ProtiProud
Jiří Kobza analyticky sleduje vývoj česko-německých vztahů, a dává do souvislostí v současnosti stále sílící snahy o revizi poválečných pořádků v naší zemi

V souvislosti s masivní vlnou přepisování našich novodobých dějin včetně moderního obrazoborectví se vrací do popředí otázka historie vývoje podoby česko (československo) – německých vztahů. Anebo, slovy klasika, historie našeho „stýkání a potýkání se s Němci“. Ostatně, již jsem o tomto tématu měl tu čest v Protiproudu publikovat.
 

Chceme-li tomu porozumět, ponechme stranou vzdálenou historii a odrazme se od zásadního roku 1918.

Velký střet

Bezprostředně po skončení první světové války Němci usazení na našem území požadovali rozdělení země podle etnického klíče a připojení území s německým osídlením k takzvanému Německému Rakousku, respektive přímo k Německu.

21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik samostatného Československa a oznámili svůj úmysl české země takto rozdělit a vzniklou německou část od nich separovat. 30. října 1918, pak bylo vyhlášeno tzv. Německé Rakousko. Součástí tohoto celku měly být i čtyři „sudetoněmecké“ provincie: Německé Čechy ----.(Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) - a také tři německé exklávy - Brno, Jihlava a Olomouc.

Zásadní antičeskoslovenská a antičeská averze nebyla tedy žádným nacistickým nebo henleinovským specifikem, ale programem českých Němců od samého počátku vzniku naší samostatné republiky. Velice kompromisní návrhy české strany (němečtí ministři v československé vládě, tři převážně samosprávné německé župy, němčina jako druhý oficiální jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika a podobně) čeští Němci rezolutně odmítli.

ČSR se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky přežít bez svého pohraničí jinak, než jako protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení příslušných území. K největším bojům došlo v Mostě, u Postoloprt, v Louce u Litvínova, v Tanvaldu, Jablonci nad Nisou, v Liberci či Chebu. Tvrdě se bojovalo i na Moravě a ve Slezsku - v Bílovci, v Šumperku, v Moravském Berouně, ve Slavonicích, Znojmě a v Mikulově. Šlo o regulérní občanskou válku – navíc s intervencí ze strany Rakouska a jeho armády.

Statut a podobu prvorepublikových hranic nakonec potvrdila dohoda z Versailles z června 1919.

Sudeťáci před válkou

Sudetoněmecká strana byla založena 1. října 1933 (tedy hned po nástupu Adolfa Hitlera) Konradem Henleinem původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront (SHF, Sudetoněmecká vlastenecká fronta). Nově vzniklá strana měla navenek hlásat loajalitu k Československu tak, aby byla ze strany státu nenapadnutelná. Zároveň chtěla dosáhnout maxima původních německých národních cílů.

V Německu začalo velké nacistické propagandistické tažení, jehož součástí se stalo Československo a zdejší Hitlerova Pátá kolona, německá menšina. Henleinova vnější politická rétorika dlouho formálně respektovala vnitropolitickou realitu první republiky. Ve svých projevech (až do roku 1937), zdůrazňoval odstup od německého národního socialismu, ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. V roce 1934 Henlein dokonce prohlásil, že odsuzuje jak pangermanismus, tak panslavismus a odsuzuje i fašismus, nacismus a bezbřehý liberalismus. Doslova řekl: „Říkám jasně, že jsem s hitlerismem nikdy neměl a nemám nic společného. Německý nacionální socialismus končí pro nás na hranicích, stejně jako tam končí SHF.“

Samozřejmě lhal. Sudetoněmecká politická strana vznikla až poté, co se Henlein setkal s Hitlerem, bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše.

30. dubna 1935 se SHF přejmenovalo na Sudetendeutsche Partei (SdP), aby se jako politická strana pak mohlo zúčastnit parlamentních voleb. Od listopadu 1937 vedení SdP koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby došlo k oddělení Sudet od československého státu a integraci oblastí s převážně německým obyvatelstvem s německým státem.

