Přiznávám předem, že nejsem žádný znalec jejich knih. Zajímá mě ale především vše, co se týká nedávné minulosti. Sám jsem se studiu nedávných dějin dost v posledních patnácti letech věnoval  a tak se cítím být kompetentní se z tohoto úhlu pohledu vyjádřit ke knize Kundera - český život a doba (vyd. Argo, 2O20). 

Nejsem literární kritik a nepatřím ani k horlivým čtenářům krásné literatury všeho druhu. Mým zájmům vyhovují spíš memoáry, vzpomínky, deníky či jiné podobné žánry. Moc nečtu ani díla u nás žijících literátů. To se týká i doma a pravděpodobně i v cizině nejznámějšího českého spisovatele. Nečetl jsem ani jeho novější, poexilovou tvorbu. Kniha J. Nováka se nicméně týká hlavně Kunderova „českého období“. Tedy do poloviny sedmdesátých let. Pro lidi mého věku, kteří jsme prožili dobu, v níž mladý i mladší Milan Kundera začínal psát a kdy se z něj stávala veřejně známá osobnost se zjevnými talenty. Byl zajímavý i jako jeden z těch, kteří se zviditelnili na IV. sjezdu českých spisovatelů. V té době (1967) to byla u nás událost prvního řádu.

Angažovaných lidí nebylo tehdy- ostatně ani v současnosti není - nadbytek. Z jeho konktátorů, abych použil Kunderova, a následně i Novákova slangu pro pojmenování jemu blízkých osob, které s ním sdíleli dobu v níž tehdy žil. Tedy vlastně vrstevníků. Jen některé z nich jsem aspoň trochu znal. Třeba Kosíka, který koncem 60. let přednášel na škole, kde jsem tehdy studoval. Většinou jsem je znal jen z tiskovin jako byly tehdy Literární noviny, Plamen a jiná periodika. Nedá se říci, že bychom se jako generace narozená až po válce s nimi příliš kamarádili. Oni pro mnohé z nás, i když nás dělilo jen deset, patnáct let, byli jiní. Měli své cíle, zájmy i svoji – často stalinskou minulost. My jsme dospívali (nejen fyzicky, ale i mentálně) v ovzduší, které zde vzniklo a vyvíjelo se po roce 1956.

Neprožili jsme tedy - jako oni - období českého stalinismu, natož abychom se tehdy nějak angažovali. Zkušenosti s tím spojené se nám naštěstí vyhnuly. Nesdíleli jsme s nimi ani hromadné vstupování do KSČ a tedy ani s tím spojené prověrkové komise. Samozřejmě ani transformaci mladých stalinistů v reformisty a tedy ani jejich střety s „konzervami“ 60. let. Za to nás mladší naplno zasáhl Srpen a nástup normalizace. V čem jsme se ale předchozí generaci (nebo spíše quasigeneraci) podobali, to bývala (ale ne vždy a jen u někoho) naivní víra v možnost reformování ideje socialismu. Především šlo ale o neznalost své vlastní minulosti.
   

Ale i v tom byla ovšem jistá odlišnost. Oceňuji, že v Novákově knize je právě  rozdílům ve vnímání nedávného minulého času věnována značná pozornost. Bez ní by asi ani tuto knihu nebylo možné napsat. Asi i proto je v podtitulu knihy, že pojednává i o době, v níž Kundera tehdy žil. Recenzenti – kterých je už dost na to, aby z jejich výtvorů ( a o nich) někdo sepsal studii- pojednávají í o tom, jak různě našinci vnímají a vždy vnímali Kunderovu nejednoduchou osobnost i tvorbu. Většinou ale sami tápou ve znalostech o době, v níž nejen Kundera, ale i oni dost často žili.

To, co se tehdy skutečně dělo je stále jakoby tabu. Novák to neměl s porozuměním nedávným českým dějinám jednoduché. Jako Čechoameričan druhé generace (jeho rodiče -- spolu s ním - v jeho šestnácti letech emigrovali do USA) to měl nejspíše ještě těžší, než si mnozí z nás dovedeme představit. Reálie, které se staly mezi padesátými až první polovinou sedmdesátých  let si nemohl nejspíše pamatovat, ani jinak rekonstruovat. A o tom, co se tehdy dělo   ve zdejší odborné   literatuře  chybí texty, které  by mu něco zprostředkovaly. Možná je to i proto, že zdejší veřejnost příliš spoléhá na těch pár mizerně fungujících, disfunkčních pracovišť zřízených buď Senátem, MV ČR, akademií věd neb vysokými školami , že tuto práci za ně vykonají.

Nevykonají, a ani nemohou. Místa erudovaných odborníků pro něco takového už dávno obsadili historici, jejich příprava byla zaměřena na studium trochu starších období. Padesátá a pozdější léta nějak byla jimi a jejich pedagogy nějak opomenuta. Novák mohl ke své práci využít jen několik málo textů z jejich produkce, včetně známého Hradílkova materiálu o Kunderově účasti (nebo spíše vině?) na tehdejším dění. Mohl jen využívat rozhovory s pamětníky či příspěvky do starších literárních i jiných časopisů (cituje z nich, neuvádí& však jejich souhrn v seznamu literatury, ale jen pod čarou v poznámkách). V naprosté většině tyto zdroje postrádají způsobilost zabývat se touto dobou analyticky, tedy v širších souvislostech, což autorovi ztížilo významně porozumění nejen tehdejšímu chování Kundery, ale i jeho snahu vypořádat se s tím souvisejícími problémy.

Vím z vlastní práce, že to vše bylo mnohem bohatší na různé, v Novákově knize nezmíněné skutečnosti. Např. ze svých rozhovorů s paní J. Potůčkovou-Taussigovou vím o jejím zprostředkovacím úsilí o navázání kontaktů (ze strany Kundery) s některými bratislavskými aktivisty v předsrpnovém období (včetně Husáka). Kundera v té době byl kromě jiného hledačem této minulosti, nejen té své. Nepovažuji to ale za Novákovu chybu, přestože takových mezer v poznání té doby je v knize více. Nepramení totiž z nedostatku jeho snahy pochopit, co se tehdy dělo, ale často z existence tzv. stále ještě zakázaných témat o této době, včetně např. vztahů k V. Havlovi.

Téma, které se Novák rozhodl zpracovat, silně přesahuje způsobilost autora autobiografie podobného typu. Je pro kteréhokoliv jiného životopisce (Kunderu nevyjímaje) neuchopitelné, resp. pro každého osamělého jedince, který by se o to chtěl pokusit. Je příliš těžké nejen pro nás&; (až do jeho odjezdu z Čech v r. 1975), ale   i celé tehdejší  české společnosti. 

Podobně jako Macháčkův Gustáv Husák se autor pokusil skrze Kunderu objevovat něco, co lze vysoce ocenit (sem dát odkaz na můj komentář z loňského roku Husák pro macháčkovsku). Není to zjevně snadné ani pro nikoho z nás, kteří jsme tuto; minulost v Čechách prožili a vlastně ve svých vzpomínkách neustále nějak prožíváme. Z řady příběhů z té doby, které; Novák do své objemné knihy vložil, se leccos nového i my - zdejší pamětníci – dovíme, ale zdaleka to nestačí.