Stalose Zprávy | ČÍ JE ALJAŠKA?

Vybrat den

Listopad 2024

Út

Čt

Pá

PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

ČÍ JE ALJAŠKA? – 1. část

10-5-2015 NWO Odpor 214 2165 slov zprávy

Říká se, že Rusové v roce 1867 prodali Aljašku Spojeným státům. Za směšnou částku 7,2 milionů dolarů – za území o rozloze více než půldruhého milionu čtverečních kilometrů, oplývající obrovským přírodním, ale i surovinovým bohatstvím. A v neposlední řadě i velkého strategického významu.

Divný prodej, nezdá se vám? Podívejme se, co k tomuto tématu lze dohledat v ruskojazyčném prostředí internetu.

V roce 1867 přestala být Aljaška součástí Ruska. Kolem této události dosud existuje řada mýtů a nejasností. O tom, jak k tomu vůbec došlo, existuje několik verzí vysvětlení a každý rok se objevují o tomto prodeji nové a nové informace – říká Alexandr Petrov, vedoucí vědecký pracovník Ústavu světových dějin, který se tímto tématem zabývá nejedno desetiletí.

Důvody k prodeji

Jednou ze dvou největší záhad této události je – proč a nač byla Aljaška prodána a proč byla prodána právě v onu dobu. Vždyť je to unikátní případ v historii Ruska, když ono samo nabídlo k prodeji své teritorium!

V době prodeje uplynulo více jak 200 let od chvíle, kdy se podle oficiální historie jakutskému kozáku Simonu Děžněvovi podařilo dostal na Aljašku a zmapovat tamní břehy. A uplynulo 126 let od chvíle, kdy při hledání nejkratší mořské cesty k americkému kontinentu zemřel Vitus Bering, vyslaný z Petrohradu podpořit už nějaký ten pátek probíhající postupnou kolonizaci území. Od tohoto roku pak bylo aljašské území chápáno jako součást Ruského impéria.

Aljaška byla pro Rusko opravdovou zlatou žílou. V přímém i přeneseném smyslu. Jedním z nejdražších zisků z Aljašky byla cenná kožešina kalana, která byla ceněna výš než zlato, ale díky chamtivosti a krátkozrakosti lovců byla tato vzácná zvířata ve 40. letech 19. století téměř vyhubena. Krom toho byla na Aljašce objevena ropa a zlato. Ropa se v té době používala v lékárnictví a zlato bylo ironií osudu jedním z řady důvodů, proč bylo rozhodnuto toto území prodat, a to co nejrychleji.

Nebyla to však jediná možná příčina nepochopitelného prodeje. Jsou tu i jiné:

1. Rusko nemohlo trvale udržet zaoceánské teritorium, které stejně tak nebo onak jednou získají buď USA, nebo Anglie (která se už nedlouho před tím pokusila z moře uchvátit Petropavlovsk-Kamčatský). A pak by Rusko přišlo o Aljašku zadarmo. Takové názory zaznívaly už dávno před začátkem samotných rozhovorů o prodeji.

2. příčinou byla představa, že pozornost Ruska je třeba obrátit na osvojení dálněvýchodních hranic. A z tohoto pohledu Aljaška nebyla perspektivní, protože byla příliš daleko.

3. příčina byla ta, že Rusko-Americká společnost (RAK, která sdružovala ruské osídlence a zabývala se nejen komercí na Aljašce, ale také rozvíjela a osvojovala si teritorium na základě speciálního nařízení imperátora) se nacházela ve složité finanční situaci. Ruský stát každoročně vyplácel Rusko-Americké společnosti nemalou dotaci, ale prodejem území by se těchto výdajů zbavil. Od okamžiku prodeje také tato společnost už nedostala ani kopějku.

4. V roce 1861 bylo v Rusku zrušeno nevolnictví. Aby mohl statkářům vyplatit kompenzace, byl Alexandr II. nucen si v roce 1862 vypůjčit u Rothshildů 15 milionů liber štěrlinků za 5% úrok. Protože Rothshildům pak bylo třeba něco vracet, navrhl tehdy velkokníže Konstantin Nikolajevič – mladší bratr imperátora – prodat „něco nepotřebného“. A tou nejnepotřebnější věcí v Rusku se jevila být Aljaška.