Když vedle toho položíme všechny ty Hitlerovy bilaterální diplomatické "úspěchy" ze 30. let (smlouvy o spolupráci a neútočení s Polskem, Anglií, Francií, pobaltskými státy, a až úplně nakonec pakt s Molotovem), je zřejmé, že Němci v Říši i mimo ni byli dlouhodobě připraveni vést tažení za svůj „lebensraum“ (životní prostor). Všechny mise byly jen metodou, jak získat čas, neboť Německo nebylo ještě v druhé půlce 30. let na válku připraveno.

Navzdory tomu, že Československá vláda 18. února 1937 přijala Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců, SdP dokument odmítla. Sám Henlein to později (1941) komentoval takto: „Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu… Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. … Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci…“

Další události z let 1938-9 jsou obecně známy - jen se dnes nepřipomínají či přímo zamlčují: vytlačení 350.000 Čechoslováků z pohraničí (mají pamětní desku na Masarykově nádraží v Praze), ztráta jejich majetku, vyvraždění četnické stanice, lynčování českých žen v Habartově a další vraždy československých celníků, policistů a příslušníků Stráže obrany státu. Celkem sudetoněmečtí nacisté v českém pohraničí pouze v září roku 1938 zavraždili 110 lidí.

Ani za tyto vraždy a vysídlení Čechoslováků se dosud nikdo z představitelů Landsmanschaftu oficiálně pochopitelně neomluvil.
 

Nastupují znovu, jen v jiných kulisách

Když se dnes podíváme na politiku EU a zejména pak Německa, neslyšíme už sice fráze o „Lebensraumu“ či přímé pohrůžky anexí států stojících německým zájmům v cestě. Co je ale shodné, jsou právě ty zájmy.

Předsedkyní Evropské komise byla ustanovena bývalá ministryně obrany německé vlády von der Leyenová. Německá premiérka si „udělala čas“ na návštěvu koncentráku v Osvětimi až v prosinci loňského roku, po bezmála patnácti letech v čele země. Dokonce i mainstreamový komentátor Petráček v Lidových novinách před pár dny vyslovil velmi zajímavou větu: „S Merkelovou pomalu končí i éra německé velkorysosti navenek a začíná se prosazovat Německo uplatňující své priority.“ A dodává: „Německo prosazuje svou vizi světa. A jisté je, že tyto myšlenky v Německu sílí.“ A bez obalu pointuje: „Úspory na unijním rozpočtu (budou v Německu) politicky prodávat jako lekce pro 'ušmudlance' z východu EU.“

Německo se minimálně dvacet let staví jako hegemon evropského dění v politické i ekonomické rovině. Hraje si na dobráka, například když transferuje peníze z německých bank do Řecka, aby odtamtud odešly zhodnocené okamžitě zpět do německých bank k sanaci dávných dluhů, čímž Řecko stupňovitě ožebračuje a ničí. Hraje na eurounijním písečku na „potrestání“ zlobivých středo a východoevropských států, posílá kontrolory a "trestní agenty" do Polska, Maďarska i k nám s poukazem na domnělé „porušování svobod a hodnot EU“. Ve finále pak vyděračsky hrozí, že neposlušným budou odepřeny dotace, a stanou se tak výlučně platícími členy.

Co všemi těmito siláckými gesty sleduje, je zřejmé: postrašit a pokořit středoevropské státy a vehnat je opět do role vazalů Německa. Není to nic nového, změnily se jen kulisy. A začalo to hned po převratu: Největší domácí zlato v podobě mladoboleslavské Škodovky věnoval za hubičku Němcům už někdejší český premiér Pithart. Navíc jim nadělil desetileté daňové prázdniny. A dnes chodí po světě a agituje za zrušení Benešových dekretů.

