Já jsem poskytl rozhovor, tak jak poskytuji rozhovor i jiným deníkům kdekoliv v zahraničí, časopisu Krasnaja zvezda. Poslal jsem ho v češtině k překladu, a mohu tedy říct, že jsem žádný výrok, který by poškodil dobré jméno československých legií, neřekl. Řekl jsem - a zčásti to i citoval pan kolega Rakušan - že v České republice existují lidé, kteří mají různý názor na československé legie. A to je pravda. Těžko můžeme někomu nařídit, aby říkal jenom to, co si myslí jednotlivec v tomto státě, byť by byl jakkoliv postavený.

Vycházím i z toho, že v roce 2018, když jsme měli jednu z nejvyšších aktivit, zejména ty roky předtím, na dostavbu památníku československých legionářů v Rusku, vyšlo několikrát v různých časopisech to, jak kontroverzní je ta situace, a dokonce některé noviny měly titulky: Hroby československých legionářů v Rusku budí silné vášně. Ano, budí silné vášně. Já jsem se s tím setkal, když jsem byl na cestě, parlamentní cestě, do Jekatěrinburgu, tak jsem navštívil hrob československých legií na hřbitově v Jekatěrinburgu, položil jsem tam květiny, a myslím si, že ta pieta byla úplná, tak jak si jí naši legionáři zaslouží. Několikrát jsem také byl požádán o to, abych pomohl tomu, aby ty hroby legií byly postaveny tam, kde o to byl zájem.

Samozřejmě existují místa, kde se to daří. Já jsem k tomu použil příměru, když se mě ptali novináři, že si cením toho díla Jaroslava Haška, velitele města Bugulmy, kde v Bugulmě stojí památník československých legií. Nebyl žádný problém s místní samosprávou, aby tam ten pomník vznikl. A naopak tam vzpomínku na Jaroslava Haška mají úplnou a pozitivní, venkoncem byl to on, který ve svém prvním opatření v Bugulmě, když tam byl z pověření, nechal Bugulmu odzbrojit, všechny ty zbraně přinesli a druhý den byla Bugulma dobyta, s tím, že on předal velení města Bugulmy jinému představiteli tehdejší sovětské moci.

Já to říkám proto, abychom si uvědomili, že ne všude to bylo tak jednoduché jako v Bugulmě. A existují minimálně dva případy, kdy ty památníky našim legionářům jsou po dohodě podle smlouvy z roku 1993 připraveny, ale nejsou instalovány. A já jsem ty své výroky směřoval k tomu, že těžko můžeme chtít od kteréhokoliv českého politika, aby se zastal výstavby těch památníků ve chvíli, kdy tady demontujeme památník maršála Koněva a státní moc, tedy Ministerstvo zahraničí, Ministerstvo obrany, nedělá nic a říká, že to je věcí samosprávy, což úplně není pravda, protože je jasné, že každý, kdo byl zvolen zastupitelem, skládá přísahu, že bude dodržovat Ústavu a zákony České republiky. A mezi ty zákony České republiky patří i smlouva z roku 1993 mezi Ruskou federací a Českou republikou, kterou podepsali v té době Boris Jelcin a Václav Havel. I to je součást českého právního řádu, o kterém přísahou slíbili zvolení zastupitelé, že ji budou respektovat. A v tom případě, když tady máme náš jaksi krok, české strany, v rozporu s touto mezinárodní smlouvou, chtějte po ruské straně, aby tam postavili ty dva památníky, které dosud nestojí. (V sále je silný hluk.)

Já upřímně říkám, že když jsem byl v minulosti ochoten kdykoliv - podotýkám kdykoliv - se zastat té realizace té smlouvy, to znamená, aby ty sovětské orgány dříve, nyní tedy orgány Ruské federace, a ty místní orgány té místní moci, ty místní samosprávy, aby povolily výstavbu těch památníků, přestože ta místa byla zmítána obrovskými boji a obrovskými ztrátami na životech jak na straně československých legionářů, tak na straně ruských občanů .

Takže jsem řekl, že se na tom těžko mohu podílet, protože bych při každém rozhovoru byl konfrontován s tím, že my památníky odstraňujeme v rozporu s touto mezinárodní smlouvou a chceme, aby oni nové památníky instalovali. A já souhlasím s tím, že by ty památníky měly být instalovány, že kromě toho, co tady řekl kolega Rakušan, ještě měly československé legie kromě toho zásadního podílu na tom, že nás respektovala mezinárodní společenství a pomohlo to vzniku samostatného československého státu. Venkoncem Tomáši Garriguovi Masarykovi se říkalo Pan Rusko v té době, protože ty jednotlivé strany válečného konfliktu první světové války v podstatě oceňovaly to, že československé legie na dlouhou dobu zadržely ty německé vojáky, kteří nemohli být připuštěni na francouzskou frontu, a minimálně podle vojenských historiků a podle těch, kteří se zabývají vojenskými operacemi, o několik měsíců zkrátily první světovou válku.

