Generální tajemník strany vydal rozhodnutí: zemědělská produkce se musí prudce zvýšit. I zadumala se celičká země, jak tohoto vznešeného cíle nejlépe docílit. Dumal tajemník našeho oblastního stranického výboru, dumali jeho rádci, konzultanti i odborní poradci. Po pravdě řečeno to byl směšně lehký úkol. Klima našeho regionu se podobá francouzskému – dostatek slunce, tepla i vody. I půda je u nás znamenitá – černozem až do hloubky jednoho metru, žírná, že by se dala mazat na chleba. Techniků a odborníků máme též nepočítaně. Smůla jen, že lidé nemají zájem o práci, protože rolník bude za svou práci odměněn vždy stejně, a může se snažit, jak chce. To přece nejde, aby práce rolníků byla odměňována podle výsledků. Jen si to představte. Takový přičinlivý sedlák si najednou zbohatne, a z nemakačenků aby zůstali chudáci! A už je tu rozkol, mezi lid se vkrádá nerovnost. To všechno by přece odporovalo ideálům socialismu. Tak se tedy první tajemník oblastního výboru strany se všemi svými rádci společně zamysleli, jak zvýšit zemědělské výnosy, aniž by byl narušen princip společné materiální rovnosti. Tu jim svitlo. Požadovaného růstu lze dosáhnout pomocí umělých hnojiv! I byla v místní chemičce svolána převeliká schůze. Tisíce lidí se jí účastnily, a k tomu dechovka, proslovy, plakáty a prapory. Všichni jako jeden muž provolávali hesla, aplaudovali, zpívali vlastenecké písně. Po schůzi byla v chemickém kombinátě vyhlášena kampaň za úsporu surovin a energie. Kampaň probíhala celou zimu, a na jaře, v den Leninových narozenin, se v závodě hlásili všichni dělníci a po celý den pilně pracovali, bez nároku na mzdu, aby nashromážděné suroviny zpracovali. Za ten jediný den pak vyrobili několik tisíc tun kapalného dusíkatého hnojiva. V souladu s usnesením ze schůze se rozhodli podělit tímto hnojivem všechna zemědělská družstva v okolí, a to zcela zdarma. Byl to skutečný svátek pracujícího lidu. Do závodu se osobně dostavili korespondenti nejen z místního a republikového tisku, ale rovněž i z ústředních novin. Večer pak přinesl zprávy o tomto pozoruhodném svátku i všesvazový rozhlas a programy centrální televize. Iniciativu našich dělníků-chemiků oficiálně ocenil i Ústřední výbor strany a apeloval na všechny ostatní chemické závody v celé zemi, aby rovněž vyhlásily soutěž za úsporu surovin, které později mohou býti využity, zcela zdarma, místními družstvy. Nechť vzkvétá naše vlast! Nechť vzkvétá jako jarní zahrada! Když skončil ten slavný den, začal znovu každodenní pracovní koloběh. Druhý den ráno zatelefonoval ředitel chemičky na oblastní výbor a oznámil, že pokud si družstva během následujících dvaceti čtyř hodin hnojivo, které jim bezplatně nabízí, neodvezou, zastaví se v závodě výroba; všechny nádrže přetékaly nadbytečným hnojivem a nebylo kam ukládat běžnou produkci. Následovala série naléhavých hovorů mezi oblastním výborem a okresními výbory a posléze všemi družstvy. Každé z padesáti oblastních družstev si musí okamžitě převzít sto padesát tun hnojiva nabízeného kombinátem. Zpráva o tom, že naše družstvo bylo obdarováno takovým množstvím hnojiva, a to zcela zdarma, našeho předsedu nijak nenadchla. Naše zemědělské družstvo totiž vlastnilo sedmnáct nákladních automobilů, pouze tři z nich však měly nádrže. V jedné se vozilo mléko, v druhé voda a ve třetí benzín. Nádrže, které jsme používali na mléko a vodu, jsme ovšem na hnojivo použít nemohli. Zbývala tedy jediná, ta na benzín. Automobil byl už starý a notně ojetý. Nádrž měla kapacitu jednu a půl tuny kapaliny. Z našeho družstva do města to bylo sedmdesát tři kilometry; s ohledem na stav silnice to znamenalo pět hodin cesty tam a pět hodin zpátky. Řidičem cisterny jsem byl já. „Tak podívej,“ řekl předseda, „když nebudeš dvacet čtyři hodiny spát, když se ti nevybije baterka, když se ti chladič nerozteče horkem, když se ti nerozpadne převodovka a když neuvázneš s autem v bahně, tak uděláš za dvacet čtyři hodiny dvě jízdy a dovezeš tři tuny toho pitomého hnojiva. Ale ty musíš vykonat ne dvě, ale sto jízd!“ „Dobrá,“ řekl jsem. „To není všechno,“ pokračoval. „Máme málo benzínu. Dám ti samozřejmě benzín na tři jízdy, ale zbývajících devadesát sedm dělej, co umíš. Když to nepůjde jinak, budeš muset tu zatracenou káru tlačit sám!“ „Dobrá,“ řekl jsem. „Jsi naší jedinou nadějí. Když nedokážeš projet trasu stokrát, je konec s mým předsedováním, to snad víš.“ To jsem věděl. A také jsem věděl, že i když jsme našeho předsedu nijak zvlášť nemilovali, vůbec netoužím po tom, aby ho vyměnili. „Nějaké dotazy?“ „Ano. I když pojedu stokrát – bez benzínu – kam mám to hnojivo dát?“ Předseda se neklidně rozhlédl po prostranném dvoře a poškrábal se na zátylku. Kam s ním? Co se sto padesáti tunami jedovaté, smradlavé břečky? Ke vší smůle má Lenin narozeniny v dubnu, kdežto pole se hnojí až v červnu. Kam jen s tím hnojivem do června? „Podívej,“ řekl, „zbytečné o tom nežvaň. Vydej se do města co nejdřív. Stejný problém mají ve všech družstvech. Někoho třeba osvítí chytrá myšlenka. Prostě se dívej, co dělají ostatní, a dělej to také tak. Tak do toho! A dokud nebudeš hotov, tak se nevracej.“ Vzdychl jsem si, plivl si do dlaní jak boxer před zápasem, naskočil do svého rozhrkaného náklaďáku a přes hrboly, díry a ohromné kaluže, které jarní sluníčko ještě nestačilo vysušit, jsem vyrazil k městu. Venku před chemickým kombinátem stála dlouhá řada nákladních automobilů nejrůznějších typů, velikostí a barev. Fronta ale postupovala rychle. Po chvíli jsem si všiml, že auta, která byla naplněna před chviličkou, se hned vracejí zpátky a znovu se řadí do fronty. Každý z těchto vozů by určité potřeboval mnoho hodin k tomu, aby dopravil svůj drahocenný náklad na místo určení a opět se vrátil. A přesto se do fronty stavěly už po pár minutách. Pak přišla řada na mě. Nádrž se rychle plnila smrdutou tekutinou a chlápek, který tu měl službu, si poznamenal do seznamu, že můj rodný kolchoz právě obdržel první várku – jednu a půl tuny hnojiva. Vyjel jsem ze vrat závodu a sledoval skupinu naplněných automobilů. Všechny jako na povel uhnuly ze silnice a sjížděly po strmém svahu ke břehům Dněpru. Udělal jsem totéž. V minutce vyprázdnily své nádrže. Udělal jsem totéž. Po hladké hladině veliké řeky, kolébky ruské civilizace, se zvolna šířila obrovská, jedovatá, žlutá, páchnoucí skvrna. Jakmile […]