Bašta se dopustil argumentačního hříchu, že si vybral k ilustraci jednání aktivistů z BLM jenom jeden případ - divochy z údobí čínské kulturní revoluce.
¨

Schneider mohl oponovat „…si osobně nemyslím, že by kdy v historii sdílela shodné myšlenky nějaká dvě hnutí, odlišná dobou, místem i kulturou.“

Oba muži měli pravdu a oba se mýlili.

Ve skutečnosti Bašta, aniž to napsal, vyslovil obecnou obavu, že se objevuje v nejaktuálnější verzi obrazoborectví, které v lidském společenství známe již od starověku, a stále se objevuje v nových formách, teď ve formě BLM.

V lidském jednání lze některé způsoby reakcí nazvat archetypálními, tedy psychologicky šablonovitými. Mění se u nich jenom dobový kolorit. Jedním ze způsobů jak se vyrovnat s myšlenkovými zmatky lidí je u některých z nich zkratkovité řešení pomocí obrazoborectví. Jedná se o momentální východisko, hraní si na smysl či řešení.

Čínská kulturní revoluce i dnešní BLM bláznění jsou jen drobnou výsečí v historii palácových převratů, revolucí, zásadních změn bez zásadních změn, které končí zapalováním staveb, bouráním soch, popravami, vyhnanstvím a dalšími personálními čistkami – vždy podle momentálně přijatelného koloritu.

Baštovou chybou bylo, že jasně neukázal na dějinnou archetypálnost jevu, který se momentálně někde projevil jako hnutí BLM.

Schneider použil pozoruhodnou argumentaci, když relativizoval Baštův popis vztahu mezi BLM a kulturní revolucí kdesi v Číně. Napsal: „… je třeba si položit otázku, jakou skutečnou roli sehrála čínská kulturní revoluce, a to zejména vzhledem k následnému období až neuvěřitelného hospodářského rozvoje Číny, v ničem nepodobnému stavu před kulturní revolucí! Onen pozoruhodný vývoj jako by byl v principu popsán již kdysi dávno Ladislavem Klímou (Jsem Absolutní Vůle): „Ze začarovaných, zpívajících květů hnůj / A z hnoje květy tvoříc“. Tím chci říci, že mnohem prospěšnější je, když z historizujících úvah vyplývá více otázek, než tvrzení.“

Tím Schneider neosvětlil vůbec nic, protože kulturní revoluce byla chuchvalcem zbytečného násilí na základě chybných předpokladů. Nemá nic společného s následným hospodářským rozvojem Číny. Ten byl výsledkem mnoha postupných kroků a jednoho geniálního rozhodnutí: Komunisté ve vedoucích pozicích představovali (i v rámci RVHP) klan ovládající průmyslové podniky. Pokud komunisty nahradili lidé chtiví podnikat a hromadit majetek, ale pod dozorem komunistů, vznikl prosperující čínský socialistický kapitalismus.

Schneider cituje českého filozofického divocha Ladislava Klímu, když v odkazu na čínskou kulturní revoluci připomíná (vzhledem k následnému hospodářskému rozkvětu), že „Ze začarovaných, zpívajících květů hnůj / A z hnoje květy tvoříc“.

Velmi legrační je spor o to, že (jak Schneider uvedl) Bašta rozporuje údajnou „dědičnou vinu bělochů za kolonialismus, rasismus a průmyslovou revoluci“…  Odmítá, aby „lidé, kteří nikdy nebyli otrokáři, platili odškodné lidem, kteří nikdy nebyli otroky“.

Jak na to reagoval Schneider? Dopustil se omylu, když píše: „Kdyby byl Bašta religionisticky vzdělán, věděl by, že Bible zná postih synů za hříchy otců do třetí až čtvrté generace. To není nic genetického, ani výraz Boží zloby. Je to dobovým jazykem formulovaná psychosociální zkušenost mnoha předchozích generací, podaná autoritativně, s odvoláním na Hospodina, s cílem důrazně poučit syny o tom, že důsledky jejich činů budou nevyhnutelným dědictvím jejich potomků.“

Schneider se mýlí. Od starověku dějiny ukazují, že důsledky špatných činů jsou trestány jenom v případě, kdy oběť má moc se pomstít. Pokud nemá takovou sílu, špatné činy znásobují majetek a moc, a časem se ze špatných činů stávají činy dobré. A kdo s tím nesouhlasí, dostane po hubě.

