Nejspíš právě proto jsem ochoten se bít za právo všech lidí na vzdělání, za právo mít za poctivou práci poctivé peníze a moci si za ně koupit věci, které jsou potřeba k slušnému životu. A také za právo na svobodu projevu, svobodu vyznání, nebo právo nebýt jakkoliv postihován za svou sexuální orientaci Která ale neobtěžuje a neomezuje svobodu ostatních, píše Jaroslav Štefec na svém facebooku..

Jako člověk, vychovaný v tradičních hodnotách křesťanské civilizace, jsem nekompromisním zastáncem práva všech žen, především matek, a samozřejmě dětí na nejvyšší stupeň ochrany a úcty jak ze strany jejich mužských partnerů, tak ze strany státu. Děti mají právo na šťastné dětství, mají právo vyrůstat v harmonickém rodinném prostředí, mají právo na vzdělání a především na bezpečí.

Stejná práva a úcta podle mého názoru patří i starým lidem, kteří mají již většinu života za sebou, ale věnovali ho aktivně své rodině, naší společnosti a ostatním lidem, s nimiž sdíleli náš společný životní prostor. A také lidem, kteří v důsledku zranění nebo nemoci nemohou žít plnohodnotný život zdravých lidí.

Myslím, že přesně toto měli na mysli zákonodárci, když psali Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod. Měli na mysli svobodu nás, občanů ČR (neboť právě pro nás jsou, jak plyne už ze samotné preambule Ústavy, tyto dva dokumenty primárně určeny) žít v právním státě, vědět, že před zákonem máme stejná práva a povinnosti jako ostatní, že máme svobodu podnikat i svobodu zkrachovat, že máme rovnost v příležitostech, ale i rovnost v možnosti neuspět. Každý, kdo by chtěl tyto obecné svobody a práva porušovat, zaslouží si odpovídající trest.

Opravdu pečlivě jsem oba dokumenty studoval. Na rozdíl od mnoha poslanců i ministrů českých vlád, z nichž mnozí je podle mých zkušeností dokonce ani nečetli. Nejspíš proto si nedovedu vysvětlit informaci, kterou jsem se dnes dozvěděl v jednom z článků na serveru Seznam.cz, zabývajícím se zákazem genderových studií v Rumunsku. Podle jeho autora upozorňují neziskové organizace na zhoršující se stav práv homosexuálů, transsexuálů a dalších menšin ve střední a východní Evropě.

Nedovedu si to ani vysvětlit, ani k tomu nedokážu zaujmout jakékoliv stanovisko. Ze dvou prostých důvodů. Za prvé, nemám nejmenší tušení, jaká práva mají ony neziskovky na mysli, a za druhé prostě nevím, jak by se taková informace mohla týkat ČR.

V již zmíněných dvou pilířích právního řádu ČR jsem totiž nenarazil na jediný odstaveček, který by jakkoliv zvýhodňoval nebo znevýhodňoval jakoukoliv náboženskou, sexuální nebo politickou skupinu před jinými, nebo který by jakékoliv libovolné skupině lidí dával právo výhody před jinými skupinami. A to se týká i naprosté většiny z téměř dvou miliónů (!) platných zákonů ČR.

Možná by měli být zástupci oněch neziskových organizací konkrétnější a otevřeně "tepat nešvary", které brání sexuálním menšinám žít v bezpečném státě a užívat si přiměřeně všech práv řádného občana ČR, daných nám zákony, Ústavou a Listinou. Držím jim v tomto úsilí palce, končí komentář Jaroslav Štefec.