Knurów, město ve slezkém vojvodství, je dokonalým představitelem stereotypů o maloměstech, kde sice nezná každý každého, ale každý zná někoho, kdo každého zná. Působí pokojně, tedy alespoň obvykle. Několik škol, dětská hřiště, nové bytovky, upravené domky a jak se na Polsko patří, tak hned čtyři katolické farnosti. Ale dnes, dnes není Knurów vůbec takový, jaký jej jeho obyvatelé znají. Poměr obyvatel na jednoho policistu povážlivě klesá. Policejní budovy se vyklízejí a těžkooděnci se staví před ně. Po městě jezdí policisté na koních. A při vjezdu do města další policisté kontrolují všechny příchozí. ​

Pohřeb oběti policejní vraždy v Polsku

„Kibole? Nikdy s nimi nebyly problémy,“ říká probošt místní farnosti Matki Bożej Częstochowskiej. Ředitelka školy přikyvuje. Kibol je lehce pejorativní označení pro fotbalového fanouška, jehož v polštině označuje za normálních okolností slovo kibic. Jaký je mezi tím rozdíl, vlastně vždycky mě to zajímalo, ptám se svého kamaráda Kajetana, vysokoškoláka z Lublinu, který ke kibolům nepatří. Ale má pro ně pochopení, ne-li obdiv. „Kibic je taťka, co přijde se synkem jednou za týden na fotbal, dá si pivo a klobásu a jde domů. Kibol je životní styl. A  někteří jsou trochu magoři.“

Policejní vražda: Polský policajt zastřelil fotbalového fanouška na stadionu

Kibole jsou radikálové, fotbaloví chuligáni. Kajetan je má docela rád, protože jsou známí svým patriotismem i náboženským zápalem. Jejich transparenty bývají vlastenecky laděné, vzdávají hold třeba Janu Pavlovi II. nebo Witoldu Pileckému, silně antikomunistické, rozhodně nacionalistické, nikdy však neonacistické, ostatně, často se objevují i polští hrdinové zavraždění nacisty.

Často reagují i na aktuální dění, což pocítil třeba minulý premiér Donald Tusk, když dle názoru kibolů urazil polskost. Na zápase Lechie Gdaňsk, klubu, kterému sám fandí, mu tehdy v transparentech dávali najevo, že k nim nepatří. Aarone Szechtere, omluv se za bratra a otce! narážely transparenty pro změnu na Adama Michnika, šéfredaktora liberální Gazety Wyborczy. Michnikův otec Ozjasz Szechter byl komunista a bratr Stefan Michnik se přímo podílel na stalinistických zločinech.

Mimo to jsou ovšem polští fotbaloví chuligáni považováni za jedny z nejhorších v Evropě. Je jich obrovský počet, jsou organizovaní, brutální. Ne všichni, ale minimálně jejich tvrdé jádro ano. Polští hools mají zajímavou a složitou historii, která začíná už v osmdesátých letech, v dobách, kdy Polsku vládne pevnou rukou Wojciech Jaruzelski. Na toto téma však existují i větší odborníci, kupříkladu čeští hools, kteří se netají obdivem ke svým polským bratrům.

Vraťme se do Knurówa. Ano, v Knurówě se taky hraje fotbal. Na nijak vysoké úrovni. Vychovali tady sice Jerzyho Dudka, brankáře Liverpoolu, Realu Madrid a polské reprezentace, momentálně však hrají čtvrtou ligu. Společně hrají vyhaslí profesionálové, poloamatéři i amatéři. Rekord v návštěvnosti na malém stadionu padl v devadesátých letech, kdy se tu sešlo na dvanáct tisíc lidí. Tehdy však hrála Concordia druhou ligu. Dnes chodí na zápasy pravidelně sto až tři sta diváků. Výjimečně do tisíce.

Sobota patřila mezi takové výjimky. Prodalo se přes 700 lístků. Svůj lístek si jako obyčejně koupil i sedmadvacetiletý Dawid Dziedzic, aktivní fanoušek, který chodil na každý zápas. Knurówu fandil odmalička, fotbal v dětství hrál, na asfaltce, ve sklepě měl plakáty fotbalistů, hlavně Brazilců. Pracoval jako umělecký kovář a bydlel u rodičů se svým šestiletým synem Aleksym, kterého vychovával sám. Chlapcova matka kdysi odešla za jiným, o dítě se dál nestarala.

Byl Dawid chuligán? Provinční. Měl čistý trestní rejstřík, nikdy nedostal zákaz chození na stadion. Dal si pivo a někdy po zápase s ostatními křičel na fanoušky soupeře. Někdy chodil na fotbal se synem, tentokrát však ne. Všichni tušili, že se něco semele. Přijel Ruch Radzionków i se svým tvrdým jádrem a mezi fanoušky obou klubů to jiskřilo už deset minut před zápasem. Policie byla připravená. Dlouho však vyčkávala.