Neexistuje politická a historická spravedlnost, jenom síla moci. Neboť silokřivky chtivosti a pocitu jedinečnosti se kříží v bizarních souvislostech, ať jde o hnusné činy Arabů, Turků, Evropanů nebo černošských králů v Africe nebo vládců amerických říší. Boj o moc, o kořist, je skryt do politicko – náboženských trenýrek, aby ztopořený chtíč moci a majetkobraní nebyl tak okatě viditelný. Kdo má právě moc, bere vše. Tak to je od starověku, i dnes.

S tím by souhlasil i duch českého filozofického divocha Ladislava Klímy: „Jak dnešní Evropa přes všechno povykování o síle Síly je vzdálena, prozrazuje se na jednotlivých, rozhodujících momentech. Příkl. nikde nejsou děti vychovávány ke statečnosti…“ Tento postřeh platí i dnes a byl vydán v únoru 1922 (Traktáty a diktáty).

Klíma by asi řekl něco v tom smyslu, kdy byl dnes mezi námi, že lidé jako z BLM, mají velkou šanci dobít vše, co chtějí, protože jejich fanatismu se nikdo nepostaví. Málo kdo se chce utkat s jejich hysterií. Proto se Bašta obává evropské mutace BLM. Líní Evropané jsou od Síly vzdáleni.

Pokud Bašta nedostatečně argumentuje, Schneider ho dohání v nedostatečné argumentaci i v tématu, že některé názory BLM mutují do podoby požadavku náhrady historických škod. Schneider píše: „A podobně jako u dědické daně, lidé, kteří bohatství nevytvořili, za jeho převzetí platí. Není to nic neznámého, ba naopak, je to jeden v pilířů evropské civilizace. A dědickou daň platí dědicové těm, kteří s tím neměli nikdy nic společného….“

Co věta, to omyl. Dědickou daň platí ti, kteří nejsou schopni se tomu vyhnout. Dědická daň, stejně jako DPH nebo daň z cigaretových vajglů, je státní mocí momentálně obhajitelné odebírání části peněz obyvatelstvu pro státní kasu.

Není to jeden z pilířů evropské civilizace. Využívali toho vládci kdykoliv a kdekoliv.  

Dědickou daní Schneider argumentoval, že je nutné si uvědomit, že celý „první svět“ těžil z brutálního vykořisťování „třetího světa“. A nastávají problémy s argumentací. Profitovalo z toho i mnoho lidí, kteří byli mimo „první svět“. Bylo třeba Turecko součástí „prvního světa“? A neměli by kromě toho Turci platit reparace za nájezdy na Evropu během středověku i v novověku? Určitě by specializovaná komise vypátrala jak to je s podílem některých afrických regionů a Arabů na aktivní spoluúčasti při prodeji otroků. Toto uvažování o Schneiderovu pohledu je trochu nadnesené, ale opodstatněné.

Smysl Schneiderovy argumentace se mi poněkud ztrácel, když argumentoval, že stále platí: Kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen k tomu, ji opakovat. Takový nesmysl čtu často.

Ve skutečnosti nikdo si nebere z minulosti poučení. Jinak by stále dokola nedocházelo k nenávistným a pohrdavým incidentům, sporům a válkám. Z minulosti si podle potřeby lidé vybírají jenom detaily, které potřebují ke zvládnutí určitých taktických problémů, když spolu soupeří nebo bojují.

Minulost umírá neustále i mezigeneračně. Např. mladí, kteří se narodili po roce 1980 a vstupovali do dospělosti po roce 1995, zkušenosti starších se socialismem nemají. Proto si naivně myslí, že se děje něco nového, čemu mi starší moc nerozumíme. Přitom politická propaganda je podobná jako za socialismu, protože propaganda a politické triky jsou technologické záležitosti. Socialistické i současné humanisticko - demokratické kecy je nepodstatné. Jsou si podobné, propagačně prefabrikované.