Kolaboranti

A jsme zase na začátku. Nemáme tu sice v důsledku usnesení postupimské konference početnou německou Pátou kolonu, žádající ono slavné Heim ins Reich. Máme ale notnou řádku prodejných vrcholových politiků, novinářů a liberálních intelektuálů, kteří se nestydí i opakovaně jezdit na sudetoněmecké srazy, kde nástupce hitlerovských rozvracečů republiky oslovují "Milí krajané“ a lobbují za jejich požadavky v české politické krajině.

Namátkou můžeme jmenovat ministryni práce a sociálních věcí Marksovou-Tominovou za ČSSD, ministra kultury Hermana a vicepremiéra Bělobrádka za KDU-ČSL. Návštěva a pronesená zdravice českým velvyslancem v Německu Podivinským, kterého na sudetský sraz v roce 2019 vyslal ministr zahraničí Petříček, také neproběhla jen tak pro nic za nic.

Krátce před naším vstupem do EU jezdil do Prahy tehdejší komisař pro rozšíření Verheugen a tlačil na naše politiky, aby vstupu do unie obětovali Benešovy dekrety. Dokonce tehdy vyčíslil majetkové požadavky odsunutých Němců na částku vyšší než 300 miliard korun.

Sudetoněmecká kancelář už je dokonce i v Praze, její vztah k ČSSD a ke KDU-ČSL je rovněž pozoruhodný. Že by se ale sudeťáci navzdory všem svým prohlášením vzdali chutí restituovat české pohraničí vzápětí potom, co díky svým nohsledům v ČR prolomí Benešovy dekrety, je nesmysl. Dokonce je to tak, že když některý jim „věrný“ český politik upadne v nemilost voličů, postarají se o něj a umístí jej do svých struktur. Například bývalý ministr Herman je předsedou Sdružení Ackermann Gemeinde v ČR.

Aktualizovaný Henleinův úsměv

Jak na tom tedy teď jsme? Evropská ekonomika jde ke dnu – jednak kvůli obludné ničivé dotační politice a různým ekopsychotickým nápadům, jednak kvůli nezvladatelným miliónům migrantů („Wir shaffen das“, říkala Merkelová, když je zvala do Německa, aby je pak vnucovala "přerozdělit" po celé Evropě), a teprve až nakonec kvůli koronakrizi, na kterou se ale ve finále celý ten kolaps jednoduše svede.

Německo začne být chudší, a tudíž netrpělivější. Poučeno nacismem nebude migranty zavírat do lágrů, ale bude je nuceně exportovat do okolních zemí. Pokusí se donutit dosavadní nečleny eurozóny, aby do ní vstoupili, a podíleli se na sanaci problémů, které by nevznikly, nebýt eurozóny. A až se to celé rozloží do zcela bezbřehého chaosu, přijde Velké Německo a řekne: „Je nás nejvíc, umíme to nejlíp, tak nás poslouchejte. A plaťte.“ Jistý čas se na nás budou ještě němečtí vrchnostové usmívat, jako se usmíval ašský učitel tělocviku Konrád Henlein. Ale v notýsku už měl rozplánované, jak se zmocnit toho, co mu nepatří.

Faktem je, že sudetské linky do české vysoké politiky „tradičních partají“ vedou. Jenže jejich kontakty, i díky tlaku vlasteneckých stran, ztrácejí vliv i politickou sílu. Tak to opět zkoušejí prostřednictvím provokací a pouličních demonstrací. Otázkou je, komu a kam všude sudetské peníze dnes tečou.