Už první minuty zápasu letí na hřiště první světlice a dělbuchy. Fanoušci jsou několikrát varováni, že zápas bude v případě dalších incidentů přerušen, ale tato hrozba není účinná. A tak po pětatřiceti minutách hry je splněna. Zápas je kvůli chování fanoušků přerušen, fotbalisté odcházejí do kabin. Výsledek zápasu je v té době už 4:1 pro hosty. Skupině asi padesáti lidí to však nevadí. Teď očekávají jiný souboj. Vběhnou na hřiště a začnou se rvát s fanoušky hostujícího týmu. Mezi nimi i Dawid. Tedy, na záběrech není patrné, že by se s kýmkoliv pral, na hřiště však šel.

Připravení policisté bez většího varování začínají střílet gumovými projektily. Zazní několik výstřelů a jeden z nich zasáhne Dawida do krku. Zhroutí se k zemi a začne chroptět. První pomoc mu neposkytují policisté, ale fanoušci. Spousta maskovaných tváří. Vystrašení těžkooděnci se štíty jen poněkud pasivně postávají vedle, zatímco obecenstvo k nim pronáší z větší části nepublikovatelné výrazy.  „Vrazi, vrazi!“ skandují svorně fanoušci obou týmů, kteří naráz zapomenou na svoje půtky a svůj hněv obrátí vůči společnému nepříteli. „Co jste to udělali? Pojebané kurvy!“ Zoufalý řev se mísí s houkáním sanitky.

Dawida transportovali do nemocnice, tam zemřel. Zpráva se rychle rozkřikla, před nemocnicí začalo peklo. Peklo trvajícící od sobotního večera do nedělního rána. Vzduchem létalo vše, co bylo po ruce, od kamenů po Molotovovy koktejly. Policie opět používá gumové projektily, vodní děla a obušky. Nad městem létá policejní vrtulník. Zraněno je 14 policistů a zatčeno 46 lidí. V neděli následuje další protest, tentokrát před budovou policie. Zatčeno je dalších 30 osob. Potyčky ve městě trvají až do úterý.

„Hlídejte děti v rizikovém věku, aby se nepřidaly k protestům,“ stojí v prohlášení policie, které je adresováno ředitelům škol gimnazjalnych (polská obdoba americké middle school, děti je navštěvují od 13 do 16 let) i ponadgimnazjalnych (mládež od 16 do 19 let) v Knurówě a Gliwicích. Při bližším pohledu na protestující je totiž zřejmé, že se zdaleka nejedná jen o pravověrné hools, ale že rovněž mládeži kibole imponují. Chtějí se postavit za nějaký ideál, jako kdysi jejich rodiče za dob Solidarity.

Malé polské Baltimore. Paralel je celá řada.

Policie je ve vyhlášeních opatrná, celá událost se musí prošetřit. Ale už teď je jasné, že vše bylo v souladu s předpisy, je cítit z policejních prohlášení. „Velice mě bolí, že v naší zemi jsou politici, kteří smí říct, že policie vykonala trest smrti na člověku, který vběhl na hřiště,“ rozčiluje se policejní vyjednavač Dariusz Loranty. Naráží tak třeba na poslance Przemysława Wiplera, spolupracovníka slavného libertariánského provokatéra Janusze Korwina Mikkeho. Konzervativní otec pěti dětí dříve působil jako ochránce práv fanoušků. „Porušení předpisů vběhnutím na hřiště není zločin, za který by se měl dávat trest smrti,“ říká. „Přímý kontakt s hooligans je extrémně nebezpečný,“ oponuje mu Loranty.

A největší z paralel?

V USA je nejvíce mladých černochů zabito – mladými černochy. Protesty? Kde nic, tu nic. Podobně v Polsku mnohem méně rozvířilo vody úmrtí čtyřiadvacetiletého Mateusze Motaka, fanouška Tarnovie Tarnow. Ten byl zabit stejný víkend jako Dawid, zemřel na následky zranění, které mu na Aleji Jana Pawla II. způsobili hools konkurenčního klubu, Unie Tarnow. Fanoušci Unie, mezi něž patřil i Mateuszův otec, přinesli na místo potyčky svíčky, květiny a kříž. Do druhého dne však bylo vše zničené. Jeho případ vzbudil řádově menší ohlas. Nezabil jej přece policista.

Dnešní den v Knurówě. Pohřeb Dawida. Běžný církevní pohřeb. Mši celebruje mladičký kněz, kaplan farnosti, do které patřil Dawid. Probošt mu to přenechal. Taky byl kibol, on jim rozumí. V kapli je hlava na hlavě. Kibolové jsou zbožní. Až když vynáší rakev na hřbitov a spouští ji do hrobu, je tady něco jinak. Kněz ještě pronáší poslední slova a fanoušci na Dawidovu počest odpalují světlice. Rodina si přála klidný pohřeb. Hřbitov se ale proměnil ve stadion. Kněz zůstává v klidu. Jemu kibole neublíží.

„Udělám si žebřík a půjdu za tátou do nebe,“ říká šestiletý Aleksy. Nemá už matku ani otce.

Následuje už jen pochod na stadion. Po celé trase stojí těžkooděnci se štíty. Výkřiky. Vrahové, vrahové. Nezabijete nás všechny. Jen Bůh může soudit.  Když dav prochází kolem policejní budovy, skanduje „Počkejte večer!“ Počkají, to je téměř jisté. Nejméně do zítřejšího rána.

„Bože, chraň fanatiky!“ ozve se populární heslo.

Země plná paradoxů.

Zdroj: Blog autorky