Mladí na to, co se dnes děje, hledí na neomylném monitoru PC, tabletů a mobilů. My starší jsme to „jenom“ zažili. Až v průběhu dospělosti postupně přijde deziluze, kterou prošli o generaci dříve jejich rodiče. Chybování mladých se opakuje neustále generace po generaci, ale v aktuálním kontextu jejich přítomnosti.

Ti kdo jsou momentálně u moci, stejně jako reklamní oddělení výrobních a obchodních firem, utvářejí názory zatím zkušeností příliš nepolíbené mládeže. Podobně jako v dřívějších časech šamani, kněží a náčelníci klanů či kmenů či knížecí pán mnoho století před nimi. Dochází k neustálé recyklaci žvástů. Proto italští fašisté, němečtí nacisté, Gottwaldovi mládežníci nebo dnešní demokratičtí Piráti či různí zeleně zmutovaní aktivisté, ti všichni milují mladou krev.

Schneider dále nesouhlasil s Baštou, který v článku varoval, že „neomarxistické hnutí Black Lives Matter zvolna islamizuje“… Nevím, proč se mnoho lidí v současnosti zaklíná bojem proti neomarxismu, aniž by kdo pořádně věděl, co se tím myslí. Jde zřejmě jen o jakousi módní úlitbu…“

Schneiderova výtka je racionální, ale říká pouze A. Pokud je dnes označen nějaký společenský jev neomarxistickým, jde o určitý pocitový jev ve smyslu, že jde o aktivity s podporou jakési chaotické liberální levice. Bašta nedostatečně signalizoval jenom určitý pocitový směr, jakým vnímá BLM. V tom má Schneider pravdu.

V souvislosti s tím ale měl Schneider říci B, což znamená, upozornit, že podobných termínů se používá běžně mnoho: Např. stejně pocitový je termín „populistická strana“. V reálu: Populistická je každý politická strana a každý politiky. Protože v politice se musí každý politik podbízet voličům. Když někdo určitý jev označuje za populistický, jde o propagandistický trik.

Podobně je nadužíván pojem „fašismus“. Správně za základní definici fašismu lze považovat „svazek=fasces“ osob prosazující netolerantní odmítání lidí na základě náboženství, národnosti či rasy. Známou fašistickou tendencí (ideou) je v německé verzi fašismu (nacismu) antisemitismus. Dnes je např. fašistickou tendencí i nekompromisní prosazování islámu jako jediné pravé víry (islamismus). V tomto smyslu lze hovořit o fašistických tendencích tureckého prezidenta Erdogana.

Baštův text má silný emocionální náboj. Není to analýza, ale glosování určitého jevu rozzlobeným mužem. Když Baštovu argumentaci shrnu, obává se, že stejně primitivně jednostranné jednání jako v severoamerickém BLM najde živnou půdu i v Evropě a tím podpoří okupaci EU nelegálními islámskými migranty z Asie a Afriky.

Hovoří o pokračující islamizaci Evropské unie a obává se, že „…původně neomarxistické hnutí Black Lives Matter zvolna islamizuje.“

Schneiderova kritika by byla jistě méně než poloviční, kdyby Bašta ještě přidat pár věcně vedených vět v tom smyslu, že hnutí typu BLM již začíná být v EU zneužíváno k agresivnímu prosazování islámu, aby postupně donutilo europolitiky k protěžování islámu, neboť islamizace Balkánu za peníze především ze Saudské Arábie je dnes již zdokumentovaná, a silná finanční podpora islámských aktivit v EU z této strany je též známá.

Pokud tvrdím, že ve Schneiderově textu nacházím zbytečnou názorovou rvačku o islamisty a extrémismus, zdroj zbytečnosti lze vidět v Baštově textu, např. v závěrečných větách: „ Je tedy jen otázkou času, kdy se k současným asi 72 myšlenkovým směrům Islámu přidá další, který spojí víru výhradně s tmavou barvou pleti. Pak bude mít evropská civilizace problém s nábožensky motivovaným rasismem.“

Toto varování vybízí k jízlivému pošťuchování. Osobně bych nepsal o dalším směru islámu výhradně s tmavou barvou pleti, protože v každém z mnoha sektářských směrů v islámu jsou fanoušci různé barvy pleti a různých národností, nejen Arabové.   

