Začal to geolog Joachim Barrand (1799 – 1883) – známý francouzský geolog a paleontolog, který se proslavil výzkumem starších českých prvohor. Dnes nesou jeho jméno Filmové ateliéry Barrandov, jež se začaly stavět 23. listopadu 1931. Přesně před 80 roky… Jejich obchodní značku je nyní možné objevit v titulcích více než dvou a půl tisíce českých i zahraničních filmů. Tolik jich bylo na barrandovském vršku nad Prahou za 80 let jejich existence natočeno. A máme tady další jubileum, spojené s několika rouhačskými otázkami: Byl zakladatel těchto ateliérů Miloš Havel, strýc exprezidenta Václava Havla, homosexuál, kolaborant nebo zachránce českého filmu?

Nejslavnější český homouš

Mezi mými hereckými známými kolují velmi rozporuplné názory, i když všichni Högerové, Noví, Burianové, Schránilové, Kohoutové, Peškové, Hrušínští, Baarové, Gollové či Kabátové a další moc dobře věděli, že jim Miloš Havel a jeho submisivita k nacistům zajistila pohodlný život. Byli to jistě průzrační lidé, kteří milovali herectví a byli ochotni mu vše věnovat. Dokonce tolik, že své nejlepší filmy natočili během válečných čtyřicátých let minulého století na pražském Barrandově.

Vděčili za to jednomu z rodu Havlů. Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Vácslava Havla. Jelikož se Havlovi léta podíleli na hospodářském vedení Národního divadla, měli úzké styky s řadou osobností kulturního života. Miloš Havel se stal dokonce na čas členem Národní obce fašistické. Havlové v té době vlastnili pět pražských kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímž vedení Miloš seděl od devatenácti let.

V roce 1934 byla rozpoutána kampaň proti výrobnímu monopolu společnosti A-B a proněmecké orientaci jejího vedení, protože Havel upřednostňoval německé firmy, s nimiž měl – stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy – výborné kontakty. To ale nebránilo Němcům, aby Miloše Havla po okupaci o ateliéry připravili. Už 16. března 1939 patolízalsky informoval Němce o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche. Marně. Ztratil sice ve firmě majoritu, ale přesto byl za své akciové podíly finančně odškodněn.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí“. V roce 1940 totiž navezli na Barrandov Němci zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Nacisté vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit.

Přítel mě vzal na Barrandov, kde mi zařídil, abych měl k dispozici celý archiv po neomezenou dobu. A bylo to informací, až mi z nich šla hlava kolem. To víte, blbý Valach, co se do Prahy musel doplahočit až z Ostravy. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů. Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…)

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii. Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Edurd Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid.

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během 40. let válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…”

(Joseph Goebbels své komplexy tělesně postiženého člověka neléčil jen “řešením” židovské otázky, ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Úspěšně usiloval o přízeň české herečky Lídy Baarové, která v té době žila s Gustavem Frölichem. Goebbels v té době zval Baarovou, uchvácenou jeho mocí, na nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v Bogensee, kde jí vyznal lásku…)

A pak se s báječnými komediemi Oldřicha Nového roztrhl pytel. Po “Kristiánovi” následoval film “Eva tropí hlouposti” a “Dědečkem proti své vůli”, v roce 1940 to byl film “Přítelkyně pana ministra”, “Život je krásný”, “Dívka v modrém” a “Když baron Prášil/Baron Prášil”, v době napadení SSSR to byl film “Roztomilý člověk” a “Hotel Modrá hvězda” o rok později natočil komedii “Valentin Dobrotivý” a v roce 1944 filmy “Sobota” a “Paklíč”… Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942)…

Po válce se na Nového nový režim díval přes prsty možná neprávem, ale člověk, který natočil tolik komedií uprostřed zničené Evropy nemohl být příliš obletován. Přesto Nového filmografie uvádí jeho další natočené filmy, tedy žádné striktní zákazy: V roce 1945 “Jenom krok”, v roce 1947 “Parohy”, 1949 již zmiňovaná “Pytlákova schovanka”, následoval rok 1952 a v něm film “Slovo dělá ženu”, o dva roky později “Hudba z Marsu”, rok 1955 přinesl další dílo “Nechte to na mně”, rok 1958 – “O věcech nadpřirozených”, v roce 1960 “Kde alibi nestačí” a “Bílá spona”, v roce 1962 “Dva z onoho světa”, v roce 1965 “Káťa a krokodýl”, pak “Alibi na vodě”, “Fantom z Morrisvillu”, pak přišel jeden z nejoblíbenějších filmů – “Světáci”, v době normalizace to byl film “Muž, který rozdával smích” a televizní seriál “Taková normální rodinka”…

A hlavně po válce hostoval po celé republice, režíroval řadu úspěšných her a hrál v mnoha úspěšných hlavních rolích. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které po boku Stanislavy Součkové zpíval Célesténa. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu autorky námětu filmu Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové…

Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. Miloš o ženy moc nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale “spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě”. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal.

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli “rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni”. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo “vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil”. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, “úkoly však řádně neplnil”. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“

Inu, Na Kloboučku to začal geolog a skončil zachránce českého filmu, pragmatický kolaborant s růžovým šátečkem kolem krku…

Zdroj: olser.cz