P. Francis E. Fenton

Bylo to v minulosti, v polovině a koncem 40. let 20. století, kdy jsem si prvně uvědomil ďábelskou povahu komunismu a jeho cíle dobýt svět za každou cenu v lidském životě a utrpení – cíle, jehož se nikdy nevzdal. Ačkoliv jsem věděl, že USA je prvotním cílem komunismu, až o několik let později – řekněme kolem poloviny 50. let 20. století – jsem si začal uvědomovat už tehdejší rozsah komunistické infiltrace do americké vlády. Dobře si pamatuji, jak jsem v té době dával kázání a proslovy o špatnostech komunismu – a to bylo před nějakými 30 lety. Mé snahy se však setkaly jen s malou podporou lidí. Dokonce i mezi mnohými kněžími v diecézi, do níž jsem patřil, mi jen jeden ukázal nějakou podporu, zatímco tehdejší vedení diecéze na mé antikomunistické křížové tažení pohlíželo s něčím menším než nadšením. Vlastně jsem si jistý, že mě přinejlepším považovalo za potížistu – a při nejhorším, za mírně duševně nevyrovnaného.

Prošlo však pár dalších let před tím, než jsem postupně došel k přesvědčení, že komunismus nejen hluboko proniknul do americké vlády, ale také značně neblaze zasáhnul i do Římskokatolické církve. Pravda, byl jsem si dobře vědom, že odstranění veškeré víry v Boha a všech mravních norem bylo prvořadým cílem komunismu, a že mezi náboženskými sbory byla Římskokatolická církev tím nejpřednějším na jeho seznamu ke zničení. Přesto, kvůli povaze Církve, a s vědomím toho, že je tak dlouho největší baštou proti komunismu ve světě, jsem prostě věděl, že ačkoliv všichni ostatní se mohou stát jeho obětí, Římskokatolická církev bude pevně stát a bude nedobytná. Jak jsem se mýlil! Ačkoliv, jak jsem se později dozvěděl, byli skrytí komunisti v Církvi dlouho před Druhým vatikánským koncilem, pro mě prvním nezpochybnitelným důkazem, že komunismus musel hluboce infiltrovat Církev, byla skutečnost, že tento koncil ani jednou během čtyř let svých rokování neodsoudil komunismus. Vlastně je to slovo v přepisu oněch koncilních sezení zmíněno jen jednou – a to, jak si vzpomínám, jen v poznámce pod čarou. Dnešní koncilní „katolická“ církev je samozřejmě jedním z vážených spojenců komunistů na světové scéně. Mimochodem, zmínil Jan Pavel II. ve svých mnoha proslovech a prohlášeních po světě v posledních více než pěti letech slovo komunismus, aby jej odsoudil? Nevím o tom.

A pak je zde svobodné zednářství, každým coulem takový nepřítel Církve a občanské vlády jako je komunismus – jakkoliv nevědomí o této drsné skutečnosti mohou být jeho řadoví členové. Vrcholný stupeň mezinárodního zednářstva si toho však je dobře vědom. Nikoliv bez vážného důvodu Římskokatolická církev tento tajný řád odsoudila a uložila trest exkomunikace těm jejím členům, kteří se k němu přidali. Alespoň deset papežů za poslední dvě a půl století výslovně odsoudilo svobodné zednářství. To, že koncilní církev nyní dovoluje svým členům stát se zednáři, je jen další mocnější obžalobou proti této církvi. Tato zlá organizace [zednáři] je i dnes tím, čím vždy byla, jak to deklaroval papež Lev XIII., „smrtícím jedem kolujícím...v žilách lidské společnosti“. Slovy stejného pontifika: „...křesťanství a svobodné zednářství jsou svou povahou nesmiřitelné“. Není zvláštní, že lsti a podvody a cíle této podlé společnosti jsou všechny pro většinu lidí neznámé, dokonce i pro mnoho římských katolíků, i když je to „úhlavní nepřítel katolické Církve“?

Mnoho tradičních římských katolíků, včetně autora těchto řádek, je přesvědčeno, že rozsáhlá komunistická a zednářská infiltrace do Římskokatolické církve je lidsky řečeno základní příčinou žalostného úpadku této Církve v posledních dvou desetiletích, jakož i základním důvodem pro existenci současné koncilní církve. Člověk by mohl citovat další faktory, které se na tom podílejí, ale prvotními ničemy jsou ti zarputilí a neúnavní nepřátelé katolicismu – komunismus a svobodné zednářství. Zničení Římskokatolické církve vždy bylo jedním z jejich základních cílů a Druhý vatikánský koncil jim poskytl významnou možnost usilovat o jejich zločinné cíle ještě silněji. Roky od tohoto katastrofálního koncilu stále jasněji ukazují, jak úspěšný je komunistický a zednářský průnik a podvratná činnost v Církvi od Vatikánu směrem dolů – vskutku, tak pozoruhodně úspěšný, že v nějaký neurčitý okamžik cestou začala existovat nová církev, koncilní církev. A ještě jednou, i když byly nápomocné i jiné síly (například modernismus, sekulární humanismus, liberalismus) – a mezi těmito různými faktory existuje velký překryv – přesto komunismus a svobodné zednářství byly a jsou, jak uznávám, hlavními příčinami pro masivní ničení způsobené Církvi během Druhého vatikánského koncilu.

