Kvalita vedení polemiky je totiž nesmírně podstatná, zejména na webech, které jsou pomlouvány z šíření pochybných zpráv, neřku-li přímo desinformací. Kvalitní polemika je totiž jedinou důstojnou zbraní, kterou je možno oponovat takovýmto nařčením, protože pouze veřejně vedenou polemikou je společnosti umožněno srovnávat argumentační sílu i postupy jednotlivých stran.

A nejde jenom o obranu, čili vyvracení pomluv vůči „alternativním zdrojům informací“. Jde i o zvýšení „ofenzivních“ schopností a průraznosti argumentace při usvědčování agresivních propagandistických ataků, vedených pod vlajkou „boje proti hybridní válce“, pohříchu však vedených právě prostředky hybridní války. Klamy a fauly, jak je popsal Sün-c‘, respektive eristickými technikami, které popsal Aristoteles, a pěkně po svém je zkategorizovali Schopenhauer (Eristická dialektika) a Karel Čapek (Dvanáctero figur zápasu perem).

Eristické klamy, fígle a fauly mají za cíl získat zdánlivou diskutérovu výhodu tak, že věcnou odpověď nahrazují rozmělňováním, podsouváním, zesměšňováním, odkláněním diskuse, vnášením nesouvisejících témat a mnoha dalšími způsoby.

Umění polemiky si však můžeme vybrušovat pouze konfrontací s těmi, kteří „mají koule“ na to podstoupit tato klání. A tak vítám Baštou zvednutou rukavici a pokusím se doložit, nakolik dostál „umění polemiky“, tedy standardu, který sám do tohoto sporu zavedl.

Bašta například píše, že ho překvapila oproti jeho textu zhruba trojnásobná délka mé polemické poznámky, a s odvoláním na svou blíže nespecifikovanou zkušenost z této „překvapivé délky“ vyvodil, že v mém případě musí jít o ideologickou motivaci nebo o vnější popud.

Jinými slovy, jeho „zkušenost“ spočívá v hledání vnější příčiny („vnějšího nepřítele“). Opominul přitom nejjednodušší vysvětlení („Occamova břitva“), že příčinou délky mého příspěvku může být právě charakter a obsah jeho původního textu. Nelze se s ním totiž vypořádat důstojně a současně krátce, protože je nutno uvést argumenty, které jsou delší, než telegrafické pomluvy a nařčení.

Dalším eristickým trikem je pokus dostat předmětnou tezi do pejorativního kontextu. Bašta se pokusil srovnat novodobý černý rasismus s nacistickým antisemitismem, aniž by ho srovnal s dodnes existujícím bílým rasismem. To by ale zase nevyznělo tak úderně, spíše by to vedlo k zamyšlení.

Příkladem eristického faulu je opakování teze o „dědičném hříchu“, kterou mi Bašta opakovaně podsouvá, ačkoliv já jsem ji výslovně odmítl, s tím, že existují pouze důsledky špatných skutků a dluhy. Nic dědičného. Tento způsob Baštovy „zásadní polemiky“, kdy se vlastně hádá sám se sebou, budiž proto odrazujícím příkladem.

Velmi zajímavým je Baštův ekvilibristický pokus dostat se z neřešitelné situace. Na fundovaný popis „neomarxismu“ Jana Kellera nenašel protiargument, a tak si vypomohl skutečně „kreativně“. Aby udržel nálepku „neomarxismu“ na něčem, kam ji prostě nalepil, aniž by s obsahem měla co společného, vymyslel si následující vývrtku:
„V současné žurnalistice předpona neo- hraje dvojí roli – poukazuje na jistou vnější podobnost a zároveň naznačuje, že jde o antipod původního termínu.“

Tam, kde místo logických pravidel panuje svévole, však jakákoliv polemika končí. Neomarxistou by pak byl každý, protože buď je marxistou („neo-“ = nový, neboli „jistá vnější podobnost“), anebo jím není („antipod“ = protinožec, protivník, odpůrce). Neonacismus by tak podle této hybridní logiky byl jak nacismu podobný, tak i jeho protivníkem (antipodem).

Nutno zmínit ještě techniku hybridních slepenců („Obhajovat rasismus poukazem na fakt, že jsme k nám dováželi kaučuk, mi přijde poněkud absurdní.“) Není to poněkud absurdní, je to totálně absurdní, avšak nijak to nesouvisí s tím, co jsem napsal. To opět jen Bašta zvítězil nad Baštou, s mou polemikou to nemá nic společného. Nadto se musím důrazně ohradit, rasismus jsem neobhajoval ani náhodou, a připisovat mi něco takového je nehorázné.