5. Rusko v té době nutně potřebovalo kvůli svým zahraničním zájmům 15 milionů rublů ročně a přitom Ruská Amerika, jak jsme viděli už v předchozím bodu, neustále odčerpávala jinde potřebné investice. Rok před prodejem Aljašky poslal ministr financí Reitern caru Alexandru II. speciální zprávu, v níž poukázal na nutnost přísnější ekonomiky a zdůraznil, že pro normální fungování imperia je potřeba tříletá zahraniční půjčka ve výši 15 milionů rublů ročně. Předpokládaná suma z prodeje Ruské Ameriky naznačená Reiterem mohla část nutné půjčky nahradit.

6. V tu dobu začali na Aljašku přicházet v obrovském počtu američtí zlatokopové a ruská vláda se začala oprávněně obávat, že za zlatokopy přijdou i americká vojska a území si prostě budou chtít zabrat. A Rusko nebylo na nějakou válku připravené. Přitom ztratit Aljašku a nedostat za ni ani groš by bylo přinejmenším ukvapené.

7. V roce 1856, deset let před prodejem Aljašky E. A. Stoeckl, ruský velvyslanec v USA, poslal do Petrohradu depeši, v které upozornil na fámu o možné imigraci členů náboženské sekty mormonů z USA do Ruské Ameriky, na což ho humornou formou upozornil sám americký prezident J. Buchanan. I když šlo jen o fámy, Stoeckl psal s obavami, že v případě masového přesídlení amerických sektářů na Aljašku povstane před ruskou vládou alternativa: buď vojenský konflikt, nebo zřeknutí se části svého území. Krom toho šlo i o „plíživou kolonizaci“, která spočívala v postupném přesídlování Angličanů a Američanů na území Ruské Ameriky a na k ní přilehlá území. Začátkem 60. let se britští pašeráci začali usazovat na ruském teritoriu v jižní části Alexandrova archipelágu a vůbec přitom nebrali ohled na formální zákazy koloniální administrativy. To všechno dříve nebo později muselo dovést k napětí a vojenským konfliktům.

8. Zároveň bylo třeba urychleně splácet vnější dluh, což po porážce v Krymské válce bylo dost problematické. O této variantě však mají historici pochyby. Dluh Ruska tehdy činil 2,5 miliardy rublů a na jeho splácení bylo třeba sehnat pro nejbližší roky 45 milionů rublů. Krom toho na restaurování ekonomiky bylo třeba dalších 400 milionů rublů. V rozsahu takových sum byla částka 7 milionů dolarů z případného prodeje Aljašky maličkostí, kvůli které nestálo za to mrhat zeměmi.

Zajímavé je, že to byl už druhý pokus o prodej „Ruské Ameriky“. Ještě v roce 1854, v době Krymské války, vláda USA, využívaje zostření rusko-anglických vzájemných vztahů na Blízkém východě, navrhla Rusku odkoupení Aljašky. Rusko-americká společnost a Americko-ruská obchodní společnost si plácly a v květnu 1854 spolu podepsaly dohodu, podle níž se americká strana zavázala zaplatit ruské straně 7,6 milionů dolarů. Tato dohoda však nevstoupila v platnost, protože byla pouze fiktivní: jejím cílem bylo přinutit Angličany odstoupit od plánů útoku na teritorium v ruském vlastnictví. Pokud by však území patřilo USA, nevyhnutelně by došlo k novému konfliktu mezi Anglií a USA, což bylo pro Británii krajně nežádoucí.

Tolik tedy k možným důvodům, které snad mohly vést k tomuto unikátnímu prodeji.

Vztahy Ruska a Ameriky

V okamžiku prodeje Aljašky dosáhly vztahy mezi Ruskem a Amerikou svého vrcholu. V době Krymské války Amerika nejednou zdůraznila, že v případě rozšíření hranic konfliktu nebude zaujímat antiruskou pozici.

