V úterý 14. března 1950 ve dvacet hodin byl v Praze na studentské koleji zatčen zpravodajský kurýr Miroslav Dvořáček. Byl mu navržen trest smrti, odsouzen byl na 22 let. Vězněn byl čtrnáct let. V roce 2008 byl nalezen policejní záznam ze 14. března 1950 obsahující udání o přítomnosti a pohybu Dvořáčka v Praze, s uvedeným jménem udavače: Milan Kundera. Ten se následně od celé kauzy distancoval.

Zjištění

Zřejmě autentický policejní protokol neobsahuje údaj, jak byla ověřena totožnost udávajícího či jeho podpis. Líčí události inkriminovaného dne – od přijetí oznámení až po zatčení a údajné výroky Dvořáčka. Není v něm však zmínka o tom, koho policejní orgán o zatčení Dvořáčka vyrozuměl, ani co se se zatčeným následně dělo. Soudní spis, který by tyto okolnosti mohl osvětlit, nebyl dohledán (možná byl zničen při povodni).

Dvořáček odmítl o oněch událostech hovořit, ale vyšlo najevo, že z udání podezíral Ivu Militkou. Rodiče Militké zase z udání podezírali Miroslava Dlaska. Nelze určit, kdo všechno o Dvořáčkově pohybu v Praze věděl, neboť ten měl již při své první neúspěšné zpravodajské misi pocit, že byl sledován. Ostatně nedlouho po Dvořáčkovi byli zatčeni i otec a syn Toušovi, kteří agenty-chodce ubytovávali na své lesní samotě.

O příchodu Dvořáčka na kolej prokazatelně věděly pouze dvě osoby. Militká, jeho známá, která mu nabídla pomoc, a její budoucí muž Miroslav Dlask, jehož požádala, aby k ní večer nechodil, že u ní bude na nocleh Dvořáček. To mohl být motiv, proč Dlask o „zběhovi" údajně řekl předákovi kolejí – s intencí přesunout na něho odpovědnost za nahlášení policejně hledané osoby. A předákem kolejí tehdy prý byl právě Kundera. Jinak není vysvětlitelné, proč by měl Dlask Kunderovi říkat o Dvořáčkovi. A proč by měl Kundera udat Dvořáčka, kterého neznal.

Co se Militké týče, byla tehdy stejně ideově zaměřená jako Dlask a Kundera – odmítla emigrovat. Militká nebyla nikdy postižena za pomoc Dvořáčkovi. A nakonec. Badatel, jenž kauzu otevřel, ve výsledku očistil od podezření Militkou, která je jeho příbuznou.

Lidé, kteří Kunderu dobře znají, vesměs odmítají věřit tomu, že by Dvořáčka udal. Média však – až na čestné výjimky – případ zplošťují a berou Kunderovo udání za hotovou věc. Kunderovo jméno je tím vážně poškozeno – aniž by bylo cokoli prokázáno.

Případ totiž není došetřený a podezření Kundery z udavačství není podpořeno z žádného dalšího zdroje. Policejní záznam není procesně použitelný. Historici Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) si však jsou svými závěry téměř jistí. Přesto varují před unáhlenými závěry. Kauza však přesto byla v tomto syrovém stavu zveřejněna v předvolebním týdnu – bez vnitřní časové logiky.

Závěry

Základní otázka zůstává nezodpovězená: Co má policejní protokol skutečně společného s Milanem Kunderou? Je možné, že to je těžko ověřitelný, ale pravdivý záznam skutečného sledu událostí. Mohl však také vzniknout v rámci „agenturně operativní kombinace". Dvořáček se pohyboval v prostředí zpravodajských služeb, které byly ve značné míře infiltrované protistranou. Pak by bylo třeba informace vedoucí k jeho zatčení například formou uměle vyrobeného policejního záznamu „legalizovat", aby byl ochráněn skutečný zdroj, který mohl být třeba v Německu. A takový protokol by musel vypadat naprosto věrohodně, což je však pro zpravodajce malá násobilka. Nikde totiž není důkaz, že na policejní služebně někdo opravdu byl. Otázkou k došetření též je, zda byla ona policejní služebna místně příslušná provést zatčení Dvořáčka. Historiky ústavu následně zveřejněný podpůrný důkaz, že dotyčný policista tam opravdu sloužil, je asi stejně platný jako zjištění, že onoho dne bylo úterý.

Média věnují značnou část své kapacity v předvolebním týdnu strhující kauze. Načasované zveřejnění příběhu je pak těžko vysvětlitelné jinak než snahou odvrátit pozornost veřejnosti od všelijak se vyvíjející předvolební situace. Tím, stejně jako svou nedotažeností, nápadně připomíná aféru s takzvanou Kubicovou zprávou.

Jan Schneider (Euro 43/2008 – 19/10/2008)