Sudetoněmecký landsmannschaft (SL), vrcholná organizace tzv. sudetských Němců, dle vlastních stanov, sleduje kromě jiných tyto priority:

*  spolupůsobit při spravedlivém národnostním uspořádání Evropy,
*  prosadit právní nárok na domov, jeho znovuzískání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny,
*  zastupovat nárok národnostní skupiny a jednotlivých krajanů na navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění,
*  zastávat zájmy národnostní skupiny v přijímacích oblastech,
*  udržovat tradice,
*  podporovat radou a činem krajany, kteří zůstali doma

Perfektní organizace

Struktura SL se dělí na dvě základní linie organizovanosti. První linie organizuje členy podle místa bydliště ve Spolkové republice Německo (Gebietsgliederung), druhá podle někdejšího místa původu či bydliště členů nebo jejich předků v České republice (Heimatsgliederung). Organizovanost podle místa současného bydliště se opírá o správní členění Spolkové republiky, což znamená členění na okresní a krajské skupiny SL. Tyto skupiny jsou pak zastoupeny v příslušné zemské organizaci a zemské organizace nakonec zastřešuje celospolkový svaz. Podle údajů z roku 2000 sdružuje SL více než 2000 místních a přes 350 (!) okresních skupin.

Organizovanost podle místa původu či někdejšího bydliště v ČR (takzvaný domovský princip) se do značné míry opírá o správní rozdělení někdejší tzv. sudetské župy, a to především pokud jde o tzv. domovské okresy. Nejnižším organizačním prvkem této linie jsou tzv. domovské obce, které mají odpovídat politickým obcím v ČR. Druhým stupněm domovského členění jsou pak domovské okresy, které podle Spolkového řádu pro domovská členění "mají odpovídat politickým okresům vlasti (zemským či městským), pokud zvláštní okolnosti nevyžadují jejich rozdělení na soudní okresy nebo sloučení politických okresů."

Vyšším stupněm domovského členění jsou potom domovské kraje, jejichž určení vychází ze "spojitosti členů s kulturním dědictvím". V rámci struktury domovského členění tedy zřídili 14 „krajů“ (Chebsko, Šumava, Orlické hory, Praděd, Beskydy, Polabí, Krušné hory, Kravařsko, Středohoří, Ploučnice-Lužická Nisa-Nizozemí, Krkonoše, Hřebečsko, Jižní Morava) - a také jazykové ostrovy (Praha, Brno, Jihlava, Vyškov).

Toto má být ono Česko-německou deklarací z 90. let požadované „neotevírání otázek minulosti“?

Prolomení dekretů prezidenta republiky

SL rovněž zastřešuje všechny dosud existující sudetoněmecké organizace, přičemž čtyři jeho nejdůležitější společenství tvořili a tvoří:

• Ackermann-Gemeinde (křesťanští demokraté, především katolíci),

• Johannes-Mathesius-Gesellschaft – Evangelische Sudetendeutsche (sudetoněmečtí protestanté),

• Seliger-Gemeinde (sociální demokraté),

• Witikobund (posthenleinovci, přímo navazují na Sudetoněmeckou stranu a její spannistické křídlo, tzv. Svaz kamarádů – Kameradschaftsbund).

V čele Witikobundu dlouho stáli přímí hitlerovští exponenti - především Walter Becher (bývalý redaktor novin Die Zeit, které vydávala Sudetoněmecká strana), Walter Brand (bývalý vedoucí Henleinovy kanceláře a šéfideolog Sudetoněmecké strany) a Siegfried Zoglmann (bývalý oblastní vedoucí Hitlerovy mládeže v Protektorátu Čechy a Morava). Kontinuita s nacismem je tedy jednoznačná. A nyní už dokonce chtějí uspořádat sudetoněmecký sraz v ČR!

Je jasné, že sudeťáci rozhodně nevzdávají své snahy dosáhnout prolomení Benešových dekretů a proto podporují jakoukoliv snahu o revizi výsledků 2. světové války. Například prohlášení Sovětského svazu za iniciátora rozpoutání tohoto konfliktu by mohlo znamenat i zneplatnění Postupimské dohody, a tím by Benešovy dekrety ztratily mezinárodněprávní oporu.

Nezbývá než pečlivě sledovat aktivity všech sudetoněmeckých spolků na českém území a zejména finanční toky - což by sice měla dělat BIS, ale ta spíše "sleduje" české vlastence.

