Vězni, kteří pocházeli z některých pobočných táborů koncentračního tábora Gross - Rosen v Dolním Slezsku se měli přesunout dále do Německa. Šli v chatrném oblečení a hladoví, takže řada z nich se hroutila vyčerpáním. 179 z nich bylo zde zavražděno. Podíleli se na tom nejen příslušníci SS z doprovodu transportu, ale také místní četníci a členové organizace NSDAP (Německé nacionálně-socialistické dělnické strany) v Choustníkově Hradišti.

Pro situaci v tehdejší vzorné nacistické župě Sudety tři měsíce před koncem Druhé světové války je charakteristické, že místní občané neviděli žádný morální problém přispět k vítězství Velkoněmecké říše zabíjením bezmocných lidí, jejichž jediným proviněním bylo to, že kvůli vyčerpání hladem a zimou již nemohli jít dál. Hlavní motiv pachatelů představovala rasistická ideologie, která během 12 let zachvátila všechny vrstvy německého národa. Němci uvěřili, že jsou panskou árijskou rasou předurčenou k nadvládě nad podlidmi zatíženými dědičným hříchem svého původu a svých dějin. Takže ty, které v mrazivých únorových dnech roku 1945 bestiálně ubíjeli, nepovažovali jen za zločince a nepřátele státu, ale především za podlidi.

Od té doby již uplynulo 75 let. Až na výjimky zemřeli jak pachatelé válečných zločinů, tak svědkové jejich počínání. Náhle jsme nejen u nás v Čechách konfrontováni s jiným výkladem dějin, v němž se příliš nemluví o tom, co se odehrálo mezi 30. lednem roku 1933 a 9. květnem 1945, o to více se však zdůrazňují zločiny spáchané v těsně poválečném období. V Pobaltí, na Ukrajině a také v Praze – Řeporyjích se stavějí památníky esesákům. Doprovází to bourání a hanobení pomníků vítězů nad nacismem a fašismem. Tuto revizi dějin již v Praze odskákaly sochy maršála Ivana Koněva a Winstona Churchilla, ve Francii Charles de Gaulle. Místo nich nám nabízejí hrnečky s Adolfem Hitlerem a kalendář s nacistickými válečnými zločinci.

Tento nový náhled na dějiny pak logicky doprovází návrat starého známého rasismu, samozřejmě v novém hávu. Tentokrát se maskuje jako antirasistické hnutí. Proto se dovídáme, že jen na černých životech záleží. Všichni běloši se mají kát za trojici svých dědičných hříchů – otrokářství, kolonialismus a rasismus. Princip kolektivní viny se vrátil a náhle to nikomu vůbec nevadí.

V udílení svých lekcí je historie neúprosná. Když dnešní pokrokáři začali lidi třídit podle barvy pleti na ty privilegované a druhé méně hodnotné, ba přímo rasově provinilé (ve snaze dosáhnout dějinné spravedlnosti), je téměř jisté, že to nakonec skončí tak jako v Choustníkově Hradišti v únoru 1945. Kdo zapomene svoje dějiny, prožije je znovu. Také platí, že nová rasistická totalita nepřijde ve stejném hávu, protože odjakživa mění barvy jako chameleon.