyně Černochová bude zase vztekat, že se někdo snaží poučit z dějin, ale srovnávání s minulostí, jakkoliv třeba i nepříjemnému, prostě není nikdy konec. Vždyť i její rodná partaj neustále opakuje, že je to ve vzdělaných krajích dobrým zvykem!