Pokud jde o současný stav morálního úpadku v Americe, existuje paralela mezi touto situací a tragickou historií Římskokatolické církve v posledních asi 20 letech? Jinak řečeno, existuje vztah mezi ohromnou bezbožností a nemravností v tomto národě dnes a úpadkem a pádem Církve z významné pozice dobrého vlivu, kterou dříve zaujímala na americké scéně? O tom nepochybuji. Mezi obojím však existuje blízká spojitost. Zatímco USA byly sotva vzorem nevinnosti a počestnosti pro svět dříve, řekněme ve 30., 40. a 50. letech 20. století, dalo se přesto při pohledu zpět říct, že duchovnost a mravnost, pokud jde o americký národ obecně, v oněch dnech vzkvétala v porovnání se současností. Mnoho Američanů dnes dokonce ani nemá tušení hříchu. A není, jak tvrdím, žádná pouhá náhoda, že postupný úpadek USA v posledních letech do současného stavu morální nemravnosti má paralelu, a je z velké části důsledkem, úpadku Římskokatolické církve během téhož časového období. Jak duchovní a mravní síla a vliv Církve upadaly, tak degeneroval i náš národ, aby se stal verzí Sodomy a Gomory 20. století.

Je však možné specifikovat ještě další příčinu současného bídného stavu Církve i země mimo svobodné zednářství a komunismus? Existuje mnoho tradičních římských katolíků, kteří by na tuto otázku bez váhání nutně odpověděli „ano“, konkrétně [by jmenovali] takřka naprostý zánik Svaté mešní oběti. A jistě pro podporu tohoto tvrzení existuje pádný důvod. Mše a svatá Eucharistie jsou srdcem a středem římskokatolické Víry a nevyčerpatelným zdrojem Boží milosti pro prožívání nadpřirozeného života. „V eucharistické Oběti má katolická Církev slunce své bohoslužby, jakož i srdce svého života milosti a ctnosti, svého nejvyššího dobra, svého největšího bohatství a svůj nejdrahocennější poklad.“ (The Holy Sacrifice of the Mass, P. Nicholas Gihr). Nespočet svazků byl sepsán o mši (kniha citovaná výše je dlouhá skoro 800 stran) a každý správně poučený katolík dobře zná významné místo mše v Římskokatolické církvi. Jak Církev učí, mše je dokonalým úkonem bohoslužby poskytnutým Bohu na této zemi, modlitba „par excellence“ člověka ke svému Stvořiteli.

Slovy svatého Leonarda z Porto Maurizio (The Hidden Treasure: Holy Mass): „...kdyby nebyla mše svatá, byl by v tuto chvíli svět v propasti, neschopný unést těžký náklad hanebností.“ Ačkoliv byla tato slova napsána před nějakými dvěma a půl stoletími, jak překvapivě použitelná jsou na současnost! Stav předpovídaný svatým Leonardem, kdyby neexistovala žádná mše, se dnes stává stále neúprosnější realitou. A jestliže tento národ a svět nejsou nyní zcela „v propasti“ kvůli svým „hanebnostem“, mohlo by to být proto, že pravá mše se stále ještě uchovává a slouží tradičními kněžími? Ano, skutečně by to tak mohlo být. V posledních asi 15 letech vidím široce rozšířené ničení pravé mše ze strany koncilní církve na jedné straně a obrovský duchovní a mravní rozklad našeho národa na straně druhé. Přemýšlím nad tím, zda je zde přímá spojitost mezi těmito dvěma. Ačkoliv to nejsem schopen prokázat, silně věřím tomu, že je.

Je naukou naší Víry, že Římskokatolická církev přetrvá navždy, že „brány pekelné ji nepřemohou“. A ani mocnosti pekla jak se projevují ve svobodném zednářství, komunismu, modernismu, liberalismu, sekulárním humanismu atd. Dnes se Církev nachází a existuje v tradičním katolicismu, který sám uchovává plnost Boží pravdy, jak byla Bohem zjevena a hlásána Církví během křesťanských staletí. A mezi vším nedocenitelným vlastnictvím naší Bohem dané Víry jsou nejcennějšími poklady Svatá mešní oběť a Svátost oltářní. V současnosti jsou tyto poklady, je-li to možné, cennější než kdy dříve, protože svět je do velké míry bez nich. Svět si samozřejmě není vědom své ztráty, ačkoliv by tato ztráta docela dobře mohla být podstatnou příčinou jeho otřesně degenerovaného stavu.

Zdroj: The Athanasian, sv. 5, 15. ledna 1984 

Překlad: D. Grof