Kdo je v takovém boji rasista? O tom přece rozhoduje  ten, kdo boj vede. Kolikrát se už v dějinách vedl ve jménu  ideologie, která se účelově vytvořila jen proto, aby se mohl vést . Mnozí z těch, kteří páchají násilí ve jménu boje proti rasismu, by možná neuměli vůbec definovat, kdo je rasista a proč.

Vzpomeňte si na jednu z proslulých televizních reportáží z mosteckého Chánova, kde kamera ukazovala vybydlené a zdevastované byty. U mikrofonu měl redaktor postarší Romku, která rozhořčeně křičela: „V Čechách je rasismus. Podívejte se kolem, jak tu musíme žít.“ Jaksi ale zapomněla dodat, že ty byty si zdevastovali sami.

V našem životě musí totiž rozhodovat zdravý rozum s přirozenou logikou, nikoli fráze a ideologická dogmata . Soužití je možné jen tehdy, pokud se obě strany chovají odpovědně a sebekriticky . Není nic horšího než svalovat vlastní neschopnost na jiné.

Ať se na mne aktivisté nezlobí, ale pálení děl velikánů evropské vědy a umění proto, že to je odkaz „bílého muže“, mi připadá nejen jako fanatismus, ale i akt závisti. Neznám samozřejmě do detailu starší africkou literaturu, ale troufnu si říci, že tam díla na úrovni  „závadných autorů“, jako je Swift, nebo Defoe, nenajdete. Četbou příběhů Gullivera, Robinsona Crusoe, Scarlett O´Harové či Tin Tina prý jasně dokazujeme náš rasismus. Tuhle smutnou poznámku jsem si jako spisovatel  odpustit nemohl.

Mé argumentaci lze jistě vytknout určité zjednodušení, ovšem při tak složité problematice to ani jinak nejde. Museli bychom si přesně definovat pojmy a já nevím co ještě, ale o to ani nešlo.

Existují totiž postoje, v nichž nesmí rozhodovat jen suchý jazyk teorie , ale také cit a srdce. Rozumím tomu, že studenti z Afriky hájí své předky, i když někdy způsoby značně agresivními. I oni jednají na základ svého citu. Jednejme na základě svého citu i my. A stejně jako oni chraňme čest našich předků a nešlapejme po odkazu vlastní civilizace a kultury.