Londýnské Times tehdy ustaraně psaly o vzájemných „záhadných sympatiích“ mezi Ruskem a USA. Přitom nevole a obavy Londýna byly oprávněné: dohoda z roku 1867 totiž nejenže udělala z Ruska a Spojených států nejbližší sousedy, ale také umožnila Američanům ze všech stran obklíčit britské vlastnictví v Severní Americe. Na jednom ze slavnostních obědů na počest ruské delegace americký generál Walbridge tehdy řekl:

„Osud ukázal, že jsou potřeba dvě polokoule – Východní a Západní. První personifikuje Rusko a druhou Spojené státy!“ Určitě to byla dobrá diplomatická hra, ale fakt zůstane faktem: Rusko pevně podpořilo Ameriku v jejím vzestupu. Zakoupení Aljašky upevnilo Státy, peníze za ni zaplacené se brzy vrátily a strategický zisk pro USA z této transakce není možno ani docenit.

V tajnosti a ve spěchu

Podepsání dohody o prodeji Aljašky 30. března 1867

Dohoda o prodeji Aljašky je unikátní v tom, že byla uzavřena ve velmi úzkém kruhu. O předpokládaném prodeji bylo informováno pouze šest lidí: car Alexander II., Konstantin Romanov (bratr cara), Alexander Goršakov (ministr zahraničních věcí), Michail Reitern (ministr financí), Nikolaj Crabbe (námořní ministr) a Edward Stoeckl (ruský velvyslanec v USA). Za iniciátora transakce je pokládán ministr financí Reitern.

Dohoda proběhla v naprostém utajení. Je udivující, že i přes dostatečně vysokou úroveň tehdejších tajných služeb se informace nedostaly ke třetím osobám, dokud nebyla dohoda po dvou měsících od jejího podpisu oficiálně oznámena.

Prodej byl pro ruský dvůr natolik důležitý, že Stoeckl jen za telegrafické konzultace s Petrohradem utratil více než 10 tisíc dolarů. Suma na tu dobu ohromná. (Pro srovnání: slušný dům v Irkutsku bylo možné koupit za 25 rublů, ale koně za 12. A přitom dolar i tehdy byl několikrát dražší než rubl.) Kromě toho Stoeckl dal úplatek ve výši 16 tisíc dolarů bývalému šéfovi ministerstva financí USA Walkerovi za lobbování při myšlence prodeje.

K podpisu dohody došlo 30. března 1867 ve Washingtonu. Velvyslanec Ruska a státní sekretář USA s jejím podpisem patrně velmi spěchali, protože tak učinili ve 4:30 ráno, když předtím uprostřed noci zvedli z postele své zaměstnance. Avšak americkou proceduru ratifikace to nijak neovlivnilo – peníze za Aljašku byly převedeny až v roce 1868.

Přepočet – bez záruky!

Tehdy prodávané území o rozloze 1.519.000 km2 bylo prodáno za 7,2 milionů dolarů ve zlatě, to znamená 0,0474 dolarů za hektar. Je to hodně nebo málo?

Pokud současný dolar má hodnotu 0,0223663 g zlata (údaj z roku ???), pak tehdejší – v roce 1861 byl ceněn na 1,50463 g. A to znamená, že tehdejší dolar byl rovný 67 dolarům 27 centům v současných penězích. Takže Aljaška byla prodána v přepočtu za 3,19 nynějších dolarů za hektar.

Za kolik se tedy prodala Ruská Amerika? Podřadné pozemky na Sibiři se prodávaly za 3 kopějky za čtverečný sažeň (4,552 čtverečných metrů). Takže pokud těch tehdy prodávaných 1.519.000 km2 převedeme na čtverečné saženě a vynásobíme třemi kopějkami, dostaneme sumu 10 miliard 44 milionů rublů – což je 1395krát více než suma, za kterou byla Aljaška prodána. Pravda, takovou sumu Amerika tehdy nemohla zaplatit, protože její roční rozpočet se rovnal 2,1 miliardy dolarů nebo 2,72 miliardy tehdejších rublů.

Takže vyplatit dluh Rothshildům penězi skutečně získanými za prodej Aljašky by se samozřejmě nepodařilo. Tehdejší britská libra stála 4,87 dolaru. To znamená, že vypůjčená suma činila 73 milionů dolarů. Aljašku tedy prodali za méně než desetinu této sumy.)

