7. května si připomínáme 100. výročí potopení zaoceánského parníku Lusitania. Incidentu, který otočil veřejné mínění v USA a prostřednictvím využití ve službách válečnické propagandy umožnil vstup USA do první světové války. Není žádným velkým tajemstvím, že se jednalo o cynický kalkul s ekonomickým a geostrategickým pozadím, záminku pro vstup do probíhajícího ozbrojeného konfliktu gigantických rozměrů, na němž jisté kruhy velmi vydělaly a z něhož USA vyšly jako světová mocnost číslo jedna.

Válka bude

Z historie se můžeme poučit pouze v případě, pokud před ní nezavíráme oči. Podobných záminek pro rozpoutání válečného běsnění nalezneme celou řadu. V současné době jsme svědky snah o rozpoutání nového globálního konfliktu, který se nemůže nedotknout i našich domovů. Pro zabíjení nás a našich sousedů jsou zbraně již vyrobeny a nyní netrpělivě čekají na svého kupce. Na záminku se stále čeká, některé inscenace prozatím před „publikem“ dostatečně neuspěly.

NATO chce ospravedlnit další řež

Je více než zřejmé, že se Spojené státy pod pláštíkem NATO připravují na konflikt s Ruskou federací. Severoatlantická aliance, která byla založena v roce 1949, se namísto rozpuštění (tak, jako se stalo s Varšavskou smlouvou) či transformace po skončení studené války rozrostla o dalších 12 vazalů, z nichž většina leží ve východní Evropě, někteří přímo na hranici s Ruskem. Ukrajinská krize byla evidentně stimulována, využita a důkladně dezinterpretována právě pro tento účel. Rusko je prostřednictvím médií západního světa a celé řady přisluhovačů stavěno do role agresora a každým dnem čeká, až se v jeho vodách objeví další Lusitania, kterou bude nějaký U-boot pod falešnou vlajkou torpedovat. V tom mají matadoři válečných konfliktů posledních staletí praxi.

Váleční plánovači jsou v manipulacích zdatní – podobně jako ve školních škamnách vždy největší sígři uměli zakřičet „on si začal“. Strategie k rozpoutání válek zůstaly dodnes navzdory převratným společenským a technologickým změnám stejné. Hledání „casus belli“ je při troše snahy a trpělivosti vždy úspěšné a dává do rukou agresorovi „licenci“ na libovolně rozsáhlé použití síly. Pověst o tragické události je zapotřebí rozšířit mezi prostý lid, opentlit dalšími dramatickými příběhy, vytvořit legendu a protlačit ji do myslí občanů. Nejužitečnějším nástrojem pro tyto operace jsou korporátní média. Právě proto je tak důležité připomenout si kauzu Lusitania.

Cynické jednání mocností a finančníků

V úvodních fázích první světové války války si Anglie a Francie masivně půjčovaly od amerických finančníků. Za obchodního zástupce pro dluhopisy byl ustanoven Rotschildy kontrolovaný podnik JPMorgan Chase & Co. John P. Morgan ml. byl navíc dosazen do nesmírně lukrativní role nákupního agenta pro válečný materiál. K tomu všemu ještě jeho podnik vlastnil řadu zbrojních firem zásobujících západní frontu v Evropě. Morgan se tak stal nejvíce vydělávající firmou na světě.

Když se však válka začala vyvíjet pro západní spojence nepříliš příznivě, ocitl se Morgan v ohrožení. Nemohl získat nové kupce pro spojenecké válečné dluhopisy. Morgan věděl, že pokud bude Lusitania potopena německou ponorkou, přivede to USA do války a jeho firmy se budou moci rozjet na plné obrátky, aby vybavily více než 4 miliony nově mobilizovaných mužů.

J. P. Morgan ml.

Luxusní zaoceánský parník Lusitania vyplul z New Yorku 1. května 1915 – v rozporu s Haagskými konvencemi naložen obrovským množstvím vojenského materiálu. Byl plovoucím muničním skladem vydávaným za civilní plavidlo. Německá (!) ambasáda v USA objednala a zaplatila inzerát v padesáti amerických tiskovinách s výzvou pro civilisty, aby na toto plavidlo nenastupovali. Poukazovali na riziko plynoucí z existence válečné zóny ve vodách okolo Velké Británie. Po zásahu amerického ministerstva zahraničí nebyla většina z těchto varování publikována.