 Mimo jiné by se to hodilo i do toho návrhu usnesení o tom ocenění československých legií, že přispěly nejen ke vzniku samostatného československého státu, ale že výrazným způsobem přispěly také k tomu, že první světová válka skončila dříve, a že tedy měla o to méně obětí než oněch 10 milionů, o kterých hovoří historické prameny.

K tomu samotnému rozhovoru. Já jsem opravdu řekl, a mám na to dostatek dokladů, že část občanů České republiky, a nejen členové KSČM, ale minimálně i naši voliči, a těch je mnohem více než je členů KSČM, říká: chovejme se k sobě přátelsky a nedělejme to, co nám vadí, aby nám to nedělala ta druhá strana. To je podle mého soudu ale zásadní věc. Jestliže nechceme, aby nám někdo činil příkoří, aby někdo zdržoval výstavbu památníku československých legionářů např. v Samaře, tak ale těžko můžeme tady tolerovat, že samospráva nerespektuje mezinárodněprávní závazek České republiky a odstraňuje památník maršála Koněva. Zkuste si někdo z vás stoupnout před tu místní samosprávu v Samaře a obhajovat postup Prahy 6. Myslím, že nebudete úspěšní. Věřím, že někteří budou mít odvahu to učinit, ale úspěch pravděpodobně nezaručí.

A jestliže my tady udržujeme přes 4 000 válečných hrobů a pomníků Rudé armády - a nikdo nemůže zpochybnit, že hlavní tíha při osvobození Československa byla na Rudé armádě, myslím, že historická fakta jsou jednoznačná, 140 000 mrtvých vojáků při osvobozování Československa, a to nebyli jenom Rusové, to byli Bělorusové, Ukrajinci, Kazaši, samozřejmě byli tady další vojáci i z dalších armád, jako rumunské a podobně. A to je otázka, kterou si musíme položit. Jestliže od někoho něco chceme, a v mezinárodní politice to platí dvojnásob, platí princip reciprocity, a nemůžeme tedy vyvolávat konflikt tím, že řekneme: ale ten památník podle našeho názoru není součástí oněch válečných hrobů. Ale v té evidenci památníků - a slovo památník je výslovně v té mezinárodní smlouvě, je dokonce i v našem zákoně o válečných hrobech, to se netýká jenom válečných hrobů, tak bychom měli tedy v respektu k této mezinárodní smlouvě tak postupovat a netolerovat to, že někdo tu mezinárodní smlouvu, promiňte mi, roztrhá jako papír, přestože k tomu nemá žádné oprávnění.

Podepisovali ji prezidenti obou zemí v roce 1993 a jejím cílem bylo nastolení nových, rovnoprávných vztahů mezi Českou republikou a Ruskou federací. Dlouhou dobu se to dařilo, venkoncem když si na to vzpomeneme, tak ta léta, kdy se začaly budovat ty památníky na Transsibiřské magistrále, jsme byli úspěšní. Nejen v Jekatěrinburgu, ale v mnoha dalších městech, ať už to bylo v Tatarstánu - mimo jiné tam je taky Bugulma - tak i v dalších částech východního Ruska. Ale nyní úspěšní nebudeme, protože se nechováme recipročně. Představte si, že by ruské úřady tolerovaly těm městským úřadům v Ruské federaci, že budou likvidovat naše památníky. Ne že je nepostaví, ale že je budou likvidovat. Jak by se nám to asi líbilo? Při tom když chceme konstatovat po 102 letech, že československé legie měly zásadní význam pro vznik československého státu.

A znovu opakuji, já jsem při každé návštěvě, pokud to bylo jenom trochu možné, v Ruské federaci ty památníky navštívil a pietu, úctu těm padlým československým vojákům jsem dal. To, že stáli někdy na rozdílných stranách a říkalo se jim Běločeši, to je také pravda. Pokud jde o Jaroslava Haška, ten byl nařčen z toho, že byl bolševik, zase jiní historici, např. působící ve Spolkové republice Německo, říkají, že nebyl, nařknou ho z něčeho jiného, což mi výrazně vadí, protože si Jaroslava Haška vážím jako člověka, který, řekl bych, pro Českou republiku vykonal mnohé, zejména v oblasti kultury a věhlasu československé literatury. A ano, stál na straně té nové vznikající sovětské moci v době té občanské války.

Přitom cílem těch legií bylo dojít do Vladivostoku a vrátit se do nově vznikajícího Československa, které usilovalo o samostatnost a potřebovalo na to podporu všech těch zemí, nejen těch, které se zúčastnily první světové války, ale všech. Nakonec jsme to byli my jako vznikající Československo, které stálo u zrodu Společnosti národů, což byl jeden z výsledků Versailleské smlouvy, jejíž platnost byla ukončena v lednu letošního roku, protože platila na sto let. Její závěry jsou dávno zkonzumované, dokonce existuje obava, že stabilita některých hranic, které byly dány právě Versailleskou smlouvou, je pochybná.