Nebezpečím není islám, protože je to jedno z všedních náboženství, ale islamismus, čili psychická úchylka věřícího nesmiřitelného človíčka.

Islamista tvrdě prosazuje islám jako jedinou politickou autoritu na světě, a svět se jí musí podřídit. Rozdíl mezi teroristy z Islámského státu a tureckým prezidentem Erdoganem je pouze v míře a způsobu násilného prosazování agresivního islamismu. Slovo „islamista“ je evropský, neislámský výraz obavy z agresivního prosazování islámu.

Bašta o tom psal příliš komplikovaně a Schneider v oponentuře taktéž. Schneider Baštovi vytýkal, že se nechal inspirovat „nábožensky motivovaným rasismem“ a dodal „jestli se toto nebezpečí týká pouze a jenom islámu? Nemohl by „nábožensky motivovaný rasismus“ zakořenit i v jiných náboženstvích, obzvláště v jejich extrémně-fundamentalistických krajnostech, které jsou všudypřítomné?“

Mimořádně srandovní byla Schneiderova stať o tom, jak se popasovala Ruská federace s islámským fenoménem. Na konci svého textu Schneider napsal podpásovku:
„… jako bývalý velvyslanec by to měl dobře vědět. V umírněných ruských muslimech totiž vidí prezident Putin své velmi potřebné a užitečné spojence jak v boji proti islamismu, tak i případně onomu „nábožensky motivovanému rasismu“. Jenomže tím by se oblíbené Baštovy strašidelné vize mohly zkomplikovat. Tak to beru na sebe.“

Spolupráce skutečně je možná. Ale podle Bašty za to může přísná kontrola muslimské populace ze strany státu, což v případě Západu chybí. Islamisté využijí každé oslabení Ruska. Jako za Jelcina.

Když se dostane Rusko opět do velkého srabu, ruské podržtašky vyženou a stanou se, z moci Alláha, svobodnými.

Tichá tendence nechuti k divným lidem (v ruské státní správě), která se neřídí tím, co údajně nařídil Alláh, potichu probleskuje.

Jeden příklad za všechny:  Nezávislá gazeta (ng.ru) uveřejnila 10.5. Léta Páně 2020 zprávu o pozdvižení v Dagestánu.

Neboť 9. května v Makhachkale z minaretů tří městských mešit bylo slyšet nejen volání k modlitbě, ale také písně Velké vlastenecké války. Zněly „Svatá válka“ a „Den vítězství“. Diskuse na sociálních sítích odhalily rozhořčení, dokonce začali někteří šmoulové mluvit o urážce muslimů.

Od Duchovní správy muslimů (DUM) Republiky Dagestán k tomu zaznělo: „Ujišťujeme vás, že ani Mufti z Dagestánu, ani správa mešit, nemají nic společného s hudbou," ujistili v DUM Republiky Dagestán. „Písně zněly z tlampačů Ministerstva pro mimořádné situace republiky, které byly instalovány na minarety na žádost ministerstva s cílem varovat před mimořádnými situacemi ve prospěch obyvatelstva…. Oficiálně prohlašujeme, že použití tlampačů pro tyto účely nebylo dohodnuto s Muftim z Dagestánu," uvádí oficiální webové stránky Duchovní správy muslimů Republiky Dagestán.

Součástí dumání o Baštových a Schneiderových písmenkách není pasáž, v níž Schneider poukazuje na údajnou spoluzodpovědnost Česka na koloniální vykořisťování: „Ani my ve střední Evropě jsme nejezdili vždy jen na dřevěných obručích, a pneumatiky, kterých jsme užívali, nebyly vyrobeny z jihomoravských kaučukovníků. To je jen jeden příklad z mnoha, jak jsme též těžili z koloniálních praktik impérií…“