Vynucené potopení lodi

V pátek 7. května připlula Lusitania k jižnímu pobřeží Irska. Lord admirality Winston Churchill věděl, že se tato oblast hemží německými ponorkami. V předchozích dvou dnech zde byla potopena tři plavidla. Nejen, že nepřispěchal Lusitanii na pomoc, ale naopak odvolal křižník Juno, který měl v plánu Lusitanii doprovodit. K tomu všemu bylo Lusitanii nařízeno uzavření jednoho z kotlů a snížení rychlosti.

Německá ponorka U-20 torpedovala Lusitanii po 2. hodině odpolední. Překvapení Němci sledovali následné výbuchy na palubě a nevěřili vlastním očím, když po pouhých 18 minutách loď zmizela ve vlnách. Na palubu „civilního“ parníku totiž Morgan naložil 600 tun výbušnin, 6 milionů nábojů, více než 1200 dělostřeleckých granátů a další materiál. Britská vláda se snažila tyto informace držet v tajnosti, vrak Lusitanie sloužil ještě v 50. letech jako cvičný terč pro podvodní nálože za účelem smazání stop.

Umělecké ztvárnění katastrofy Lusitanie

Zahynulo 1198 osob, z toho 128 Američanů. Na základě tohoto incidentu dokázala americká média zvednout vlnu rozhořčení vůči Německu a zcela obrátit veřejné mínění v otázce účasti USA ve světové válce. Rotschildové své potěšení nad tímto vývojem ani nezakrývali.

Historie se opakuje

Téměř každý vstup Spojených států amerických do války byl uskutečněn na základě podobného incidentu. Většinou se to samozřejmě veřejnost dozvěděla až když bylo po všem – poté, co bylo stategického cíle dosaženo.

Tak to bylo i v případě Mexicko-americké války v roce 1846 (ekonomické zájmy, vyprovokovaná střelba na generála Z. Taylora) či Španělsko-americké války v roce 1898 (výbuch na USS Maine, 266 mrtvých, bez vnějšího přičinění, obrovská propagandistická kampaň).  Stejně tak slavnému japonskému útoku na Pearl Harbour v prosinci 1941 předcházely pečlivé přípravy na válku. Bylo vyvíjeno velké úsilí pro to, aby první rána mohla přijít od Japonců (v říjnu byl vypracován plán osmi provokativních kroků pro vyvolání japonského útoku). Datum, čas a místo útoku znali Američané z rozluštěných japonských depeší. „Pamatuj na Pearl Harbour“ se záhy stalo všudypřítomným mediálním heslem.

A stejné to bylo i u Korejské války v roce 1950 (z manipulativního jednání vůči OSN a ze série provokací pro vyvolání prvního výstřelu veřejně USA obvinil i Albert Einstein, válka ztrojnásobila americký vojenský rozpočet), nebo v případě Vietnamu v roce 1964 (vylhané napadení torpédoborce USS Maddox), invaze na Grenadu v roce 1983 (účast na provokacích, znalost informací dopředu, vylhané ohrožení amerických občanů), či neuvěřitelných deseti vojenských intervencí do Panamy (1895, 1901-1903, 1908, 1912, 1918-1920, 1925, 1950, 1958, 1964 a v roce 1989, kdy se například jednalo o vyprovokovaný útok na amerického vojáka).

Tyto skutečnosti vypovídají o Američany hojně používaných provokačních a propagandistických praktikách bez ohledu na to, jak se na tyto konflikty dnes díváme z pohledu tehdejšího soupeření mocností či jejich vládnoucích ideologií.

Dalších případů z moderní doby je opět celá řada: Irák, Somálsko, Haiti, celá současná „Válka proti terorismu“ či pro Evropany stále aktuální ohavnosti v Bosně (1995) či Srbsku (1999), které mají několikero pozadí (islám, drogy, mafie a především aktuální snahy o geopolitické oslabování Ruska).

Kdy opět vypluje?

V současné době je to NATO, v čele s neokony ovládanými USA, kdo s až nepochopitelnou umanutostí chřestí zbraněmi na ekonomicky i společensky se regenerující Rusko. Média se plní dezinformacemi a klamnými obrazy, přepisuje se historie, nepokrytě se měří dvojím metrem. Chybí tu jenom ta Lusitania. Let Malaysia Airlines 17 a další incidenty zatím nezabraly. Je potřeba vypravit větší parník, naložený rozličnými světoobčany a také nějakými těmi minoritami, aby si z toho každý odnesl svoji porci rozhořčení. Potom ďábelský tanec začne nanovo.

Zdroj: Protiproud.cz