Tak nám před 70 roky skončila nejděsivější a nejkrutější válka. A kde je krutost a chamtivost, jde s tím vším marasmem i kolaborace, zrada a zvrhlé vybíjení lidí lidmi. I zvěř má ohleduplnějši instinkt, než člověk bez míru v duši. Trošku jsem toho přečetl o Ferdinandu Peroutkovi; z jeho Přítomnosti jsem už málem duchem nepřítomný. Za toto mé psychické rozpoložení může mé meditování, jak bych asi reagoval; já na dostřel nacistů; já – zbabělec a měkkota. Před několik dny jsem ale pukal smích u filmu „Valentin Dobrotivý“. A to na rozdíl od Peroutky, jenž psal na o konci 30. let, ještě nebyly plynové komory ani krematoria, proto  mohl oslavovat narozeniny Adolfa Hitlera v článku “Dynamický život”.

Ferdinand Peroutka

V časopise Přítomnost, v Praze 26. dubna 1939, ročník XVI., číslo 17: mohl napsat: „Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů, postavili výše…. Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest neskutečný reprezentantem svého národa…“

Kdoví, jestli psal též, že v Protektorátu vydatně pomohla česká kinematografie naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na bojištích i v koncentračních táborech. Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války… Ale nešlo jen o Peroutku.

Ve vraždícím červnu 1942 se dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Časopis Přítomnost byl založen v roce 1924. U jeho zrodu stál i T.G. Masaryk. Do časopisu, který byl oporou demokratického Československa, přispívali Peroutka jako první šéfredaktor, Karel Čapek i Eduard Bass. Tradice průvodce politikou a kulturou byla přerušena v únoru 1948. Po sametové revoluci byl časopis obnoven, ale dostal se do potíží a nakonec vycházel jen jako příloha Literárních novin. V roce 1995 začala Nová Přítomnost. Ta se v roce 2000 opět vrátila k tradičnímu názvu. Z historie Přítomnosti je jasné, že přežila celou válku, holocaust, tedy i lapálie Miloše Havla, potažmo peripetie s Barrandovem. Možná by se mohl Pražský hrad soustředit též na tyto záležitosti, které se udály již v časech 20 tisíc nejrůznějších míst, které nacisté připravili pro neposlušné, ať již se jednalo o pracovní tábory, koncentráky či jejich vyhlazovací podoby.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů.

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian; narodil se v Liberci, takže svoji druhou řeč němčinu ovládal znamenitě. což byl pro Němce ideální stav: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942)

Filmy vyprodukované v německém jazyce, a nejen hrané, ale i dokumenty, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další… Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Nevěřím že by Přítomnost neměla zaostřeno také na kulturu, umění a hlavně na to, co nejvíc Čechy trápilo, byť se dvakrát nevyznamenali, když pokorně odevzdali pohraniční pevnosti. Počátkem roku 1938 vznikl Svaz Poláků v Československu, který po vzoru henleinovců vystoupil s požadavkem rozsáhlé autonomie, směřující k revizi hranic na Těšínsku. Zástupci polské menšiny koordinovali na pokyn z Varšavy svůj postup s německou menšinou a slovenskými autonomisty. V Polsku se mezitím rozvinula mohutná propagandistická kampaň za připojení československé části Těšínska k Polsku. A co Přítomnost…? Byla nepřítomná…?

Varšava zaslala vládě ČSR ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Poláci anektovali část Těšínska o rozloze 869 km². Nadpoloviční většina obyvatelstva obsazeného území se hlásila k české národnosti. Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány. Přes 30 000 Čechů a více než 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do Protektorátu Böhmen und Möhren. Podle pamětníků se Poláci chovali k civilnímu obyvatelstvu Těšínska mnohem hůř, než později nacisté… Kam se na Těšínsko hrabe Krym…

Navečer  9. června 1942 byly obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii. Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál byli týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”. V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…”

Že by se Peroutka jako skvělý žurnalista nechytl téma antisemitismu? Přece jen čteme: “Češi, Němci, Židé…”? Citace: „Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu,“ píše se mimo jiné v textu, který každý může najít na internetu na stránkách časopis Přítomnost…. „Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho,“ zní druhá z citací z Peroutkova textu.

Že by Peroutka nezaznamenal, že Joseph Goebbels přijel osobně do Prahy a Barrandov ho uchvátil? Rozhodl, že toto místo bude patřit německým filmovým ateliérům. Své komplexy tělesně postiženého člověka neléčil jen “řešením” židovské otázky, ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Úspěšně usiloval o přízeň české herečky Lídy Baarové, která v té době žila s Gustavem Frölichem. Goebbels v té době zval Baarovou, uchvácenou jeho mocí, na nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v Bogensee, kde jí vyznal lásku a chtěl se rozvést se svojí ženou, která mu dala šest dětí. Hitler rozkázal, aby se vrátil k rodině a Goebbels ho uposlechl…

(Jeho vada vznikla z následků osteomyelitidy v dětství a nepodařené operace, která ji měla napravit. Osteomyelitida, infekce v kostním morku, může způsobit zničení jednoho nebo více růstových bodů v dlouhých kostech nohy, tj. stav známý jako septická osteoblastická dysgenese. To má za následek zkrácenou nohu…)

Po válce se na Oldřicha Nového díval nový režim přes prsty možná neprávem, ale člověk, který natočil tolik komedií uprostřed zničené Evropy nemohl být příliš obletován.Přesto Nového filmografie uvádí jeho další natočené filmy, tedy žádné striktní zákazy…

Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale “spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě”. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru.

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli “rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni”. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Inu, je to již 70 roků od chvíle, kdy byl poražen nacismus, nejzrůdnější nepřítel lidstva, proto se snažím pochopit člověka, když napíše, že „Adolfa Hitlera, (který v té době ještě neměl vyhlazovací tábory, plynové komory a krematoria… pozn. autora), lze nazval velkým vůdcem německého národa… Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest neskutečný reprezentantem svého národa…

Zdroj: Blog autora