Seliger Gemeinde je organizací, se kterou spolupracuje česká sociální demokracie. Na katolickou Ackermann Gemeinde jsou zase napojeni čeští politici z KDU-ČSL a TOP 09. S Ackerman Gemeinde dlouhodobě a úzce spolupracuje Česká křesťanská akademie pod vedením Tomáše Halíka (sídlí ostatně i na stejné adrese). Už v 90. letech byly knihy Tomáše Halíka i jejich překlady dotovány z Německa, jaký tedy div, že "mediální kněz" tak horlivě hájí zájmy sudetských Němců.

Českou kancelář Ackerman Gemeinde založil katolický kněz Anton Otte, narozený 15. srpna 1939 v Norimberku. Tento Anton Otte byl posléze jmenován vyšehradským kanovníkem, a stal se také místopředsedou komise pro vyhnance, kterou zřídila německá biskupská konference. V roce 1996 jej Václav Havel vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Historicky první kongres mezinárodní Ackerman Gemeinde se konal v srpnu 2009 v Plzni. Na toto setkání pozval všechny křesťanské krajanské organizace Ackerman Gemeinde římskokatolický biskup František Radkovský, který obdržel v srpnu 2009 nejvyšší ocenění a vyznamenání Ackerman Gemeinde Medaili smíření. Tu obdržel třeba i kardinál Miloslav Vlk. Tohoto sudetoněmeckého kongresu v Plzni 9. září 2016 zúčastnil i brněnský primátor Petr Vokřál (ANO 2011) a pochopitelně i exministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).

Kamarádi na všech stranách

Sociálnědemokratická Seliger Gemeinde, byla založena 4. června 1951 v Mnichově. Tato organizace rekrutuje členy z německých sociálních demokratů. Spolupracuje s ní úzce ČSSD.

Sjezdů této frakce sudetoněmeckého landsmannschaftu, se zúčastňoval hojně opět ex-europoslanec Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu či expremiér Vladimír Špidla, jako šéf sboru poradců premiéra Bohuslava Sobotky. Seliger Gemeinde také úzce spolupracuje s politickým institutem ČSSD, Masarykovou demokratickou akademií, při pořádání nejrůznějších akcí a projektů.

Dále stojí za pozornost i existence Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které vzniklo 17. března 2015. V čele tohoto spolku stojí tříčlenný výkonný výbor: W. Habermann, T. Pecina a J. Šinágl. Šinágl se dokonce zúčastnil v říjnu 2011 výroční schůze nejradikálnější frakce sudetoněmeckého Landsmanschaftu, Witikobundu.

Witikobund, nejradikálnější složka sudetoněmeckého landsmannschaftu, byla založená v roce 1950 řadou sudetoněmeckých otevřených nacistů. Programem této organizace je odstranění „zločinných Benešových dekretů a odčinění (údajných) válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě.“ Dále program obsahuje „vymýcení takzvaných lží o zločinech Němců za druhé světové války a pranýřování takzvané holocaustové kultury jakožto projevu neněmeckého způsobu myšlení.“

S Witikobundem bylo, minimálně personálně, propojeno v ČR Centrum Adalberta Stiftera. Tato "nezisková organizace" vznikla 26. května 1997. V této společnosti působí například Horst Löffler, který je jejím největším společníkem - a zároveň je členem a vysokým funkcionářem Witikobundu. Jednatelem této společnosti byl advokát a donedávna starosta Prahy 1 Mgr. Pavel Čižinský (dříve ČSSD, poté Praha 1 sobě), bratr poslance a starosty Prahy 7, Jana Čižinského (ex-KDU-ČSL, Praha sobě), který se také účastnil výše zmíněného sudetoněmeckého kongresu v Plzni v roce 2016 – oba velcí obhájci sudeťácké agendy.

A ještě dodejme, že dlouholetý vůdce landsmanšaftu Bernd Posselt je zároveň šéfem německé pobočky organizace Panevropská unie. Předsedou moravské sekce této organizace býval současný předseda ODS Petr Fiala.

Je všechno jenom náhoda?