Petr Hájek se zamýšlí nad příčinami a důsledky další goebbelsovské kampaně proti Miloši Zemanovi a pro srovnání přináší autentické svědectví Stanislava Novotného z oslav Vítězství v Moskvě. Je potřebné pečlivě vnímat – a nezapomenout – co právě předvádí amerikanizovaná havlistická guerilla v médiích a některé „osobnosti“ v politických stranách. V souvislosti se 70. výročím porážky nacistického Německa a cestou českého prezidenta do Moskvy totiž padají další rekordy.

Petr Hájek

Zdálo by se, že v servilnosti vůči washingtonským protektorům, nechutných útocích na hlavu našeho státu a přepisování naší vlastní historie už není možná další eskalace. Naši kolaboranti jsou však chlapíci. Čerpají jednak z hlubokých tradic „zapomenutých hrdinů“ – propagandistů z předchozích protektorátů, jednak z metody vštípené jim v „nové době“ jejich zvěčnělým guru: Lež a nenávist musí zvítězit nad pravdou a láskou. Formulovali to pochopitelně naopak, protože nacistická nenávist a bolševická přímočará lež jsou přece jen už trochu vyšlé z módy, a lidé na to proto přece jen více slyší. A jak na to jdou v praxi?

Poučeni u velkých vzorů

S nenávistí je to snadné. Vyprahlým a hloupým trubcům lidského společenství tvoří nenávist vůči „nepřátelům“ (vidí je všude) přirozený doprovod. A lež? Také netřeba nic složitého vymýšlet. Stačí stokrát ji ze všech hlásných trub zopakovat – a stane se pravdou. To přece brilantně prokázal další z velkých vzorů našich minulých i současných propagandistů, k němuž se ovšem pražská „lumpenkavárna“ aktuálně nehlásí. Kdoví proč. Joseph Goebbels, šéf Hitlerovy propagandistické mašinérie, nenáviděl Rusko zhruba stejně vášnivě jako oni a výrobou „pravd“ o něm, skrze stokrát omílané lži, se nejen netajil, ale byl na ni hrdý. A také – jako oni – byl přesvědčen, že si tuto velkou zem podrobí vojenskou silou.

Jak dopadl se svým přesvědčením o světovládné „osudové roli“ velmoci, kterou reprezentoval, víme asi všichni. Oslavovali jsme to však právě pouze někteří (ti druzí „slavili“ přípravu na další válku). Někteří – včetně chválabohu prezidenta Zemana – si totiž uvědomujeme, že Goebbelsovi a jeho druhům to poměrně dlouho vycházelo. Pak to ale stálo desítky miliónů obětí – především z onoho nenáviděného Sovětského svazu (dnes už opět Ruska) – ale i z dalších zemí, které na goebbelsovskou propagandu lži a nenávisti vůči Rusku nejprve slyšely.

Havlova omluva dala jasný signál

U nás takových ostatně také byli milióny. Asi tři. Vítězné velmoci si to uvědomovaly, a proto jejich představitelé v Postupimi rozhodli, že všichni Němci nacházející se mimo Německo, budou odsunuti do své tragické vlasti. Guru pražské lumpenkavárny (poté, co se stal prezidentem) se jim za vydatnou pomoc při zničení Československa nicméně „omluvil“. A tak se naše dějiny rozběhly vstříc novému protektorátu, v němž aktuálně žijeme.

Kolaboranti z České televize a ostatních hlavních médií napojených na nevysychající zdroj inspirace (a dolarů) prýštících z americké ambasády v Praze se proto nyní předhánějí v loajalitě k nové mocnosti se světovládnými ambicemi. Ta chce také dobýt Rusko, protože z historie ví, že jinak nemá šanci. A přípravu veřejnosti na nové válečné tažení rovněž přenechává svým místním spojencům. Ti však jsou nepoučitelní. Zřejmě spoléhají na to, že je nebude kam odsunout, protože po jaderném konfliktu něco jako státy či hranice (nejen) v Evropě přestanou existovat, právě tak jako civilizace, jež je během dvou tisíciletí postupně zformovala. Mezi nimi i tisíciletý český stát.

Prezidentská odpovědnost

Teprve nyní můžeme asi plně docenit moudrost většinového rozhodnutí, které v přímé volbě vyneslo do prezidentského úřadu Miloše Zemana. S naší hlavou státu – my, kteří jsme ho volili – můžeme jistě v lecčems nesouhlasit a polemizovat. Protiproud tak ostatně učinil jako jediný po Zemanově inauguraci – v době kdy mu ještě pražská „protektorátní lumpenkavárna“ tleskala. Vyvěsil totiž na hradní nádvoří modrý hadr s pěticípými hvězdami (kterému se kdovíproč říká vlajka Evropské unie, ačkoli nic takového podle Lisabonské smlouvy Brusel nesmí používat). Když ale začalo jít opravdu do tuhého, zachoval se jako prezident – vědomý dědic tradic českého státu.

Představa, jak by to dnes vypadalo, kdyby Goebbelsovy děti skrze svou mediální převahu prosadily na Hrad Kalouskovu loutku, „knížete“ Schwarzenberga, je přímo hororová. To by z nás nebylo druhé Polsko, ale – jak už to zdejší kolaboranti (poturčenci horší Turka) tradičně umějí – stáli bychom v první linii válečných příprav. Minimálně s jednou pořádnou americkou základnou v brdských (nebo jiných) lesích. A jako logicky první cíl odvetného útoku, pokud by se šílený plán Washingtonu, započatý státním převratem na Ukrajině, nakonec podařilo dotáhnout do „kýženého“ napadení Ruska.

Co havlisté nezvládli při pokusu o mediální manipulaci prezidentskou volbou, to nyní tím divočeji předvádějí v nevolených mocenských pozicích, které dále obsazují – především v takzvaných veřejnoprávních médiích. Šíří nenávist, lžou ráno, v poledne a večer. Součástí té lži je vytváření smrtelně nebezpečné iluze, že Rusko je slabé. Že stačí držet (pro Západ katastrofální) sankce, manipulovat s cenami ropy a dostatečně na jeho hranicích dupat vojenskými botami NATO – a ono se nakonec samo „zevnitř“ položí. A velká část mystifikované veřejnosti si už tento nesmysl opravdu myslí. I někteří politici „pravice“. Jejich nejvíce viditelným (a bohužel i slyšitelným) představitelem je „denní husa“ Miroslava Němcová z ODS. Je těžké rozhodnout, co naše zájmy více ohrožuje. Zda její politováníhodná hloupost, nebo cynismus Kalousků všeho druhu…

Realita je totiž naprosto opačná: Rusko je jednotné a odhodlané ubránit svou zem – tak jako nikdy od rozpadu Sovětského svazu. Oslavy vítězství nad Hitlerem v Moskvě to ukázaly světu zcela přesvědčivě. A nejen pokud jde o „oficiální“ moc. Nechme o tom promluvit jednoho z přímých účastníků vojenské přehlídky (na kterou Miloš Zeman nesměl) – a dění po ní v ulicích Moskvy.

Náš spolupracovník Stanislav Novotný (mimochodem první polistopadový český policejní prezident a vynikající odborník na bezpečnostní problematiku) k tomu pro Protiproud zachytil jeden z nám téměř neznámých autentických „občanských“ proudů, jenž atmosféru v současném Rusku poměrně přesně charakterizuje.