Stoeckl

Edward Stoeckl sehrál v prodeji Aljašky významnou roli. Od roku 1850 působil jako chargé d’affaires na ruském velvyslanectví ve Washingtonu a v roce 1854 byl jmenován velvyslancem. Stoeckl byl ženatý s Američankou a byl hluboce integrován do nejvyšších kruhů americké společnosti. Rozsáhlé kontakty mu pomohly transakci uskutečnit, a tak aktivně lobboval za své vedení. S cílem přesvědčit americký Senát na nákup Aljašky, dával úplatky a používal veškeré své kontakty. Nakonec však Stoeckl zůstal nespokojený se svou odměnou ve výši „pouhých“ 25 tisíc dolarů a ročním důchodem 6.000 rublů. Po prodeji Edward Andrejevič přijel nakrátko do Petrohradu, ale pak odešel natrvalo do Paříže. Až do konce svého života se stranil ruské společnosti a stejně tak ona jeho. Prodej Aljašky mu nikdy nebyl odpuštěn.

Druhá kardinální otázka – Kde jsou peníze?

Platební příkaz

Druhé největší tajemství o prodeji Aljašky se skrývá za otázkou peněz. Stoeckl dostal šek na 7 milionů 35 tisíc dolarů – z původních 7,2 milionů si 21 tisíc nechal a 144 rozdal jako úplatky senátorům, kteří hlasovali za ratifikaci smlouvy. 7 milionů bylo převedeno do Londýna bankovním převodem, ale z Londýna do Petrohradu se po moři převážely za to koupené zlaté pruty. Při převodu nejprve na libry a potom na zlato se ztratilo 1,5 milionů, ale i to ještě nebyla poslední ztráta. Loď „Orkney“, na jejíž palubě byl drahocenný náklad převážen, v roce 1868 cestou do Petrohradu klesla ke dnu. Bylo-li na ní v tu chvíli zlato, či zda vůbec překročilo hranici mlhavého Albionu, není známo. Pojišťovací společnost, která náklad pojistila, zkrachovala a škoda byla Rusku uhrazena jen částečně. V době pojistné události nalezeno nebylo a nenašlo se, pokud je známo, ani nikdy poté.

Dnes se místo potopení „Orkny“ nachází v teritoriálních vodách Finska. V roce 1975 společná sovětsko-finská expedice prozkoumala místo a trosky korábu našla. Vyšetřováním se následně zjistilo, že na lodi došlo k mohutnému výbuchu a silnému požáru. Avšak zlato se najít nepodařilo – nejspíš zůstalo v Anglii.

Téměř všechny finanční dokumenty o prodeji zmizely – vypráví profesor Alexandr Petrov. „Můžeme se pouze dohadovat, kam tyto peníze odešly. Ale před pár lety jsem nějakým zázrakem v Ruské státní pokladně objevil velmi zajímavý dokument. Tam mezi jinými materiály bylo vyúčtování, že za Aljašku přišlo z USA 11,362 milionu rublů. Přitom údajně bylo 11 milionů utraceno za hranicemi za nákup zařízení pro ruskou železnici (Kursko-Kyjevskou, Rjazaňsko-Kozlovskou a Moskevsko-Rjazaňskou). Zbytek byl vyplacen v hotovosti. Takže si myslím, že je o jednu záhadu méně – odteď alespoň vím, že železnice na Krym byla zaplacena penězi z prodeje Aljašky.

18. října 1867, v 15 hodin 30 minut došlo k výměně vlajky na stožáru před domem hlavního řízení Aljašky. Američtí a ruští vojáci nastoupili u vlajkového stožáru. Na povel začali spouštět vlajku Rusko-Americké společnosti. Ceremoniál neztratil na důstojnosti do chvíle, kdy se vlajka zachytila do provazu na samotném vrchu a roztrhla se. Na rozkaz ruského komisaře jeden z námořníků vylezl nahoru, aby vlajku, která na stožáru visela v cárech, uvolnil. Než na něj však stačili zavolat, aby ji neházel dolů, ale slezl spolu s ní, shodil ji…