Já nechci hovořit o podrobnostech. Mohl bych citovat paní náměstkyni ministra obrany, která byla v tom roce 2018 na té návštěvě a usilovala o to, aby se ty památníky postavily. A paní náměstkyně Netolická odvedla velký kus práce. Setkal jsem se s tou prací, když jsem jednal se zástupci Ruské federace. A vysvětlit některým náš pohled na legie bylo složité, ale na druhou stranu vždycky jsme dospěli k tomu, vždycky jsme dospěli k tomu, že pro nás československé legie jsou jedním ze znaků vznikající československé státnosti a že je to naše právo takto legie historicky vnímat a že je naše právo požadovat, aby na území Ruské federace vznikly ty pomníky. A ruská strana řekla ano, pokud ten pomník vznikne, bude pod ochranou té mezinárodní smlouvy o přátelství a pomoci a bude pod ochranou našeho zákona o válečných hrobech. A těch je, nezlobte se na mě, na území Ruské federace mnohem víc než na území České republiky, potažmo bývalého Československa.

Já si dovolím tedy říct, že tady jde o to, jestli budeme říkat pravdu o tom, co si myslí občané České republiky, jestli máme sjednotit názor a nutit je k tomu, aby si mysleli to, co ten nebo onen v Poslanecké sněmovně nebo ten nebo onen ministr. Prostě názory občanů České republiky nemůžeme sešněrovat, jsou svobodné. Mají právo na takový názor. A já nemám právo říkat, že takový názor v České republice neexistuje. Kdybych řekl, že takový názor vůbec v České republice neexistuje, že všichni (nesrozumitelné), tak bych lhal. A já lhát nechci. Já jsem přesvědčen o tom, že můj rozhovor pro ten časopis Krasnaja zvezda odráží jenom názorovou hladinu občanů České republiky, a nejen členů KSČM, protože nejen členové KSČM nás volí.

 Pokud jde o samotný návrh usnesení, myslím, že po projednání tohoto návrhu je potřebné se zabývat zejména tím, jak si vážíme a jaká je role československých legií během první světové války. Můj návrh, a nenutím ho nijak navrhovatelům, ani panu předsedovi Rakušanovi, ani předsedovi Poslanecké sněmovny, je, že československé legie se kromě toho podílu na vzniku samostatného Československa také podílely na výrazném zkrácení první světové války a na snížení počtu obětí.

A pokud se někdo chce distancovat od mých slov, je to jeho svaté právo, já mu ho neberu. Prostě tak to je. A nezlobte se na mě, jako neberu právo někomu, aby měl jiný názor, distancoval se od mých slov, tak mi dovolte, abych si já podržel vlastní názor a abych při jakémkoliv rozhovoru říkal to, co si myslím. Protože pokud budeme sešněrovávat to, co si člověk smí a nesmí myslet, tak nemůžeme dospět k žádnému pozitivnímu kroku ani k pozitivnímu cíli.

A ještě jedna věc na závěr. Dovolte mi vyjádřit přesvědčení, že naším cílem je přece zlepšit vztahy se sousedy, zlepšit vztahy se všemi státy světového společenství tak, abychom s nimi mohli vycházet co nejlépe, abychom mohli naše názory, naše věci prosazovat tak, abychom byli schopni ten náš názor rozšířit co nejvíce. A k tomu neslouží provokace typu sejmutí památníku, pomníku Ivana Stěpanoviče Koněva. Jsem přesvědčen o tom, že bychom měli usilovat o to, aby v České republice platila jednotná mezinárodněpolitická linie, kterou by byly vázány i samosprávy, protože samospráva také postupuje podle českých zákonů. A ta přísaha zastupitelů přece není marná, není zbytečná. Myslím si, že je to velmi důležitá věc.

A pokud jde o mě, o výzvu, abych respektoval zahraničněpolitickou linii v České republice, tak mám snad dost lidí v této Sněmovně, kteří kdykoliv jsem měl tu čest vést delegaci Poslanecké sněmovny do zahraničí, že jsem vždycky respektoval všechny věci, které jsou důležité ve vztahu České republiky k tomu státu, kam jsme vycestovali, při každém přijetí zahraniční delegace tady v Praze jsem respektoval zahraničněpolitickou linii České republiky, nikdy jsem z ní nevybočil. A jestli chce někdo říct, že jsem tak učinil, tak ať mi řekne konkrétní příklad, protože to jsem opravdu nikdy neudělal a vždycky jsem stál o to, aby konkrétní výbor měl při tvorbě těch delegací dost sil na to, aby co nejširší politické spektrum toho výboru vycestovalo, abychom mohli říct, že to není názor vládní koalice, že to není názor opozice, ale že to je názor Poslanecké sněmovny. A takhle jsem vždycky postupoval. Nikdy jsem z toho nevybočil. Neznám příklad. Pokud chcete nějaký uvést, prosím, uveďte mi ho a já to uvedu na pravou míru, pokud bych opravdu někde pochybil. Ale pokud vím, tak jsem nikdy nic takového neučinil a ani neučiním, protože si vážím toho, že v zahraničí jsme schopni prosazovat národní zájem České republiky. To jsem tak dělal vždycky a dělat to budu nadále.

Jediné, co neučiním, je, že bych si nechal zavřít ústa a začal se bát říkat, co si myslím," uzavřel své vystoupení v Poslanecké sněmovně její místopředseda Vojtěch Filip.